KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Ruská alternativa se jmenovala Novgorod

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Ruská alternativa se jmenovala Novgorod

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na protestech protiputinovských Rusů se před časem objevila vlajka se dvěma bílými pruhy a jedním pruhem světle modrým. Byla to vlajka Novgorodské republiky, středověkého ruského státu, státu dávno zaniklého, ale zajímavého tím, že vůbec existoval – a to docela úspěšně.

Jeho existence totiž poněkud vyvrací předpoklad, že v Rusku se něco jiného než samoděržaví a různé druhy tyranie nemůže vyvinout, že krutost a absence svobodomyslnosti je Rusům jaksi geneticky a historicky daná. Příklad Novgorodu, toho obchodního města na severu, ukazuje, že něco jiného šlo i na Rusi a s Rusy. Bohužel dějiny šly jinam, víme kam.

Novgorod se sám nazýval Pan Veliký Novgorod, čímž se dávalo najevo, že on je svým vlastním pánem a rozhoduje si o sobě sám. V čele stál kolektivní orgán, věče, což bylo shromáždění všech svobodných občanů. Tedy vlastně městská demokracie, trochu i podobná té athénské nebo třeba té, která se vyvinula v městských státech Itálie…

Od 12. po 15. století se tu pěstovala zvláštní forma vládnutí, založená na volení knížete, který se musel zavázat, že nebude zasahovat do záležitostí města, bude respektovat všechny tradiční zákony, nebude se vzpírat rozhodnutí „věče“ a pokud možno se nebude ani zdržovat v Novgorodě. Povoláván byl jen v čase ohrožení, kdy přebíral velení nad vojskem. Když byl zase mír, bylo mu poděkováno a on se musel vzdálit. Občas se mu poděkovali navždy, aby snad neměl chutě na samovládu.

Bylo to město, které své bohatství zakládalo na obchodu, podnikavosti a otevřenosti vůči světu: bylo to vlastně první ruské okno do Evropy. Velký vliv tam samozřejmě měli kupci ze Skandinávie a Německa: Novgorod byl přidruženým členem baltské hanzy, ale charakter města byl vždy slovanský, včetně té typické živelné anarchie.

Město žilo z obchodu se stříbrem, jantarem, dřevem a kožešinami, ze Západu sem proudily luxusní předměty a také potraviny, které pak po řekách putovaly dál na jih a východ. Mark Galeotti ve svých Stručných ruských dějinách (2021) píše: „S jistým zjednodušením a s jistou dávkou optimismu by se Novgorod dal považovat za jakýsi velmi raný, palisádami obklopený a cibulovitými věžemi charakterizovaný protějšek renesančního italského městského státu.“

Jenže roku 1478 Novgorod dobyl moskevský velkokníže Ivan III., kterému Rusové říkají Veliký, právě proto, že za jeho vlády se Moskva stala středem říše, která dál už je rostla. Martin Putna ve svých Obrazech z kulturních dějin ruské religiozity (2015) píše, že při dobytí Ivan III. poprvé uplatnil metody, které budou pak ruští samovládci všech ideologických odstínů uplatňovat na poraženém území: Novgorodskou elitu nechal vyvraždit nebo vysídlit do severovýchodních periferií, takže se v historii mluví o „novgorodských čistkách“, v Novgorodě nechal na majetku vysídlených usadit věrné moskevské vojáky, nařídil přerušit všechny styky s hanzou a Západem, samosprávu nahradil administrací podléhající jen jemu samotnému.

Moskevský princip tuhé samovlády a krutého potlačování alternativ, princip, který moskevští vládci převzali od Mongolů, na Rusi zvítězil. Jakákoli alternativa zmizela. Novgorod klesl na provinční město, okno do Evropy se zavřelo.

Ruské dějiny jsou vlastně jeden ponurý příběh. Ale bylo tam přece jen něco, co ten monolit vyvrací: sebevědomý a svobodný Pan Novgorod. Takže až uvidíte někde tu vlajku, tak si na to třeba vzpomeňte.

 

25. dubna 2022