KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Zabili jsme Heydricha, pánové

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Zabili jsme Heydricha, pánové

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Atentát na Reinharda Heydricha po osmdesáti letech vystoupal na čestnou pozici státního historického aktu. To dřív nebývalo: stál někde mezi pýchou na to, že jsme odkrouhli Hitlerova miláčka, a nezodpovědným činem, za který zaplatili nevinní lidé.

Nyní je to jinak a věc se dočkala docenění. Kulaté výročí se letos připomínalo na různých – i velmi oficiálních – úrovních, pronášely se proslovy, tisíce lidí se přišly podívat na rekonstrukci, jako by to byla scéna z pašijových her. Do ulice V Holešovičkách zase přijel říšský protektor, Gabčíkovi se zase zasekl náboj v hlavni, Kubiš hází granát, Heydrich se vztyčuje, vytahuje pistoli, ta však nemá zásobník, tak si zase sedá a nechává se odvézt na Bulovku… Zabití Heydricha, to byl náš Stalingrad a naše Omaha Beach. Zdůrazňuje se heroický a jaksi prorocký rozměr věci: díky atentátu se tehdy připomněli Češi jako národ, který nepřestal v protektorátu existovat. Bez něj by pak některé věci zřejmě nebyly možné, včetně vyhnání Němců. Nebýt heydrichiády, bůhví, zda bychom se mohli řadit k vítězům války. Přitom jsme měli namále.

Jeho přímý kontakt s českými dějinami trval „jen“ něco víc než tři čtvrtě roku. Byla to jistě hrozná doba, hrozivá byla ale také právě tím, jak se Heydrichovi začínalo dařit uskutečňovat plány, s nimiž koncem září 1941 do Prahy přijel: maximálně využít hospodářský potenciál zdejších zemí a vytvořit zde pokojné a spolehlivé zázemí pro bojující Říši. K tomu bylo jistě zapotřebí potřít české odbojové skupiny, pacifikovat nespokojence, nestrpět odmlouvání, ale zároveň nabídnout poslušným Čechům „klid na práci“, dostatek jídla, obuvi a šatstva, naslibovat jim rekreaci v zotavovnách, chlapům rozdávat lístky na fotbal, manželkám pak do kina a do divadla. Propagandistický filmový kýč s uvědomělými dříči u soustruhů a s roztočenými koly, s usměvavými ženuškami u skývy chleba a dětičkami se nezrodil v týdenících 50. let, ale právě tehdy, za protektorátu. Používal podobných apelů, emotivních obrazů a lákadel.

Při všech těch proslovech a oslavách zapadá, že s Heydrichem nepřijel do Prahy ani tak sadistický vrah, který by se oháněl sekerou hlava nehlava. Jeho vztah k Čechům byl ve srovnání s otevřenou nenávistí K. H. Franka spíše distancovaný, bez přímé osobní antipatie. A Češi pro něj nebyli ani ten „ksindl“, jak o nich mluvil Hitler. Znamenali pro něj spíše citově neutrální nástroj k dosažení konkrétních cílů, nástroj, jenž měl co nejlépe sloužit věci Říše. Heydrich byl technokrat moci a totálního ovládání prostoru. „Česká mise“ pro něj představovala úkol, který je nutné splnit a použít pro to co nejefektivnější prostředky. V tom spočívalo největší nebezpečí Heydrichova díla: v jeho svůdné nabídce odhodit čest i důstojnost a stát se rabem.

Prvním Heydrichovým činem bylo vyhlášení stanného práva, zatčení předsedy protektorátní vlády generála Eliáše a během několika týdnů čtyři sta poprav. Ale hned za těmito kroky politické represe následovalo tvrdé a „spravedlivé“ postihování „hospodářských zločinů“, „keťasů“ a „šmelinářů“, těch, kdo nenahlásili prase nebo prodávali předražené klobásy, tedy ten druh opatření, jímž se lze zavděčit skoro každému obyvatelstvu.

A tak proti obrazu „řezníka z Prahy“ tu stál kolaborantskou propagandou živený obraz nordického ochránce a starostlivého „miláčka českých dělníků“, jenž do českých fabrik zavedl vymoženosti, z kterých se do té doby těšili jen nacionálněsocialističtí soudruzi v Říši: například závodní jídelny. Heydrich byl představován jako „kamarád práce“, který poslal k Prvnímu máji 1942 tři tisíce dělníků na zotavenou, který jim daroval luxusní hotel v Luhačovicích a delegaci čtyřiceti českých dělníků přijal v reprezentačních prostorách Pražského hradu, což se nikdy předtím nestalo. „Práva dělnictva,“ psal protektorátní tisk, „stojí vysoko v kursu. Dnes se uplatňuje opravdová sociální politika, která v Heydrichových opatřeních nalezla příkladné vyjádření.“

Politika cukru a biče, korupce prostřednictvím špeku a cigaret, byla smrtelným svodem pro národ. Rozdělovala jej na ty, kdo věří ideálům, a na ty, pro které jsou jen směšnou veteší. Na tuto setbu plavovlasého svůdce mohli příští vládcové v mnoha ohledech zdárně navázat. Běsnění, jež po činu parašutistů nacisté rozpoutali, nemělo v Čechách obdoby. Heydrichova smrt však zachránila národ před hrozbou nekonečně větší. Před hrozbou smlouvy se svým zotročovatelem.

 

1. června 2022