Za svatým Prokopem a jeho čertovskými pomocníky

Návrat hlaholice na Sázavu

Za svatým Prokopem a jeho čertovskými pomocníky
Návrat hlaholice na Sázavu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O sázavských slovanských mniších se obecně ví, že to vůbec neměli snadné. Museli snášet různé ústrky a příkoří, sotva se usadili a trochu to tam v houštinách na břehu divoké Sázavy zvelebili, už je vyháněli a pronásledovali, a když se pak zase mohli na chvíli vrátit, tak to trvalo jen chvilku, a už zase museli balit, a to definitivně. Zbyla po nich jen staroslověnská tradice, která se pak ale musela stejně složitě objevovat.

Protože se to všechno stalo už v 11. století, tak se o tom toho moc neví, vlastně skoro vůbec nic, jen to, že to bylo slavné a že to byla vysoká kultura, která se pěstovala právě tady v tom sázavském klášteře. To je totiž záhada, chiméra, ba přímo strašidlo nejstarších českých dějin, co to vlastně ta staroslověnská kultura na Sázavě byla, jestli tedy vůbec byla. Až na pár zlomků, pozdějších překladů a nějakých přípisků se z toho nic nedochovalo, přestože se vlastenečtí badatelé, učenci a Zdeněk Nejedlý dvě stě let snažili najít a dokázat, že tady byla, kvetla a rozkvétala slovanská učenost, kterou pak ale zašlapali a rozdupali nepřející cizáci, tedy latiníci, což byli, jak jinak, Němci, kteří našeptali odrodilým nebo naivním Přemyslovcům, že mají ty dobráky vousaté, slovansky glagolící čili hlaholící mnichy vyhnat. Což se stalo dvakrát, nejdřív za Břetislava II. roku 1056, pak se sice za Vratislava II. na chvíli mohli vrátit, ale za Spytihněva, také druhého, v roce 1097 už ze Sázavy zmizeli definitivně: místo nich přišli ti západníci, mniši z Břevnova. Takže ta slavná éra trvala sotva čtyřicet let, počítáme-li ji od založení kláštera knížetem Oldřichem a jeho oblíbeným poustevníkem svatým Prokopem v roce 1032.

A od té doby se tady na Sázavě občas objevují podivné znaky. Objeví se na stěně nebo na vratech a zase zmizí a neumí je přečíst ani jinak vzdělaný pan farář Radim Cigánek, neboť je samozřejmě latiník. Ty znaky, jež připomínají preclíky nebo nějak podivně spletené copy, jsou písmena neboli bukvy v hlaholici, písmu to velmi starém a mysteriózním, kterým tady údajně psali na pergamen či na co ti vyhánění mniši. To písmo naposledy literárně použil spisovatel Jan Křesadlo, když jím ve svých knihách (například Skrytý život Cypriána Belvy) šifroval pornografické pasáže, což dělal, protože měl velkolepý smysl pro humor. Já jsem se to při četbě snažil usilovně luštit, ale často jsem rezignoval, přestože jsem si něco pamatoval z dob studií, jejichž součástí byla i zkouška ze staroslověnštiny. To byla asi jediná skutečně těžká zkouška na pražské filozofické fakultě. Nejen proto, že je to opravdu divný jazyk, to slovanské nářečí z okolí Soluně, ale hlavně proto, že examinátorem byl obávaný profesor Jan Petr, geniální lingvista a fanatický marxista, autor nejen studií o vývoji aoristu ve staré makedonštině nebo nepravidelných slovesech ve středověké polštině a stovek dalších, ale také knihy Klasikové marxismu-leninismu o jazyce (1977) či studie K pojetí vztahů mezi národy v díle Gustáva Husáka. Já jsem záhadně zkoušku udělal napoprvé, uměl jsem při luštění glagolských písmen totiž dobře vyrážet takové ty temné zvuky, jimiž jsem imitoval tvrdé znaky, jery, takže jsem k němu, i staroslověnštině, měl skoro sentimentálních vztah. Naposledy jsem profesora Petra viděl na shromáždění v aule FF UK asi dva týdny po 17. listopadu 1989, pozoroval jsem jeho vysokou hubenou postavu, jak se noří do sebe, říkal jsem si, co se mu asi tak honí v hlavě pokryté dokonalým ježkem, glavě napůl oddané tvrdým jerům a napůl komunismu, ještě ho vidím před sebou. Pár dní nato spáchal sebevraždu. Byla to myslím jediná oběť listopadu v akademickém světě, dalo by se říct, že svůj život položil na oltář marxistické slavistiky. Myslím, že připomínka toho muže se v souvislosti se sázavským klášterem hodí. Nevím, kdo jiný by to udělal.

Ne, neměli to tady ti benediktýnští mniši snadné. To vidíme hned, jakmile se do kláštera dostavíme. Tedy, on tam vlastně klášter už od josefinských reforem není: a zdálo by se, že tam není ani kostel, neboť z něj zůstaly jen pilíře a sloupy, které vypadají jako ohlodané červené kosti na hrudním koši, jenž trčí svými gotickými žebry do nebe s nejasnou výčitkou. Člověk by měl za to, že to mají na svědomí husité, kteří si obvykle nenechali ujít příležitost cokoli klášterního vypálit a vyudit, ale tady to platí jen napůl. Samozřejmě že sem přitáhli, konkrétně v někdy v roce 1421, z čehož ti mniši, už dávno nikoli slovanští (což neznamená, že to nebyli Češi), neměli nejspíš radost. Ale klášter husité zřejmě nevypálili, jenom aby se neřeklo, vykradli, mniši raději odešli sami. Pokud jsem to dobře pochopil, tak ta husitská ohleduplnost měla dva důvody. Jednak klášter byl vlastně staveniště, které se špatně vypaluje. Nový konventní kostel se stavěl už od doby Karla IV., několik stavebních hutí se tady vystřídalo, prý sem byla odložena huť Matyáše z Arrasu, když ji na Svatém Vítu vystřídala parta Petra Parléře. A ani ta se stavbou daleko nepokročila, takže roky běžely a gotický sloh se vyvíjel a tady se nemohli dohodnout, jestli kostel bude trojlodní, nebo jednolodní, halový, a mezitím došlo tedy k husitské revoluci. Ta se Sázavou přehnala přes torzo rozestavěného kostela, které už zůstalo torzem, a to do dnešních dob. Klášter se jakžtakž k životu vzpamatoval až za baroka, ale to už byla jiná doba, a tak si barokní benediktýni postavili kostel podle svého vkusu, ten, co tam stojí dosud, vedle těch červených žeber, která tam zůstala, aby bylo čemu se divit.

Ten druhý důvod, proč se husité k Sázavě chovali přece jen zdrženlivěji, byl svatý Prokop, poustevník sázavský, slavný krotitel čerta, jenž se po jeho boku vyskytuje spoutaný řetězem, jako by to byl nějaký větší, kdysi divoký pes… K němu, tedy k Prokopovi, měli respekt i husité, to byl přece první český oficiální svatý (Václav, Vojtěch ani Ludmila ještě neměli papežské razítko), tak se jmenoval i jejich Prokop Holý, který skončil v neznámé mohyle na druhé straně brázdy, kterou tady až k Lipanům vyoral jeho jmenovec a patron…

Tak, konečně tady jméno Prokopovo plnohodnotně padlo, ale ještě než se mu budeme, milí čtenáři, věnovat, povíme si něco o tom, jaké je to na Sázavě dnes. Tak tedy: je to tam pěkné a stojí za to se tam vydat. Klidně i teď v zimě, kdy z vás budou mít obzvlášť radost. Ale doporučit je přece jen vhodné sobotu nebo neděli, neboť ve všední dny tam mají omezený provoz. O víkendu projdete branou, vstoupíte do areálu a jdete neohroženě dál, minete zámek, ve který se klášter proměnil po zrušení, a již jste na tom slavném místě, po pravé straně věž a torzo kostela, po levé prelatura, respektive fara. A ještě dřív, než si všimnete, že je to nově opravené, už se otvírají dveře a z nich vychází pan farář Cigánek a pan kastelán Knížek, což jsou dva muži, kteří tam zůstali z časů, kdy tam svatý Prokop oral s čertem. Aspoň tak vypadají: energičtí muži s vlasy černými jako smola a hlasy zvučnými, jako když na vás hora volá, a ti vás provedou po svém díle… Ano, díle, protože byli u toho, když se v posledních několika letech mnohé opravovalo a zvelebovalo a vylepšovalo, třeba varhany, ba některé věci i úplně nově přestavovaly, třeba krypta v kostele, ve které se našlo důstojné místo pro kus lebky a několik kostí svatého Prokopa, toho, kterého měli rádi čeští sedláci a který použil čerta jako traktor, a když se mu něco nelíbilo, tak neváhal pohrozit berlou, dokonce ve snu papeži, který se nějak zdráhal s uznáním jeho svatosti. Prokopův barokní obraz visí v kostele na jemu zasvěceném oltáři a Prokop tam má zavřené oči, které prý otevře, když se chystá vyslyšet modlitby svých prosebníků. Je to tedy mrkací Prokop: já si taky něco přál, avšak zamrkal na mě čert. Ale ten na mě mrká běžně, takže jsem se nedivil. Pan farář Cigánek mi pak řekl, že si to nemám brát osobně.

Do Sázavy se ještě vrátím. Za Prokopem a jinými světci i hříšníky.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

2. února 2022