KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Případ na ÚSTRu aneb Pomluva se vždycky hodí

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Případ na ÚSTRu aneb Pomluva se vždycky hodí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Podobně jako se nedoporučuje dotýkat se drátů s vysokým napětím nebo třeba olizovat zmrzlé zábradlí, je rozumné nekomentovat dění v ÚSTRu. Tedy Ústavu pro studium totalitních režimů, o jehož patnáctiletých dějinách by nějaký Balzac či Dietl měl napsat strhující románovou ságu či nekonečný seriál. Bylo by tam vše o velikosti a malosti lidského ducha, všechny intriky a ambice, lásky a zášti, vášně a nenávisti, celý rej myšlenek a idejí v nálevu velkých ideologických bojů, v nichž jde o všechno a o nic. Tedy o tom, jak ovládat minulost. Protože potom, jak někteří věří, půjde lépe ovládat přítomnost a budoucnost.

To je vznešený cíl hodný špinavých prostředků, tedy skvělý materiál pro velké umění. Jenže protože Balzaci a Dietlové se už nevyskytují, člověk musí číst nudné komentáře a komentáře komentářů, z nichž lze vyvodit jen to, že by měl být rád, že se na takovém pracovišti nemusí vyskytovat. A divit se těm, kdo na to mají žaludek.

Třeba Ladislav Kudrna, historik válečných a poválečných dějin, autor řady ceněných knih z historie našeho odboje (jeho knihy o čs. letcích v zahraničí jsou nejspíš tím nejlepším, co v oboru bylo po roce 89 napsáno), autor řady odborných studií i popularizačních prací, člověk velmi otevřený a přátelský, jak jsem měl příležitost poznat, to přiznávám. Člověk přímý a poctivý, což neznamená, že nemá na věci ostrý názor a že ho nedává někdy třeba i neopatrně najevo. Ale tak to asi má být, není to žádný akademický tichošlápek a intrikán s tituly. Zdálo by se tedy zcela v řádu věcí, že se Kudrna stává ředitelem ústavu, kde léta pracuje a kde patří bezesporu k nejvýraznějším tvářím. Takže opravdu, ode dneška (2. 5.) je řádným ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Gratulujeme.

Ale shodou okolností je už více než týden jeho jméno propíráno a v různých sociálních a asociálních kanálech se vyskytuje v souvislosti s obviněním z plagiátorství. Právě ve dnech, kdy nastupuje na místo, je znovu vytažena kauza, která před pár lety byla, zdánlivě, už vyřešena a uzavřena. Onoho přečinu se měl dopustit v úvodní kapitole patnáct let staré knihy o Čechoslovácích ve francouzské legii (taková kniha se jistě dá napsat jen tak) Bojovali a umírali v Indočíně. Ta kniha vyšla, byla kladně přijata, jako první svého druhu, recenzovali ji s uznáním odborníci na dějiny jihovýchodní Asie (těch je pár), Kudrna se s ní habilitoval na Slezské univerzitě: takže i tam podporovali plagiát.

S knihou bylo naloženo, jak to v případě obvinění z plagiátorství umožňují moderní metody, to znamená, že projela jakýmisi antiplagiátorskými programy, které zjistily celkem nevýrazné pochybení: jednalo se obecné líčení historických událostí, které jaksi z podstaty věci nelze napsat zcela originálně. Kudrna zase uznal, že mohl být v inkriminované kapitole, ve které se věnuje obecnému nástinu války v Indočíně, kritičtější a opatrnější. Dokonce se jeho kritici neveřejně omluvili a připustili, že o plagiát nejde.

Jenže to byl zápas rozehrán právě v půlce, a pokud si Kudrna myslel, že jeho protivníci se jen tak nechají, tak se mýlil. Mají své sklony a metody. Bojují přece svůj ideologický boj, ve kterém věci nezahazují, neboť účel světí prostředky. Ty mohou být hodně špinavé, ale tím pro ně líp.

 

2. května 2022