Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům. Válečný stav v Polsku trval oficiálně do roku 1983 – důvod jeho oficiálního ukončení bylo i to, že rok 1984 byl rokem orwellovským, což se málo hodilo. Jeho rezidua však vydržela až do konce let osmdesátých.
Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…
Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok.
Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch.
Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“.
Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec.
Uplynulo už pár dní od historického výjevu z lánského pokoje a zdá se, že průhledná krabice s prezidentem se stává novým normálem. K prezidentovi se chodí představovat ministři, on tam spokojeně sedí, přinesli mu tam i pozlacený stůl, přibude třeba i jiný nábytek, na stěnu kukačky, klidně by se hodila i postel, která se tam zatím nevejde, ale to by se dalo vyřešit zvětšením klece vybouráním stěn.
Bez větší pozornosti měl Alexander Dubček, kdysi slavné jméno, které se volalo na náměstích, v sobotu sto let. Naše doba má věru jiné zájmy a starosti než se zabývat nějakým politikem z minulého století. A je to přirozené, navíc to byl Slovák (aha, Slovák…) a komunista (zase komunista…) a vlastně zkrachovalec. De facto politikem na plný úvazek a ve vysoké pozici byl dohromady sotva pár let: v roce 1968 a 69, přičemž od 21. srpna 1968 to byl smutný epilog, a pak od začátku roku 1990 do tragické autonehody 7. listopadu 1992.
Na začátku Kunderova románu Nevědění je otázka Francouzky Sylvie, kterou položí své přítelkyni, české emigrantce Ireně. Zní: „Co tady ještě děláš?“ Irena odpoví otázkou: „A kde bych měla být?“ a Sylvie: „Doma!“ Irena: „Chceš říct, že tady už nejsem doma?“ Žije přece už dlouho ve Francii, stejně jako autor tohoto dialogu. Co po ní ta Sylvie chce? Má se vrátit tam, kde se mezitím toho tolik změnilo?
Seznámili jsme se v kavárně, když jsme zjistili, že nás zajímají podobné věci. Především historie a architektura a Praha a pak hlavně to, co už Palacký nazval stýkání a potýkání Čechů s Němci. Josef je zajímavým příkladem člověka Němce, který si kousek svého češství přinesl od Rýna, aby pak své němectví přesadil do Prahy. Ta je vedle Bonnu jeho životním městem, už proto, že jako voják bundeswehru byl kdysi svědkem toho, jak ji zase někdo obsazuje. Tehdy to nebyli Němci.
Pár hodin po propuštění z mnohatýdenního pobytu v nemocnici se tam prezident Zeman zase vrátil. Ne že by si tam něco zapomněl v nočním stolku nebo se v Lánech pokazilo topení – ne, nic takového: byl u něj nalezen covid! Celý národ vydechl úžasem.
Po cestě do Drážďan, míjeje krajinu Českého středohoří, mě napadlo, že bych se, až tam dojedu, měl konečně vypravit k hrobu Caspara Davida Friedricha. Největší malíř německého romantismu, můj obzvláštní oblíbenec mezi malíři, které mám rád, byl vlastně krajan, nebo spíš soused. Z Drážďan, kde strávil polovinu života, to měl do Čech jenom kousek a při pohledu na obrazy, které z těch cest vznikly, je zřejmé, že to tady vnímal jako svůj vlastní přírodní prostor, který k němu mluvil a jehož řeči rozuměl.
To, co jsem spatřil, mělo podobu jednak bizarní, jednak strašidelnou. V prvním případě šlo o jakousi bojovou akci, při níž se přenášela bronzová hlava VH po Praze. Jaký to mělo smysl, mi nedošlo, ale zřejmě hluboký. Sen oživení ducha Václava Havla se pak doslova uskutečnil o několik set metrů dál, při večerním setkání občanstva na Václavském náměstí. Tam se Václav Havel zjevil již nikoli pouze jako bronzová hlava, ale jako celotělní bytost, od hlavy k patě.
Číst Dostojevského znamená nekonečně se prodírat slovní hmotou, z níž najednou vystřelí rychlá palba těch nejvíc sugestivních otázek: po smyslu existence, o tom, jaký má člověk úkol, je-li možná spása, je-li možné žít bez Boha a co to s člověkem udělá. A pak zase dlouho nic a zase jen nekonečné stránky, kde se jen mluví a mluví nebo se stále někam odbočuje a zahýbá a vznikají další a další dějové linie a vynořují se další skurilní postavy, které zas něco podivného provádějí.
Dnes, v pátek 19. 11., má pohřeb Miroslav Žbirka a člověk, který ho zaregistroval někdy na začátku 80. let, je tím pořád docela zaskočený. Tak to bylo před týdnem, kdy jsem tu zprávu uviděl a šokovaně zvolal: Meky!? To snad ne! Meky?! Žbirka byl úkaz, který pop přesahoval, byl opravdu melodik a hitmaker, ale zároveň byl nositel stylu, velmi decentního a uměřeného, ale přece jenom, vlastně tím spíš silného a působivého.
Jsem ještě pamětník obrovských hromad kamenných sutin, které se tyčily na cestě k Labi, tam, kde nyní stojí znovupostavená Frauenkirche, jejíž kopule mezitím vrostla do siluety Drážďan, jako by tam nikdy nechyběla. Ta silueta je myslím nejkrásnější z Mariánského mostu. Ale to už je všechno dávno, jenže člověk jako já se těch asociací jen tak nezbaví. A ani neví, proč by měl. Mezitím se Drážďany staly nejbližším německým městem Čechů, pro Pražáky je to skok, autem nebo vlakem.
Na polsko-běloruské hranici se odehrává něco, co je obdobou dění z roku 2015. Na jiném místě, s jiným pozadím (smějící se bestie Lukašenko) a zatím ne v takové kvantitě, ale s podobnou intenzitou emocionální, která nakonec rozhodne. Opět jsou před branami lidé, kteří jsou odhodláni je překonat, prodrat se přes ostnaté dráty a přelézt bariéry, prorazit kordony pohraniční stráže, která sice může nasadit všechnu možnou zadržovací techniku, ale proti lidské touze překonat hranice a vstoupit do vytouženého ráje bude muset nakonec kapitulovat.
Alena Ježková je autorka úspěšných knih pro neurčitého adresáta, vlastně (skoro) pro všechny. To je velká výhoda. Mohou ji číst zvídavější odrostlejší děti stejně jako šediví starci, intelektuálové vlídného typu, tedy něco jako ona, stejně jako třeba obyčejní lidé, kteří si rádi něco poučného a pěkně napsaného přečtou, nebo vlastně ani nemusejí, neboť vědí, že knížka od Ježkové jim v knihovně ostudu neudělá.
Několik mých velmi blízkých lidí se dosud nenechalo očkovat. Jejich důvody jsou různé, ale vždy – aspoň se mi takové zdají – přesvědčivé, vyargumentované a netriviální. Ba takové, že být na jejich místě, možná bych se choval podobně. Jsou to lidé poctivého normálního úsudku, žádní fanatici nebo nějací konspirátoři. Myslí si, a mají pro to argumenty, že pro ně je očkování nevhodné, že jim může spíš uškodit, a věří, že si jejich organismus poradí bez něj: veskrze již covid prodělali.
Bardejovské Kúpele se na starých pohlednicích jmenují Bártfafürdö, neboť Bártfa je Bardejov a fürdö velmi důležité maďarské slovo. Tak jim asi říkala největší celebrita, která se tu kdy ubytovala, a to skoro na celý měsíc, maďarsky mluvící císařovna Alžběta čili Erzsébet magyar királyné, prostě Sissi. Přijela sem 1. června roku 1895, odjela 22. června, takže tady zůstala tři týdny.
A pak se také vědělo, že sedm a půl roku seděl opakovaně v nejhorších kriminálech a za ta léta šikan a perzekucí nikdy neustoupil od své představy svobody. Ivan Martin Jirous umřel den před svatým Martinem, kterého si vybral jako svého duchovního patrona, neboť Martinus, to je bojovník, voják, zatímco jméno Ivan mu, jak hezky napsal v jednom epigramu, připomínalo, že je pijan.
Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.
Tomáš Boukal (1977) je etnograf a etnolog, který se zabývá původním obyvatelstvem ruského a také kanadského severu, především vztahem lovců, rybářů a sběračů k životnímu prostředí tajgy. Je autorem několika odborných publikací a také beletristické knihy Hřbitov nevěst (2018). Zajímá se o etnickou hudbu a malířství se severskou tematikou. To čteme v biografické poznámce na přebalu jeho novely Cesta mrtvých. V podtitulu je upřesnění: Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů.
Už to ani nevzbudilo žádný větší ohlas. Vladimír Remek dostal, nebo vlastně dostane, od prezidenta Zemana Řád bílého lva I. stupně, to je nejvyšší české státní vyznamenání, neuděluje se, ale propůjčuje a je na něm nápis Pravda vítězí. Já osobně jsem přející člověk, takže přeju všechno všem lidem, po čem jen touží, a klidně i toho Bílého lva. A přeju ho i Vladimíru Remkovi, na kterého mám hezké vzpomínky z dětství.
Beethovenova šestá symfonie, tedy Pastorální, začíná jásavou větou, kterou skladatel pojmenoval „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov“. A tyto radostné pocity jsem chtěl v sobě probudit i já, když jsem brzy ráno z Vídně vyjel do Heiligenstadtu, na předměstí, které tehdy, v době vzniku symfonie, bylo idylickou vesnicí, jejíž prostředí v Beethovenovi ty blažené pocity vyvolávalo. Tedy alespoň dočasně, neboť radost je u lidí Beethovenova naturelu vždy vzácná a výjimečná.
Poslední říjnový den vyšlo pár článků, které připomněly dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. O Havlíčkovi se předpokládá, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.
Dodám, že jezevec se nechal očkovat, ne že by si myslel, že to je spása, ale protože je to konformista a některý druh odporu mu za to nestojí. Věří, že si to schovává na lepší věci. Snad je pozná. Nejlepší to teď mají zvířata, která se chystají na zimní spánek. Takový plch, ježek nebo netopýr se brzy přesune do stavu hibernace, ztuhne, stočí se do klubka nebo se zavěsí na strop a procitne na jaře, kdy zase bude, snad, po všem.
Nejvýznamnějšímu politickému novináři národního obrození a zakladateli českého politického myšlení by v okamžiku vzniku republiky bylo požehnaných 97 a v roce 1921 by národ slavil spolu s ním jeho stovku. Té by se dožil jen za předpokladu, že by ho v Brixenu dokonale vyléčili z plicní choroby, což byl úmysl rakouských úřadů, a kromě toho by se již nikdy nezajímal o českou politiku, což je taky předpoklad dlouhověkosti.
Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna.
Z vídeňského nádraží Františka Josefa, které je teď celé rozkopané, jezdí regionální vlaky směrem severozápadním, tedy i do Čech, kam jsem se zas vracel. Ale udělal jsem si přestávku v půli, nebo spíš ve čtvrtině cesty, ve městě Tulln na Dunaji. Trochu jsem to tam znal, před deseti lety jsem tam vystoupil, stejně jako teď, na nádraží, které je asi jediné nádraží na světě, kde se narodil malířský génius, v tomhle případě Egon Schiele.
