KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Válka o pilulku aneb Nedej Dukovi žádnou šanci

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Válka o pilulku aneb Nedej Dukovi žádnou šanci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jsou věci, které přímo volají po jednoznačnosti, což ale bývá právě ta past. Takovou pastí je kauza, či jak to nazvat, sporu o potratové tabletky „po“, tedy po početí. Pilulka, tedy její zařazení k pomoci Ukrajině, se stala předmětem zástupné války „kulturního typu“, která se vede u nás, tedy mimo vlastní „místo činu“, ale i tak dosti urputně.

K násilným početím docházelo či dochází na okupované Ukrajině, kde se ruská vojska dopouští znásilňování ukrajinských žen. Nejspíš hromadně, možná i se svolením „řídících orgánů“, zároveň se objevily zprávy, že Rusové prý některé pachatele sami zastřelili. Je to v každém případě strašlivá věc, která, má-li systematický charakter, jeví znaky etnocidy, snahy zničit nějaké etnikum na jejím obzvláště citlivém místě.

Odporná podstata takové věci, tedy znásilnění nepřítelem, vyvolává docela přirozenou reakci, že následku takového činu je nutné se co nejrychleji a co nejjednodušeji zbavit. Lze to naprosto pochopit a myslím, že obecný a v podstatě „rozumný“ názor je, že jsou-li k tomu prostředky, nebude nikdo poškozené ženě vyčítat, že k nim sáhla. Tedy ne nikdo, ale málokdo.

Tento liberální postoj však není jediný a bylo by divné, kdyby byl. Církev, nejen katolická, se zásadně staví proti jakémukoli umělému ukončení těhotenství, jež od začátku považuje za začátek života, jenž nesmí být přerušen zásahem zvenčí, tedy ani tou pilulkou. Je to postoj v moderní, postkřesťanské společnosti menšinový a těžce nonkonformní.

Není to ani tak náboženské dogma, ale spíš pozůstatek mravního absolutismu, který naše civilizace opustila (polská výjimka potvrzuje pravidlo) a dávno relativizovala jako nepraktický, zastaralý a nepohodlný. Většinový člověk naší doby mu nerozumí a nechápe ho, považuje ho často za předsudek, fanatismus, relikt nějakých odešlých a zaostalých časů. A to ještě v lepším případě. V horším, ale dosti rozšířeném případě v něm vyvolává zlost, posměch, ba nenávist.

Všemi těmito emocemi byly naplněny některé reakce na postoj Hnutí pro život, které vede polemický boj proti potratům prostředky opravdu někdy dosti donkichotskými, někdo by řekl až poněkud naivními a prostoduchými. Sklízí za to velmi nevybíravou odplatu, v poslední vlně se o něm mnohé veřejné osoby a publicisté všech pohlaví vyjadřovali jako o extremistické organizaci, která by měla být úředně zakázána. Podobně to schytává arcibiskup Duka, který už dávno získal v těchto vrstvách čestnou nálepku klerofašisty, což je ještě docela slušné slovo v kontextu možných oslovení, s nimiž se lze setkat na sociálních sítích.

Své kritiky (eufemisticky řečeno) rozhodně neuklidnil ani jeho článek, který vyšel 25. dubna na Aktuálně.cz. Nutno říci, že článek Nepodporujte je! Aneb jak pomoci znásilněným Ukrajinkám nepatří zrovna k jeho nejlepším výkonům. Nese známky jisté stylistické nesoustředěnosti, ba nesrozumitelnosti, například v hojně na sítích citované a zesměšňované větě, v níž se zmiňuje o „obraně pomocí pepřového spreje či houkadla, jež vychází ze starobylé tradice, se kterou se setkáváme již v době před Kristem“. Jistěže Duka, ostatně druhou profesí historik, si nemyslí, že v antice měli pepřové spreje.

Přece jen však v textu nalezneme jádro sdělení, kterému se těžko člověk, tím spíše duchovní, může vyhnout, totiž úvahu, zda i ten život, který začal za nejstrašnějších okolností, tedy za znásilnění, se nemůže vyvinout v něco, co nakonec dá smysl i té ženě, která ho donosila. Jinými slovy: každý začatý život má dostat šanci, každé přerušení je zničení téhle šance.

Lze s tím polemizovat, lze k tomu zaujmout jiný postoj a lze pochopit, ba uznat, že k tomu bude mít jen málokterá znásilněná žena ochotu, sílu, naději… A už vůbec je za to nelze odsoudit. Nejde však popřít, že taková možnost existuje a není nikoho, kdo by měl absolutní nárok rozhodovat, jak to má být. Nemá ho mít ani církev, ale ani její odpůrci, kteří se v naší době projevují podstatně křiklavěji a nekompromisněji než ta stará instituce, která v naší době – a v naší zemi tím spíš – už jen lapá po dechu.

 

27. dubna 2022