Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.
Shodou okolností se v minulých dnech sešla dvě literární výročí: sto let od prvního vydání Joyceova Odyssea, toho „nejdůležitějšího románu dvacátého století“, jak by mohl znít častý reklamně-kritický slogan, a pětadvacet let od smrti Bohumila Hrabala. Jsou to dvě samozřejmě zcela odlišné události, ale dejme tomu, že kdyby byl nějaký literární kalendář – jako že nějaký určitě je –, člověk literární víry si ta data zaškrtne červeným fixem. Protože to jsou dvě data obzvláštní posvátnosti.
O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.
Zábavným tématem těchto dní je záliba bývalé paní ministryně Schillerové v pózování na různých romantických místech, zátiších, v parcích, u fontán, na balustrádách.
Česká republika je jednou z mála zemí v EU, kde není výslovně zakázáno fyzické trestání dětí. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) se včera v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyslovil pro zachování tohoto stavu, což bylo hojně na pokrokovém křídle sociálních sítí komentováno jako projev zaostalosti a možná i sklonu k násilí a možná i krutosti.
Jáchym Topol obvykle vítězí v různých anketách o nejvýznamnějšího českého prozaika po roce 1989. On sám se tomu brání, ale dělá mu to dobře. Ještě lépe mu však dělá samota spisovatele, ze které je stále vyrušován různými společenskými nároky a požadavky. Také má svou normální profesi: je dramaturgem v Knihovně Václava Havla. Tam za ním přišel jeho starý známý, což je na rozhovoru znát. Ale jinak to nejde.
Mám rád historku, která se prý odehrála během maďarské protikomunistické revoluce v říjnu 1956. V Budapešti byli na zájezdu čeští sportovci, snad házenkáři nebo nějaký takový kolektivní sport, a než stačili odjet, vypuklo povstání. Tehdy byly všechny československé autobusy, stejně jako třeba lokomotivy, opatřeny červenou plechovou hvězdou na čumáku. Tuhle nevinnou ozdobu zahlédl dav maďarských revolucionářů, kteří se vrhali na jakýkoli symbol nenáviděného komunismu.
V lednu každého roku stojí za to připomenout si Chartu 77, protože Charta, to bylo lednové dítě. Letos je to výročí trochu kulatější a zase už o něco vzdálenější: je už stará jako člověk, který začíná stárnout, tedy pětačtyřicet let, takže první signatáři jsou již veteráni, skoro podobně jako tehdy byli třeba legionáři nebo vůbec vojáci první války, to znamená, že se už pomalu stávali vzácností.
Stačil první díl seriálu ČT Devadesátky a Ivan Jonák (1956–2016), zakladatel Discolandu Sylvie, zažívá revival. Vypadá to, že se na něm chceme v Salonu přihřát, ale je to jen zčásti pravda. Úmyslem svolavatele je vnést do věci proporce a upozornit, že sice toho velkého muže s mnoha prsteny, trvalou a v mafiánském ohozu obklopeného nahými ženami, medvědy a hady škrtiči nelze pominout, ale brát ho jako univerzální symbol 90. let je trochu přehnané.
Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.
Seriál Devadesátky, který vysílá České televize, oživil vzpomínky na zločinnou povahu 90. let. Ta se však projevovala nejen krvavými vraždami, ale také tím, co si lidé, především muži, vytvářeli na hlavě. Byla to doba mimořádně strašlivých účesů, lze-li tak to, co tehdy nosili lidé dobrovolně, nazvat.
Knihu Pražské ptactvo vydal Wahl v roce 1944. Tedy v roce, o němž nemá člověk právě představu, že by to byl vhodný čas na sepisování a vydávání podobných knih. Předpokládal by možná, že mladík, který se tehdy věnuje ptactvu a píše o tom pojednání, je dost odtržen od vnějšího světa, zahloubán do pozorování ptáků, jejich hnízdění, tahů, chování. Takový mladík snad ani nevnímá, co se kolem něho děje, možná je mu to i trochu lhostejné, žije si ve svém ptačím útočišti, do něhož se ukryl. Ten mladík je však ve skutečnosti už několik let zapojen do odbojové činnosti.
Velkou záhadou či tajností dneška je, zda omikron je, či není jiné, tedy moderní, chcete-li postmoderní (to zní lépe), jméno pro rýmu. Zdá se, že ano. A jen pár odvážných má tu kuráž to vyslovit. Třeba já! Takže žádný omikron, ale rýma, víte. Staré slovo z francouzské rhume, a to z latinského a řeckého rheuma, znamená tok slizu, odvozený z řeckého rheo, což znamená teču… Pěkné ne? Jenže slova jsou jako šatstvo, obnosí se, ošoupají a jsou sklony je vyměnit a nahradit něčím, co lépe zní.
Pod Andrássyho třídou, což je ten pravý pešťský bulvár, vede linka M1 podzemní dráhy, kterou se nejsnadněji dostanete do Széchenyiových lázní, kam jsem minule (viz č. 1/2022) nestihl dojít. Během cesty lze zažívat historický pocit, neboť jedete nejstarší linkou metra na kontinentě, takže vlastně ani nejedete metrem, protože tak se té undergroundové dopravě začne v Evropě říkat až poté, co si v Paříži vyvrtají Metropolitain, což Francouzi zvládli až o čtyři roky později než Maďaři: teprve roku 1900.
David Rath je na svobodě, propuštěn po odsedění poloviny sedmiletého trestu. Člověk, který není úplně krvežíznivý a zapšklý, to přijímá s klidnou myslí a snad i s trochou přejícnosti. David Rath byl sice prominentní vězeň, dalo by se říct celebrita, ale ani fešácký kriminál (a on to nemusel být vždy fešácký kriminál) není žádný med a rekreace, natož pro člověka, který se zdál být předurčen k něčemu úplně jinému než k vězeňskému mundúru.
Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný.
Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat.
Právě jsem vystupoval z vlaku na Nyugati pályaudvar (Západní nádraží), když mi zavolal můj ctěný přítel, editor spisů Pithartových a Patočkových, Jan Vít, zeptal se, jak se mám, a já mu pravil, že jsem zrovna přijel do Budapešti. „Ó, to zajisté půjdete do Gellértových lázní, to přece patří ke středoevropskému habitu…“ „Zajisté“, pravil jsem, i když už jsem se cítil trochu provinile, neboť ve skutečnosti jsem měl v úmyslu zajít spíše do lázní Széchenyiho.
Zdá se, že bez větší pozornosti předevčírem, tedy 3. ledna, uběhlo deset let od smrti Josefa Škvoreckého. Ne že by to ticho člověka příliš překvapilo, ale stejně: kolik měla česká společnost takových spisovatelů? Jednoho? Dva? Tři? Hrabal, Kundera, Škvorecký… Z pohledu dnešní efemérnosti, kdy sice každý píše, ale nikoho to nezajímá, kdy životnost literárních produktů je tak dva tři měsíce, se výskyt takových „fenoménů“ jeví jako pohled do druhohor, tedy do období výskytu gigantů, veleještěrů, kteří svými šlápotami zanechávali v zemi otisk, který čas jen tak nesmaže.
Na Nový rok se obvykle píší komentáře tzv. výhledového typu neboli výhleďáky. Komentátor se vykloní ze svého duševního okna, nasadí si prognostické brýle, pohlédne na obzor a pak napíše, co tam spatřil. O to se nyní pokusím i já, který se amatérsky léta zabýval hádáním budoucnosti z ruských vajec a vlašského salátu a chodil na lekce k paní Esmeraldě Kludské, známé umělecké břichomluvkyni, jež věštila z mýdlových bublin, které zůstaly v lavoru, ve kterém si zákazník umyl nohy.
Včerejší zpráva, že ruský nejvyšší soud rozpustil nevládní organizaci Memorial, připomněla, co je současné Rusko ve skutečnosti za stát. Připomněla to snad především těm, kteří občas mají sklon hledět oním směrem snad s jakousi nadějí, že by Rusko, to impérium, ten pravoslavný Třetí Řím, mohlo představovat alternativu poblázněnému Západu. Putin občas pronese nějaký truismus třeba o tom, že muž je muž a žena je žena, a člověka pomalu dojme, že ještě někde mají rozum.
Míněny nejsou Vánoce v Casablance marocké, ale v Casablance filmové, v tom slavném filmu Michaela Curtize z roku 1942, který někteří lidé mohou vidět každý rok znovu a vždy je to znovu dojme, jiným to moc neříká, ale těm není pomoci. Já patřím samozřejmě k těm prvního typu a při závěrečné scéně, kde se Humphrey Bogart loučí na letišti v mlze s Ingrid Bergmanovou, už sice neslzím, ale své to se mnou dělá.
Přání se mají plnit o Vánocích a moje přání od dětských a pubertálních let bylo udělat rozhovor s Václavem Neckářem. Z trojice klasiků „zlaté éry“ středního proudu české pop-music, tedy Gott, Matuška, Neckář, byl Neckář jediný rocker. Na jeho koncertech bylo nejvíc dýmů a světel a muzikanti z jeho kapely Bacily měli nejdelší vlasy: jeden z nich, Ota Petřina, delší, než měli kdy Plastici…
Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět.
Hodně se ušetří také na tom, že si lidé nezavazují tkaničky od bot nebo je rovnou z obuvi vyndávají. Noha neotéká, chůze je volnější a pomalejší, čímž se šetří energie a člověk nemusí tolik jíst. Tkaničku lze použít jako náhradní tasemnici. Máme štěstí, že halasně, ba někdy i radostně ohlašovaná hospodářská krize přichází teď v zimě. Toto roční období je ideální dobou pro různé úspory.
Na našem setkání budeme vyvolávat ducha Václava Havla. V sobotu 18. prosince uplyne deset let od jeho smrti, což je dobrý důvod se o něco takového pokusit. Přitom on ve zdejším povětří vane i bez našeho přičinění dál a nejspíš jen tak nevyvane. Ale v čem se ta jeho atmosférická přítomnost projevuje? Na to odpovídají lidé, kteří Václava Havla v nějaké míře poznali i osobně: spisovatelka Petra Hůlová, dramatik Karel Steigerwald, filozof a přírodovědec Stanislav Komárek, spisovatel Petr Placák a historik Jiří Suk.
V sobotu, tedy zítra, to bude deset let od úmrtí Václava Havla. Byla to neděle dopoledne a zpráva o jeho smrti se v širokém okruhu „známých“ rychle šířila textovými zprávami, před polednem už to bylo oficiální. Pamatuju si dobře na ten pocit. Hlavní ale byla lítost, že už ten život, v něčem velkolepý a v něčem absurdní, definitivně skončil a stal se opravdu minulostí.
Když jsem jednou za čas na Mělníku (nebo na Mělníce?), jdu se vždycky podívat na soutok těch dvou českých řek, Elbe a laterálního kanálu vraňansko-hořínského čili Vltavy, a na Říp, který se někdy ztrácí v mlze. A když se dostatečně dojmu z toho českého výjevu téměř posvátného, jdu k hlavě Viktora Dyka, rodáka z blízké Pšovky, a hned mi bleskne hlavou vzpomínka na mého dědu, který měl úplně stejný knírek a také tu čupřinu na čele, kterou já bych si tam mohl leda tak nalepit
Potom se vysílal projev generála Jaruzelského. Prkenný generál v černých brýlích čte bez jakékoli emoce cosi o tom, že Polsko se ocitlo na okraji katastrofy, a o nutnosti zachránit zemi. To znamená vést válku proti vlastním občanům. Válečný stav v Polsku trval oficiálně do roku 1983 – důvod jeho oficiálního ukončení bylo i to, že rok 1984 byl rokem orwellovským, což se málo hodilo. Jeho rezidua však vydržela až do konce let osmdesátých.
Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…
