Ukrajině se splnil sen. Ve čtvrtek večer summit Evropské unie odsouhlasil kandidátský status, a Kyjev je tak oficiálně na cestě do Unie. V jistém smyslu je to symbolická porážka pro Putina. Na jedné úrovni právě probíhající válka je konfliktem o ukrajinské přijetí do Evropy. Protesty proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi v roce 2013 začaly, když odpískal asociační dohodu s EU.
Kdo vsadí na DeSantise jako na příštího amerického prezidenta, rozhodně neprohloupí. Není to tutovka, ale šance je poměrně veliká. Republikáni i demokraté řeší ten stejný problém, jak se zbavit svých lídrů. Pokud by se události nechaly běžet setrvačností, velmi pravděpodobně by se v roce 2024 opakoval souboj Donald Trump vs. Joe Biden. Pro obě dvě strany je to noční můra. Jestli má Trump někoho šanci porazit, je to Biden – a naopak. Opakováním souboje by tak obě strany riskovaly porážku.
Emmanuel Macron je chytrý muž. Možná úplně nejchytřejší politik na dnešní světové scéně. Absolvent těch nejlepších francouzských škol, Science Po a ENA, odkud se tradičně verbuje francouzská vládnoucí třída, bankéř pro Rothschildy a prezident světové velmoci v 39 letech rozhodně nemůže být hlupák. Projevilo se to i minulý týden, kdy zamířil s italským premiérem Mariem Draghim a německým kancléřem Olafem Scholzem do Kyjeva. Ani Scholz s Draghim jistě nejsou hloupí. Macron je ale převyšuje
Česká republika se zmítá v několika souvisejících krizích současně. V energetické, inflační a geopolitické. Vláda se však zdá podivuhodně nečinná. Těch pár řešení, které představila, se zdají nesystémová a bez dlouhodobějších účinků. Kritizovat vládní kroky začínají i voliči vládních stran. Jedním z nejprominentnějších je bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Ten strážil státní kasu v době poslední velké finanční krize.
Poláci se Ruska nebojí. Takové je hlavní sdělení konference s konzervativním nádechem, jenž proběhla ve Varšavě v posledních dnech. Tradičnímu setkání, nazvané Polska Wielki Projekt (Polsko – Velký projekt), udal tón premiér Mateusz Morawiecki ve svém úvodním projevu. “Vyhrává ten, kdo je ochotný přinést oběti, vítěz je ten, kdo je odhodlaný. Není to jen o síle, technologické převaze a penězích,,” prohlásil Morawiecki.
Válka na Ukrajině vstoupila do nové, snad ještě krvavější fáze. Konec války je v nedohlednu. V této atmosféře se ozývá čím dál víc hlasů na Západě vyzývajících Ukrajince k nějakému vyjednávání s ruským agresorem. Francouzský prezident Emmanuel Macron mluvil o potřebě neponížit Putina, legenda světové politiky a bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger zmínil nutnost ukrajinských územních ústupků, deník NYT vyzval Ukrajince ke kompromisu. O tom, zda by Ukrajina měla na tyto požadavky přistoupit, debatovali v Salonu Pavel Havlíček, Petr Drulák a Radomyr Mokryk.
Asi málokdo zpochybňuje přijímání válečných uprchlíků. Země střední a východní Evropy ukázaly, že jsou ochotné se postarat o statisíce až miliony před válkou prchajících Ukrajinců. Děsivé události tak na čas přehlušily obviňování z rasismu, pokrytectví a bezcitnosti. Jak válka pokračuje, začínají se znovu objevovat srovnání v chování k Ukrajincům s běženci z Blízkého východu. Podtextem je podezření, že Ukrajinci jsou přijímáni lépe, jelikož mají světlou barvu kůže.
Pokud progresivisté musí čelit vzpouře v takovém městě, jako je San Francisco, ve zbytku země evidentně mají utrum. Ukazuje se, že lidé nechtějí progresivistickou utopii, ale čisté město, nízkou zločinnost, dobré školy a to, aby jim před prahem neumírali bezdomovci. V USA se obrací karta proti progresivismu. Celkově je San Francisco město v úpadku. Zločinnost stoupá, množí se mrtví bezdomovci a všeobecný nepořádek. K tomu je potřeba připočítat astronomické ceny za bydlení.
Válka na Ukrajině je nesmírná tragédie. Hrůzné zprávy, videa a fotografie, které již přes tři měsíce proudí z tamějšího bojiště, zachycují utrpení, jakému jsme v Evropě už dávno odvykli. Politické důsledky se již rozlily mimo hranice Ukrajiny, východní křídlo EU hostí uprchlíky, Západ se snaží uvalit sankce na Rusko, do Kyjeva proudí zbraně. Samo utrpení je ale izolované do velké míry na Donbas. Přesto hrozí, že se brzy přelije mimo Ukrajinu, a dokonce mimo Evropu. Válka znásobuje světové problémy s potravinami a brzy může mít nedozírné následky.
Boris Johnson utrpěl Pyrrhovo vítězství. Političtí komentátoři ho už v podstatě odepsali. Připomínají, že i když Johnsona podpořilo 211 konzervativních poslanců z 359, jedná se poměrně o menší vítězství, než které vybojovala v roce 1990 Margaret Thatcherová, v roce 1995 John Major a v prosinci 2018 Theresa Mayová. Ve všech případech se jednalo v podstatě o konec jejich premiérství.
Tentokrát si Guardian podobný komentář odpustil. Že by se ze starých levičáků konečně stali monarchisté? Při velkých oslavách monarchie, jako jsou právě probíhající oslavy platinového jubilea, pravidelně publikuje nějakou filipiku proti královské rodině. Všiml si toho Ross Clark v konzervativním týdeníku The Spectator. Během oslav zlatého jubilea v roce 2002 komentátorka Mary Riddellová psala o „rodině, jež si dokáže získat úctu, která ale neodpovídá její popularitě“, oslavy jubilea byly prý „falešné a dočasné“.
Královna. Když řeknete ve velké většině světa toto slovo, nemusíte specifikovat, koho máte na mysli. Je velmi nepravděpodobné, že vašemu společníkovi vytane jako první na mysli Markéta II. Dánská, bývalá vladařka Nizozemska Beatrix či manželka Filipa VI. Španělského Letizie. Ne, zcela jistě pochopí, že mluvíte o Alžbětě II., královně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, nejdéle vládnoucím monarchovi britských ostrovů. Tento týden slaví oficiální platinové jubileum, 70 let vlády.
V červnu 1861 prezident Konfederace Jefferson Davis cválal k říčce Bull Run, v jejímž okolí právě probíhala první opravdu velká bitva americké občanské války. Jak se blížil k bojišti, narazil na „sílící proud zraněných a opozdilců, kteří volali: Vraťte se! Jsme poraženi,“ popisuje událost historik James McPherson ve své monografii o tomto konfliktu Battle Cry of Freedom. „I když Davis věděl, že zázemí bojiště vždy působí jako scéna nepořádku a porážky, bez ohledu na to, co se dělo na frontě, jel dál s těžkým srdcem.“
Již víc než 100 let historici debatují o příčinách vypuknutí první světové války. Proč se Evropa, jež zažívala bezprecedentní období míru a prosperity, rozhodla jít do zničující industriální války, jež rozvrátila celý kontinent a byla počátkem konce evropské dominance? Tlusté knihy o mnoha stovkách stran obviňují Německo, Rusko, Británii, Francii, Habsburky, analyzují neklid na Balkáně, soupeření v koloniích a nespočet dalších problémů konce 19. století.
Tyto rady se mohou zdát bezcitné a přímo protichůdné k novinářskému řemeslu. Mají však za cíl umenšit pokrytí incidentu, známost šílených střelců, sebrat jim, po čem touží, a tak zastavit tuto epidemii. Tento týden došlo k děsivé, ale v podstatě již rutinní události. Šílený střelec na základní škole v Texasu zabil 21 lidí. Je to již bůhvíkolikátá masová střelba v USA. Staly se tak časté, že následný průběh je dobře zavedený. Po prvotním šoku začne být tragédie rychle politizována.
Děsivý růst cen potravin a příprava na velkou nezaměstnanost. Černé scénáře očekává britská centrální banka, která v současné době bojuje s vysokou inflací. Ta se odráží zejména na ceně potravin a také u vysokých cen energií. Šéf centrální banky dokonce uvedl, že se očekává apokalyptický růst cen potravin zejména pro chudé a rozvojové státy. Británie přitom vstupuje do obtížného období s nejnižší nezaměstnaností za posledních 48 let. To se však může rychle změnit, protože tlak na vyšší růst mezd požene inflaci ještě výše.
Unie. Když řečník v Británii vysloví toto slovo, téměř nikdy nemá na mysli EU. V Británii to značí spojení čtyř zemí, které dohromady tvoří Spojené království Velké Británie a Severního Irska, tedy Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko. Unionistické strany jsou ty, které chtějí zachovat celistvost království, nacionalistické naopak chtějí pro jednotlivé části nezávislost. Nyní se však začíná vážně mluvit o odpojení jiné části Spojeného království, totiž Severního Irska. Poprvé v historii tam ve volbách do místního parlamentu zvítězila nacionalistická strana Sinn Féin.
Není pochyb o tom, že válka je pro Ukrajinu existenciální konflikt. Bojuje o své právo existovat jako suverénní stát. Možná to samé se ale týká i Ruska. Rusko je poslední plnohodnotné koloniální impérium v Evropě a invaze na Ukrajinu v podstatě koloniální válka. Nejen protože se snaží dobýt zpět ztracené území, ale protože boje svádějí koloniální vojáci. Na internetu v posledních dnech kolovala mapka ukazující počet vojáků zabitých na Ukrajině v poměru k lidnatosti jednotlivých ruských regionů.
Noam Chomsky, filolog a třiadevadesátiletý levicový aktivista, prohlásil v rozvoru s britským levicovým novinářem Owenem Jonesem, že dodávky zbraní Ukrajině jsou jen západní propaganda. Tvrdil, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj chce ve skutečnosti s Vladimirem Putinem dojít k jakémusi kompromisu. Tedy Západ vnucuje Ukrajině těžkou techniku a zbraně jaksi proti jejich vůli. Je to samozřejmě nesmysl. Jde o další úroveň argumentu, který se objevil na začátku války, ale v posledních dnech začíná sílit.
Visegrádská čtyřka je již přes třicet let hlavním formátem, přes který se řídí spolupráce Česka, Polska, Maďarska a Slovenska na světové scéně. Společně tyto země usilovaly o vstup do NATO a EU a často fungují jako blok při vyjednáváních v Bruselu. Válka na Ukrajině však odhalila rozpory. Zatímco Polsko, Česko a Slovensko se rezolutně postavily za Ukrajinu a dodávají jí ve velkém zbraně a další pomoc, Maďarsko odmítlo povolit transporty zbraní přes své území.
Pondělní projev Vladimira Putina při příležitosti Dne vítězství byl velké zklamání. Očekávalo se nějaké přelomové oznámení. V podstatě připadaly v úvahu dvě možnosti. První byla eskalace a formální prohlášení „speciální vojenské operace“ za válku. To by právně umožnilo Rusku zahájit mobilizaci a poslat na Ukrajinu tolik potřebné posily. Druhou možností bylo prohlášení operace za úspěch a její ukončení. Nestalo se ani jedno. Putin přirovnal současné ruské vojáky k bojovníkům Rudé armády, která porazila Hitlera, zopakoval svoje výmysly o nacistech a banderovcích.
Bulvární událostí měsíce je soud hollywoodských hvězd a bývalých manželů Amber Heardové a Johnnyho Deppa. V roce 2018 vyšel v deníku The Washington Post komentář, ve kterém Heardová popisuje, jak zažívala domácí násilí. Deppa, za kterého byla tehdy vdaná, v něm přímo nejmenuje, ale z kontextu je jasné, že má na mysli jeho. Depp byl následně vyobcován ze slušné společnosti a vyhozen z Pirátů z Karibiku, filmové série, jejíž byl hlavní tváří. Depp tvrdí, že se žádného násilí nedopustil, naopak že Heardová týrala jeho.
Noam Chomsky je americký profesor lingvistiky, hlavně je však znám jako doyen levicových aktivistů. V tomto ohledu má za sebou již dlouhou kariéru, je mu 93 let. Soustavně kritizoval to, co nazýval „americkým imperialismem“, ať už se jednalo o válku ve Vietnamu, nebo v Iráku. Nepřekvapivě u ruského vpádu na Ukrajinu je značně zdrženlivější. Před pár dny kolovalo po internetu video, ve kterém chválí Donalda Trumpa, jinak svého zarputilého ideologického nepřítele. Prohlásil, že je „jediným západním státníkem“, který má „rozumné“ nápady ohledně rusko-ukrajinské války.
Winston Churchill je znám hlavně jako válečný premiér Velké Británie, který provedl zemi těmi nejhoršími okamžiky její moderní historie a nakonec porazil Hitlera. Za Churchilla naší doby je považován ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Stejně jako on dokázal zburcovat národ k boji proti silnějšímu nepříteli. Série jeho projevů jasně naklonila světové veřejné mínění na ukrajinskou stranu. A stejně jako Churchill využívá zkušenosti z předchozí kariéry v té nové. To, že Zelenskyj je bývalý herec a bavič, je všeobecně známo.
Na Prvního máje, tedy ve svátek práce a lásky, byla také zahájena petiční akce za uzákonění eutanazie, tedy dobrovolného usmrcení. Sběr podpisů pořádá Spolek pro uzákonění eutanazie, cílem je jich získat do konce roku 100 tisíc. Prvního května si vybrali jako začátek kampaně, neboť je to dvacáté výročí od povolení eutanazie v prvních evropských státech, konkrétně v Nizozemsku a Belgii. Zhruba ve stejnou dobu zpoza Atlantiku proudí příklady, proč eutanazie nikdy nesmí být povolena.
Na začátku dubna americký prezident Joe Biden uprostřed projevu o inflaci prohlásil, že ceny, které Američané platí, by neměly záviset na tom, jestli se nějaký diktátor rozhodne „spáchat genocidu“ v sousední zemi. Bylo to poprvé, kdy Biden nazval události na Ukrajině genocidou, což vyvolalo menší bouři. Později byl na svoje slova tázán novináři. „Necháme právníky, aby na mezinárodní scéně rozhodli, zda to tak lze kvalifikovat, ale mně to tak určitě připadá,“ odpověděl.
António Guterres navštívil Moskvu a Kyjev. Pokud nevíte, kdo to je, vězte, že se jedná o generálního tajemníka OSN. Do hlavních měst válčících států vyrazil vyjednávat o mírovém řešení války, nebo aspoň o vytvoření humanitárních koridorů pro civilisty z oblastí, kde se bojuje. Vše nasvědčuje tomu, že selhal. V Moskvě ho ruský prezident Vladimir Putin přivítal u již legendárního dlouhého stolu. Nikdo chudáka Guterrese nebere vážně. Jeho cesta tak jen podtrhla skutečnost, že OSN je organizace naprosto k ničemu a měla by se zrušit.
V pondělí večer se šířila zpráva, že nejbohatší člověk světa Elon Musk kupuje sociální síť Twitter. Uživatelé Twitteru sledovali Muskovy pokusy převzít Twitter v posledních několika týdnech s velkým zaujetím. Musk se prohlašuje za zastánce svobody slova. Část uživatelů si tak slibuje novou éru, prostou jakéhokoliv cenzurování, druhá část se zase bojí šíření dezinformací a manipulací, které svedou svět na scestí. Pravděpodobnější je, že se nic moc nestane.
Zdálo se, že válka na Ukrajině zachrání kariéru britského premiéra Borise Johnsona. Ten na přelomu roku čelil obřímu skandálu ohledně porušování pandemických pravidel. Téměř neminul den, aby nevyplynul na povrch nějaký nový příklad večírku, party nebo oslavy, jichž se přední politici Konzervativní strany účastnili v době, kdy byla Británie v tom nejtvrdším lockdownu. Na několika byl přítomen i Johnson. Nespokojenost s vládou rostla a otevřeně se spekulovalo o vnitrostranickém puči. Pak ale krize pominula.
„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám,“ je verš dodnes zdobící památník bitvy u Thermophyl. Jedná se nejspíše o nejlegendárnější vojenskou akci západní historie. Tři sta Sparťanů z Lakedaimonie bránilo strategickou soutěsku proti ohromující přesile Peršanů do posledního muže.
