Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ani Werich není nikdy definitivní

Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku.

Noční vidění Eriky Bornové

V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.

Babišovská Pošta pro tebe a její publikum

Před premiérem Babišem a jeho suitou se zjevil jeho syn se svojí suitou a vmetl otci do tváře obvinění, při nichž tuhla krev v žilách. Všechno bylo pochopitelně nahráváno a natáčeno a okamžitě posláno k lidovému posouzení na sociální sítě. Někdo se radoval, někomu se udělalo nevolno, jiný si řekl, že tohle snad už nemáme zapotřebí. Ale asi máme. Objevilo se hned dosti komentářů, které se jaly věc posuzovat.

Potok u Lesního Hradu

Když jsem vystoupil z vlaku na betonovou rampu s optimistickou cedulí Wałbrzych Centrum, už se stmívalo a kopce, které ve skutečnosti byly vegetací zarostlé haldy, se jevily jako hrboly na těle obrovské ropuchy. Tak na mě i to město za večerního šera působilo, tedy ani ne jako město, ale jako pustá a divná změť rozkopaných nájezdů a výjezdů, trosek nějakých staveb k ničemu, rozbitých domů, které předstíraly, že kdysi byly ulicí, na nichž ale zcela chyběli lidé, ani večerní chodci tam žádní nebyli.

Beethoven taky musel do Vídně

Výsledkem toho rozhovoru byla pro jeho autora výprava do Ostravy, kam přijel v sobotu (28. 8.) na závěrečný koncert festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny. Dojmy z koncertu v něm ještě teď rezonují a všem, kteří se tzv. soudobé vážné hudby bojí, doporučuje: Zkuste to! U zrodu toho festivalu byl výjimečný muž naplněný energií a vůlí něco lidem přinést, něco jim nabídnout. Třeba krásu z nezvyklého a nevšedního, ze současné hudby. Jmenuje se Petr Kotík.

Pozdní léto má svého patrona: Stiftera ze Šumavy

Stifter tu žil do svých třinácti let a byly to roky, které formovaly jeho smyslové vnímání, jež se pak projeví v jeho dokonalých a nevyčerpatelných (a vyčerpávajících) popisech šumavské přírody. Studený vítr a mokré cákance na tváři posledních srpnových dní, to ještě nemusí být definitivní konec léta, ale je to jeho loučení.

Grögerová udělá grund, Hiršal dodá glanc

Letohrádek Hvězda byl v polovině 16. století postaven podle alchymistických a astrologických principů, takže by se dal považovat za svého druhu experimentální architekturu. Ferdinand Tyrolský, místodržící v Čechách, si při jeho „vymýšlení“ počínal podobně jako experimentující básník. To znamená, že měl nějaký ideový plán čili koncepci, jejíž realizací chtěl docílit nového, nezvyklého tvaru, což nepochybně dům ve tvaru hvězdy je. Ferdinand se řídil principy harmonie, proporce, symetrie, korespondence a číselné symboliky.

Dobře zrežírované znechucení v ND

Divadelní život potřebuje aspoň trochu vzrušení a emocí, takže oznámí-li šéf činohry Národního divadla, že předčasně končí, musí to aspoň trochu bouchnout. Titulky včera zněly, že „Daniel Špinar odchází po kritice ředitele Buriana“. To může znamenat obojí: totiž že ho kritizoval Burian, stejně jako že on kritizoval Buriana. Obojí je v nějaké podobě pravda, prostě už si šli ti dva dosti odlišní muži navzájem na nervy, tak se tedy kritizovali.

Počítání řepy u Jelení Hory

Když jsem v květnu podnikl cestu do Kamenné Hory (viz Leškovo tajemství v Kamenné Hoře v č. 22/2021), bylo zřejmé, že je nutné doplnit ji výpravou do druhé dolnoslezské Hory, do Hory Jelení. Ta je větší, i když ne do výšky, ba na rozdíl od té první Hory, která je ještě v kopcích, tak v té Jelení už vlastně slezská část Krkonoš končí a mění se v rovinu, jež se táhne stovky kilometrů až k Baltu. Větší je, co se množství lidstva týče. Pak je ovšem ještě o kus dál Hora Zelená – Grünberg, ta je z těch hor největší.

Houellebecq: Lidská komedie ze supermarketu

Ne, Michel Houellebecq nevydal novou knihu, ale už je prý napsána a čeká se na ni, jako by to měla být další zpráva o veselém konci Západu, podobně jako několik jeho knih předešlých. Ale debatovat se o něm může i v tomhle mezičase, kdy lze číst jeho právě česky vydanou biografii Denise Demonpiona nazvanou prostě Houellebecq. Ani ona však nerozkryje plně tajemství, v čem spočívá fantastická přitažlivost tohoto divného Francouze,

Měl jsem v životě vždycky pětiletky

V kinech běží film s nenápadným názvem Okupace, kterým by se divák neměl nechat odradit. Je to film, který by možná natočil Quentin Tarantino, kdyby byl Čech a vyrostl v české kotlině s jejími mentálními možnostmi. Je to film ostrý a přitom bizarní, o českém charakteru a velké ruské alkoholické duši, která když si tu malou českou dušičku přitiskne, už ji jen tak nepustí. Režisér Michal Nohejl s tímto filmem debutuje, ale u filmu pracuje už třicet let. Je to těžký profesionál v pobočním filmovém odvětví, reklamním.

Denní můra Vlasty Parkanové

Na Vlastu Parkanovou si člověk pamatuje jako na dobrou energií nabitý zjev české politiky. Bylo to ještě v letech, kdy se tam objevovaly osoby, které mluvily normálně, byl za nimi vidět normální život, měly normální životní projevy. Tedy třeba si rády zazpívaly, čímž zároveň daly najevo, že politika není v jejich životě to úplně hlavní a jediné. Šly do ní proto, že jim to šlo – a také jim o něco šlo.

Návrat do prostějovského lůna

Aspoň jednou za pár let se vracím do Prostějova, do toho svého mateřského lůna, byť matky ani kohokoli jiného ženského rodu, tedy babičky a tety, tam již nemaje. Prostějov mám ale upřímně rád, pořád tam na mě mluví skoro každý chodník, obrubník, patník, na hlavních liniích svého dětství bych se vyznal poslepu, chodím tam zblblý návaly vzpomínek, takové té sladké tesknoty za odešlým časem, za lidmi, kteří už leží na krásném prostějovském hřbitově.

Srpen – sexuální výklad

Vlast byla rozvalená na posteli, přikrytá srpnovou tmou, sny měla sice trochu divoké, ale hluboce spala a odfukovala. Násilník jí vnikl rovnou do dělohy – z letadel, která přistávala v Ruzyni, se vyrojily ruské tanky jako spermie... Tento týden tu máme zase srpnové výročí. Našim mladým už není jednoduché vysvětlit, o co tehdy šlo. Tak zkusme jednu interpretaci sexuální povahy.

Srdce temnoty tohoto světa

Srdce temnoty je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká s šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazval v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť„srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán.

Snění o tatovi a mamince, té především

Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama. V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými.

Znojemské slunce našeho jihu

Ve Znojmě snadno potkáte filology, vlastně filoložky, a pak také serpentology, znalce hadů a především užovek, které žijí ve vymletých zátočinách Dyje, pokud se zrovna nevypouští studená voda ze dna přehrady. To pak užovky vylézají na břeh, vyhřívají se a čekají, až se voda zase trochu ohřeje. Znojmo je město slunce, město jihu, vlastně nejjižnější město země; přestože geograficky leží jižněji jeden temný les u Vyššího Brodu, kde končí Šumava.

Zápasil jsem ve stylu řecko-římském

Klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu.

Plavání je let v kapalině. Vyznání hydrofilovo

Když se člověk naučí plavat, získá fantastickou možnost zažít něco, co umožňuje právě jen plavání: totiž vznášet se v prostoru. Plavání je vlastně let v kapalné látce. Člověk plavající se podobá ptáku v hustším vzduchu. Stává se trochu jiným živočichem. Ročně se ale  utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů.

Zrod archetypu Žida bojujícího

Americký spisovatel Leon Uris (1924–2003) se proslavil koncem 50. let velkým dokumentárním románem Exodus (vyšel v roce 1958), který snad dosud soutěží s Benem Hurem a Jihem proti Severu o nejprodávanější americkou beletristickou knihu vůbec. K jeho slávě přispělo i zfilmování s Paulem Newmanem v hlavní roli hrdinného budovatele státu Ariho. Román o putování Židů moderními dějinami a o vzniku Státu Izrael samozřejmě tehdy nemohl vyjít v Československu, to se stalo až po roce 1989, stejně jako další Urisovy knihy.

Konečné řešení německých hrobů

V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova…

Hvězdný prach v Nových Zámcích

Nové Zámky jsem si vybral s jistotou, že dobrovolně a jen tak pro nic za nic tam člověk na nádraží nevystoupí a do města, které se zdá, že vlastně nikde nezačíná, se nevydá. Stačí si totiž přečíst, že Nové Zámky, jimž Maďaři, kterých tam žije asi polovina, říkají Érsekújvár, byly nejvybombardovanějším městem na Slovensku, tedy tehdy v Maďarsku, že tři velké spojenecké nálety na konci války zničily dvě třetiny domů a zabily neuvěřitelných čtyřicet procent obyvatel, což činilo šest a půl tisíce lidí.

Ona Kuba ještě existuje?

Zprávy o tom, že v Havaně a snad i v jiných kubánských městech vyšli lidé do ulic a protestovali proti vládě, volali, že chtějí svobodu, a mávali vedle svých vlajek i americkými, jež jim tu svobodu pořád ještě symbolizují, už asi nevyvolávají tu správnou emoci. Očekávalo se to po zhroucení sovětského bloku, očekávalo se to po nekonečně odkládané smrti Fidela Castra, vlastně se to čekalo tak dlouho, že už se zapomnělo, že nějaká socialistická Kuba existuje.

Srpnová neděle, královna melancholie

Maďaři, o kterých se u nás často se sympatiemi píše, dali světu mimo jiné slavnou zabijáckou píseň Smutná neděle – Szomorú vasárnap, po jejímž poslechu se citlivější člověk musí svázat do kozelce, aby neskočil z okna. Ve skutečnosti ji spíš tak přetrpí a už mu nevyleze z ucha, schválně si vygooglujte. Říká se jí také hymna sebevrahů. V Budapešti se prý ve třicátých letech přistavovaly před podniky, kde se cajdák hrál, rovnou pohřební vozy, které odvážely nešťastníky, kteří si při zvuku melodie prostřelili hlavu.

Starci a norské moře

Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit. Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také.

Nakousnutá játra ve Štúrovu

Okamžitě to na člověka dýchne společným domovem: paneláky a paneláky, celé trsy paneláků, nyní zabalených do zateplovací meruňkové a citronové slupky, původně skutečné paneláky, jak se za Husáka stavěly od Aše po Medzilaborce, od Rumburku po Štúrovo. Na to jsem právě hleděl z gotického balkonu královského hradu v Ostřihomi, po pravé ruce zelenou kopuli katedrály, pod sebou staré město Esztergom a kousek dál mohutný klacek Dunaje, na jehož druhé straně se rozprostíral panelákový háj.

Stalo se v Sokolově, v nádražní čtvrti

Sokolovské nádraží je smutné místo ve smutné čtvrti smutného města. V pátek se tam odehrálo cosi, co bylo zaznamenáno i celostátními médii, neboť takové věci jsou mediálně vděčné, i když debaty se pod takovými články už léta nedovolují. Porvala, lze-li to slovo použít, se tam skupina jednoho etnika se skupinou druhého etnika. Jedno etnikum přijelo do Sokolova vlakem, prý s úmyslem pak pokračovat po Ohři na lodích.

Ventil na jedovatou páru

Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.

Před deseti lety v Norsku

Zločinecká kariéra toho muže trvala jenom jeden den, což stačilo k tomu, aby se stal nejmasovějším vrahem moderní norské historie: sedmdesát sedm mrtvých, šedesát devět zastřelených a osm předtím zabitých výbuchem bomby. Jde samozřejmě o Anderse Breivika. Od jeho vraždění uplynulo deset let. Jsou rozumné důvody jeho jméno a jeho čin, či jak to nazvat, nepřipomínat. Tak aspoň připomenu knihu, kterou stojí za to si přečíst.

Novější články Starší články