KOMENTÁŘ

Kravín na barokním zámku

KOMENTÁŘ
Kravín na barokním zámku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Uplynulo už pár dní od historického výjevu z lánského pokoje a zdá se, že průhledná krabice s prezidentem se stává novým normálem. K prezidentovi se chodí představovat ministři, on tam spokojeně sedí, přinesli mu tam i pozlacený stůl, přibude třeba i jiný nábytek, na stěnu kukačky, klidně by se hodila i postel, která se tam zatím nevejde, ale to by se dalo vyřešit zvětšením klece vybouráním stěn.

Ještě pár dní a už se nikdo té věci nebude divit, prostě prezident je pozitivní, a aby učinil bůhvíčemu zadost, nechal si nainstalovat do zámku verandu z plexiskla, no a co? Zalíbilo se mu v ní, národ se pobavil, rozvinula se lidová tvořivost, humoru bylo plno, a ať si všichni kritici a brblalové trhnou nohou, vždyť je to přece podařená prde… a té není nikdy dost. Ty nemáš vůbec smysl pro humor, řekla mi kolegyně, když jsem nad tou bizarností neprojevoval dostatečné nadšení. No, asi nemám. A to jsem byl dřív pro všechny možné humory.

Funkce prezidenta byla v českém (československém) prostředí konstituována po roce 1918 jako demokratická náhrada monarchy, po němž prezidentský úřad v masarykovské podobě převzal řadu atributů: Hrad, Lány, standartu, jinde netypickou autoritu a vážnost, spojenou s představou, že prezident je něco výjimečného, něco, co si společnost chrání, aby si mohla vážit i sama sebe.

Jeho role spočívala v tom, že reprezentoval stát, představoval jeho hodnoty a atributy v podobě seriózní až majestátní. Tuto symbolickou a v něčem až sakrální roli založil Masaryk, a přestože za komunistických prezidentů značně upadla, nikdy ne natolik, aby se stala ve svých projevech směšnou, bizarní až šaškovskou. Komunistický režim dobře věděl, proč prezidentskou funkci nezrušil, i když v totalitním systému byla de facto reliktem starých časů, které nesnášel. Věděli, že i jejich režim něco takového potřebuje, něco, co má onu vážnost dokonce i u jeho odpůrců. Jistou míru vážnosti si udržel i u Novotného a Husáka, natož u Svobody, přestože byli v roli prezidentů figurkami, drželi přece jen jistou úroveň, třeba by nechtěli vypadat směšně.

Miloš Zeman je historicky jiný druh prezidenta, kterému je to, k čemu prezident původně byl, srdečně jedno. Směšnost je naopak stav, ve kterém se cítí dobře a ve kterém se vyžívá. Jeho směšnost přitom nesouvisí s jeho názory a postoji, ke kterým je možné mít často respekt a mnohdy s nimi lze souhlasit: já s ním často souhlasím. Jeho směšnost vyplývá z podoby chování a jednání, jež něco jako vážnost (vážnost není nedostatek humoru: Havel byl velmi vtipný, a přitom jako prezident vážný) vylučuje.

Základem je nedostatek něčeho, s čím máme v této zemi tradičně problém a čím se Masaryk právě snažil úřad vybavit: vkusem, uměřeností, sebedisciplínou. Vkus je atribut zralé osobnosti, která je schopna rozlišovat, co se hodí, co ne. Ten Zeman (a jeho okolí) zcela postrádá, přičemž jeho absence dostává až monumentální rozměry. Jeho „anticovidová“ veranda v zámeckém pokoji je posledním projevem tohoto elementárního nedostatku. Je to šaškárna instalovaná do rokoka. Kravín na barokním zámku.

Ale vlastně o nic nejde. No tak máme směšného prezidenta. A co? To přece víme. Nejpodivnější na tom je, že tolik lidí tu komedii hraje s ním. Směšné se stalo normou. Hlavně že je humor.

1. prosince 2021