KOMENTÁŘ

Nezastupitelná role humanitárního plácnutí

KOMENTÁŘ
Nezastupitelná role humanitárního plácnutí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká republika je jednou z mála zemí v EU, kde není výslovně zakázáno fyzické trestání dětí. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) se včera v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyslovil pro zachování tohoto stavu, což bylo hojně na pokrokovém křídle sociálních sítí komentováno jako projev zaostalosti a možná i sklonu k násilí a možná i krutosti.

Ministr sice obšírně vysvětloval, že má na mysli jen příležitostný pohlavek či plácnutí přes zadek, ale i to je z jistého pohledu příliš, ba může to být chápáno jako souhlas s domácím násilím. Tíhnutí současné západní civilizace k vymýcení čehokoli, co není úplně v souladu s ideálem dobra, neuznává výjimky ani v homeopatickém množství. Je totiž fundamentalistické a nehledá kompromis.

Normou je totální beznásilí, metodou nejspíš trpělivé vysvětlování a přemlouvání zuřícího dětského tvora, aby od svých sklonů upustil, i kdyby právě opakovaně topil kotě nebo mlátil kladívkem po hlavě malého sourozence. Lze mít hypoteticky za to, že tento radikální pacifismus souvisí se stále vzrůstajícím počtem lidí, kteří mají s dětmi zkušenost pouze teoretickou a jejich plození a výchovu přenechali vitálnějším vrstvám společnosti z jiných kulturních okruhů, jež na jejich vznešené ideály hledí s pobaveným úžasem. Od nich se ostatně ani takové jemnosti nevyžadují, neboť je ani nelze kontrolovat. Rovnováha se i v tom prostě nějak nastolí sama.

Zároveň je ale nutné říci, že domácí násilí jako problém existuje a násilí na dětech je snad jedna z nejodpornějších věcí, jaká v lidském světě existuje. A toho násilí není málo a má strašné následky. Ve statistikách lze jistě rychle nalézt, kolik je utýraných dětí nebo dětí, které těžce doplatily na neurvalou a surovou povahu svých rodičů nebo jiných osob. Je také zřejmou skutečností, že násilná výchova, kde se počítalo nejen s fackami a plácnutím, ale opravdu s výprasky a řezáním, byla kdysi běžná a akceptovaná a takové stupidní průpovídky jako že škoda facky, která padne vedle, měly svůj reálný a široce sdílený základ. Patriarchální rodina s trestajícím bohem otcem se projevovala vedle stability a autority také jelity a modřinami, které si pak v mentální paměti odnášeli jejich nositelé do svých dalších životů, kde onen model buď opakovali, nebo se proti němu bouřili, což vedlo zase k opačnému extrému. Jeho výsledkem je opačná krajnost, teorie a praxe anti-autoritářské výchovy, jejímiž plody jsou malí tyrani, zcela zpovykaní a nezvladatelní spratci, kteří se stávají pohromou pro své rodiny a pak v dospělém věku i pro společnost, když ji rozkládají svým egoismem a ječivou potřebou vždycky si vydupat to své.

Neboť tak na to byli v dětství zvyklí. Nikdo jim nenastavil hranice a nikdo jim nedal najevo, že jejich pudová potřeba ukojit si své libidonózní choutky bude muset být kultivována nějakým autoritativním aktem, třeba přiměřeným, decentním a přátelským plácnutím přes zadek. To člověk potřebuje někdy i v dospělém věku a je smutné, když není nikdo kolem, kdo by mu to poskytl. Často jde o vyloženě humanitární a záchrannou akci. A je hrozné, když na ni nikdo nemá odvahu. Protože mu to zpovykanci zakázali.

28. ledna 2022