„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám,“ je verš dodnes zdobící památník bitvy u Thermophyl. Jedná se nejspíše o nejlegendárnější vojenskou akci západní historie. Tři sta Sparťanů z Lakedaimonie bránilo strategickou soutěsku proti ohromující přesile Peršanů do posledního muže.
V Evropě pandemie skončila. To v Číně je situace naprosto jiná a tamní boj proti covidu se vymkl racionalitě. Na Západě se po dlouhé diskusi ustálil konsenzus, že lockdowny jsou prostředkem k získání času. Měly chránit společnost do doby, než budou vyvinuty vakcíny, nové léky a nemoc zeslábne. To se stalo a Západ se rozhodl „naučit žít s covidem“. V Číně je to vyloučeno. Západní léčebné postupy z ideologických důvodů odmítá, nepromořená populace je extrémně náchylná na rychlé šíření a politicky by to znamenalo nepřípustnou kapitulaci. Čínské vedení se chytilo do vlastní pasti.
Nejbohatší člověk světa Elon Musk v mnohém převzal po Donaldu Trumpovi titul Krále Twitteru – poté, co bývalého amerického prezidenta sociální síť vykopla. Podobně jako Trump je na Twitteru evidentně závislý. Stejně jako Trump často tweetuje neuváženě a infantilně. Kvůli některým tweetům ho vyšetřovala americká Komise pro cenné papíry. Například když napsal, že stáhne svou automobilku Tesla z burzy a za každou akcii zaplatí 420 dolarů
Ruská invaze na Ukrajinu je první konvenční válka mezi dvěma suverénními státy v Evropě od druhé světové války. Logicky tak zajímá bezpečnostní experty a analytiky, kteří se z ní snaží vyvodit, jak budou vypadat konflikty budoucnosti. Nad tím, jaké poučení z ukrajinské války by si měla vzít česká armáda, debatovali poradce premiéra pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, Jan Kofroň z Institutu politologických studií na FSV UK a bezpečnostní analytik a spolupracovník Týdeníku Echo Lukáš Visingr.
Když v létě 2020 vypukly v Americe protesty proti údajnému policejnímu násilí, rychle se spojily s požadavkem na odebrání financí policejním sborům. Podle logiky aktivistů problémem nejsou zločinci a kriminálníci, často prý jde o nepochopené jedince, kteří se dostali do těžké životní situace, ale na vině jsou právě strážci pořádku.
Dubajská Marína je známa jako čtvrť expatů, jak si říkají zápaďáci, kteří si nechtějí přiznat, že se stali ekonomickými migranty. Je to také čtvrť pro ty nejbohatší. Táhne se zhruba tři kilometry mezi pobřežím Perského zálivu a korytem umělého kanálu, jejž brázdí jachty světových oligarchů. Z jedné strany je ohraničena Ain Dubai, největším ruským kolem na světě, z druhé umělým souostrovím Palm Jumeirah ve tvaru datlové palmy. Marína je posetá nudnými mrakodrapy postrádajícími jakoukoli architektonickou zajímavost svých sourozenců například na newyorském Manhattanu nebo v londýnské City.
Užitečný idiot je pojem nejčastěji přisuzovaný Vladimiru Leninovi, i když ho zřejmě nikdy nepoužil. Označuje člověka, jenž z nevědomosti napomáhá nějaké kauze – nejčastěji levicové intelektuály, kteří horovali za komunismus a Sovětský svaz, přitom by jako první putovali na popraviště, pokud by se v jejich zemi komunisté opravdu zmocnili vlády. V posledních dnech ulice Prahy zablokovali takoví užiteční idioti. Aktivisté z Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí) se zaštiťují Ukrajinou ve svém boji proti globálnímu oteplování.
Vzpomínáte si na redaktorku Marinu Ovsjannikovovou? Ta na začátku ruské invaze na Ukrajinu proslula tím, že vnikla do živého vysílání ruské televize s transparentem „Zastavte válku“. Následně byla oslavována jako jedna z mála ruských novinářek se svědomím. Momentálně Ovsjannikovová horuje za ukončení sankcí proti Rusku. Objevila se tak teorie, že její protest byl od začátku operací zpravodajských služeb.
Konspirační teorie, že Spojené státy na Ukrajině provozují biolaboratoře, minulý týden dostala vzpruhu. Na veřejnosti se objevily e-maily černé ovce rodiny Bidenů, prezidentova syna Huntera, ve kterých komunikuje o případné investici do firmy Metabiota, jež se jako kontraktor amerického ministerstva obrany účastnila výstavby nové biologické laboratoře na Ukrajině.
Návštěva amerického prezidenta Joea Bidena v Polsku je potvrzením vzrůstajícího významu našeho severního souseda. Z Polska se stává regionální velmoc a klíčový americký spojenec v nové studené válce. Není tak divu, že si ve Varšavě čelní američtí představitelé podávají dveře. Na začátku března tam zavítal ministr zahraničí Anthony Blinken, v půlce měsíce viceprezidentka Kamala Harrisová a nyní i Joe Biden.
Je to známý příběh. Národ sužovaný údajnou dějinnou křivdou, kdy přišel o území, jež mu historicky patřilo. Autoritářský vůdce, jenž se rozhodl pro „malou vítěznou válku“. Invaze provedená za pomoci branců, kteří se domnívali, že jedou pouze na cvičení. A následná vojenská katastrofa a naprostá porážka útočníka. Řeč není o ruské invazi na Ukrajinu, ale o válce o Falklandy. Tento týden od jejího vypuknutí uběhne 40 let.
Jedním z mála zábavných důsledků války na Ukrajině je hon na jachty ruských miliardářů. Tyto obří plující paláce jsou zabavovány po celé Evropě. Ruští boháči mohou jen se slzami v očích sledovat, jak jsou jim jejich oblíbené hračky obstavovány, jelikož jejich prezident se rozhodl pro nevyprovokovanou agresivní válku. Nazývat tyto muže oligarchy, jak je v médiích běžné, je však lehce zavádějící. Oligarcha je člen oligarchie čili „vlády hrstky“. Jenže dnešní ruští oligarchové ničemu nevládnou. V 90. letech byl jejich vliv nepochybný.
Poprvé od konce studené války se svět znovu učí žít s možností jaderného armagedonu. Kvůli válce na Ukrajině ruský prezident Vladimir Putin uvedl svá jaderná vojska do stavu pohotovosti. O tom, jak je takováto situace nebezpečná, i o tom, že v minulosti se svět již mnohokrát ocitl na pokraji jaderné katastrofy, hovoří britský historik a producent Taylor Downing, mimo jiné autor knihy 1983: World at the Brink (1983: Svět na hraně) o cvičení Able Archer, jež málem způsobilo jadernou válku.
Ruská invaze na Ukrajinu nepřestává překreslovat geopolitické mapy. Zatímco osud samotné Ukrajiny je závislý na vývoji na bojišti, ostatní země se snaží situaci ukočírovat, aby se nevymkla kontrole, popřípadě aby z toho něco vytěžily pro sebe. V minulých dnech se množily další náznaky, že ruská agrese se nevyvíjí podle plánů. První byla zpráva, že Vladimir Putin údajně zavřel šéfa zahraniční sekce FSB a jeho zástupce do domácího vězení.
Sebeprezentace francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v posledních dnech utrpěla značné šrámy. Nejdříve Elysejský palác zveřejnil fotografie Macrona po telefonátu s Vladimirem Putinem.
V posledních dnech se objevila nová konspirační teorie živená ruskou propagandou. Ta tvrdí, že USA na Ukrajině mají tajné laboratoře na výrobu biologických zbraní. Invaze na Ukrajinu má tak být vedena s cílem Kyjev těchto nebezpečných zbraní zbavit. Je to jeden z mnoha pokusů, jak ex post odůvodnit ruskou agresi. Na rozdíl od tvrzení, že na Ukrajině vládnou fašisté či že Ukrajinci páchají genocidu na etnických Rusech, této konspirační teorii dodaly na síle dvě události zdánlivě potvrzující jejich pravost.
V době, kdy vznikal tento rozhovor, válka na Ukrajině trvala přesně týden. I když z vojenského hlediska je to velmi krátká doba, bylo jasné, že ve světě se odehrávají zásadní změny. Ukrajinská armáda a vláda ustály prvotní ruský nápor a nezhroutily se. Západ se probudil z hibernace. Co to znamená pro Ukrajinu, Rusko a svět, vysvětluje Cameron Munter, bývalý vysoce postavený americký diplomat, znalec mezinárodních vztahů a expert na řešení mezinárodních konfliktů.
Jedna z historických pouček zní, že země se vždy připravují na poslední válku. V roce 1914 tak panoval předpoklad (i když ne všichni ho sdíleli), že konflikt bude kopírovat ty předešlé. Tedy relativně rychlá střetnutí končící rozhodnou bitvou. Takto porazili Prusové v roce 1866 u Hradce Králové Rakousko a v roce 1870 Francii u Sedanu. Místo toho přišla dlouhá opotřebovávací válka v zákopech.
Obránci Ukrajiny se i ve druhém týdnu války hrdinně drželi před ruským agresorem. Politické řešení situace je podřízeno situaci na frontě. Jakékoli předpovědi jsou tedy notně ošemetné. Přesto pár scénářů načrtneme. První, nejoptimističtější, je, že Ukrajina vyhraje. Stále se to jeví jako málo pravděpodobné, ale ne nereálné. Rusové pomalu postupují, ale množí se důkazy o katastrofálním stavu jejich armády. O víkendu se objevila videa z Ruska, vlaků mířících na frontu. Naložené byly civilními autobusy, dodávkami a náklaďáky. To není krok vítězící velmoci, ale zoufalý pokus vyřešit děsivou logistickou situaci.
Čtyři jezdci apokalypsy jsou smrt, válka, mor a hlad. Po moru, který řádil dva roky, přišla válka. Nyní však vážně hrozí, že se přidá ještě hlad. Ukrajina a Rusko patří mezi největší exportéry potravin na světě, zvláště pšenice. Nejúrodnější ukrajinské oblasti jsou na východě, často v místech, kde se nyní vedou ty nejzuřivější boje. Zbytek Evropy naštěstí není na ukrajinských dodávkách závislý a případné zdražení potravin bude nepříjemný, ale ne existenciální problém. To se nedá říct o velkých částech Afriky a Asie, které jsou na ukrajinské pšenici závislé.
Vladimir Putin si za léta, co je u moci, na Západě vybudoval nepříliš početný, ale o to hlasitější fanklub. Jeho členové se rekrutují jak na levici, tak na pravici. Na levici se jeho obdivovatelé dají rozdělit do dvou skupin. První jsou staří nostalgici po sovětském impériu. Ti v současném Rusku spatřují pokračovatele komunistické supervelmoci. Do této skupiny patří třeba bývalý šéf britské Labouristické strany Jeremy Corbyn.
Dějiny se v posledních pár dnech pohybují opravdu rychle. Bohužel se zdá, že nazpátek. Evropa zažívá svou první regulérní válku mezi dvěma suverénními státy od roku 1945. A poprvé za třicet let svět zažívá strach z nukleárního armageddonu. Nejdříve Vladimir Putin varoval západní země před intervencí – nebo zažijí „důsledky, které ještě nikdy neviděly“. Rusové pak zvýšili svou jadernou pohotovost. Hlavní otázkou těchto dní je, jestli Putin opravdu zešílel natolik, aby riskoval konec světa.
„Obávám se, že jsme probudili spícího obra a naplnili ho strašlivým odhodláním“ je výrok přisuzovaný Isorokuovi Jamamotovi, veliteli japonského loďstva, jež zaútočilo na Pearl Harbor. Podobná slova se možná nyní honí hlavou Vladimiru Putinovi. Vše nasvědčuje tomu, že jeho prvotní plán útoku na Ukrajinu selhal. Země se nezhroutila a ruská vojska se musejí krvavě probíjet. Přes počáteční neúspěchy tuto válku stále může vyhrát.
Ruská válka na Ukrajině vyvolala uprchlickou krizi. OSN odhaduje, že zemi mohou opustit až tři miliony běženců. Ti logicky budou proudit do států střední Evropy. Jednak jsou blízko, jednak tu již existují velké ukrajinské komunity. Pro tyto státy je to šance ukázat, že se nejedná o bezcitné rasisty, jen parazitující na Evropské unii, jak se tvrdilo v době migrační krize 2015. Tehdy východní křídlo protestovalo proti přijímání migrantů hlavně třemi argumenty. Zaprvé že se nejedná o uprchlíky: velká část lidí směřující do Evropy neutíká před konkrétním nebezpečím, ale za lepšími životními podmínkami.
Ty nejhorší scénáře se staly skutečností. Rusko napadlo Ukrajinu. Nejedná se o žádnou omezenou operaci, menší akci s cílem rozšířit separatistická území či propojit okupovaný Krym s Ruskem pozemní cestou. Toto je plnohodnotná generální invaze za účelem zničit Ukrajinu. Rusové bombardují města po celé zemi, včetně těch na západě. Ruské síly zaútočily ze tří stran, z východu, z Krymu a z Běloruska. Putinův útok na Ukrajinu je však i útokem na světový řád, tak jak se ustálil po konci studené války. Bude se nám po něm stýskat.
Ukrajina je již jen krůček od plnohodnotné ruské invaze. V pondělí večer ruský prezident Vladimir Putin ohlásil, že uznává nezávislost separatistických oblastí, tedy Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Zároveň nakázal přesun ruských vojáků na území kontrolované separatisty, tedy na území, jež je mezinárodně považované za ukrajinské. Invaze tak v jistém smyslu již začala.
Jedno z klišé, které se v posledních týdnech neustále objevovalo v souvislosti s ukrajinskou krizí, zní „Západ hraje dámu, Putin šachy“. Má vyjadřovat způsob, jakým se ruskému prezidentovi daří lámat ze Západu koncese a zařídit, že kolem něho skáčou světoví lídři. Jakou hru tedy nakonec Putin vlastně hraje? K čemu to celé je? Kdo vyhrává? I když se o Putinovi občas mluví jako o geniálním stratégovi, ve skutečnosti pouze pracuje s faktem, že on je ochoten použít k dosažení svých cílů hrubou sílu, avšak jeho protivníci ne. Na snímku Putina manévrech ruské armády Západ 2021.
Skončila olympiáda, možná ta nejhorší v dějinách. Nezapsala se do povědomí lidí ikonickými momenty nadlidské vůle, vítězstvími outsiderů či skvělou atmosférou. Naopak stadiony byly prázdné, nejdiskutovanější událostí byl doping patnáctileté ruské krasobruslařky, některá sportoviště byla umístěna do dystopických industriálních panoramat a nad vším bděla totalitní komunistická vláda.
Když něco fungovalo jednou, proč to nezkusit podruhé? To je evidentně heslo, jímž se momentálně řídí Vladimir Putin. Na Ukrajině se snaží zopakovat scénář, který mu vyšel v roce 2008 během invaze do Gruzie. Tehdy gruzínská vláda skočila do ruské pasti. Separatistická Ruskem podporovaná Jižní Osetie zahájila ostřelování gruzínských pozic. Gruzínci odpověděli vlastní palbou a situace eskalovala.
Britská královská rodina fascinuje celý svět. Vznikají o ní filmy a seriály. Její skandály plní stránky světových novin. Z královských svateb a pohřbů jsou globální události. V centru dění stojí Alžběta II., jež nedávno oslavila 70 let na trůně. I když její tvář zná zřejmě každý, její osobnost je spíše záhadná. Ústavní role jí nedovoluje projevovat na veřejnosti jakékoli politické názory.
