KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Co o Rusku připomněl zákaz Memorialu?

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Co o Rusku připomněl zákaz Memorialu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Včerejší zpráva, že ruský nejvyšší soud rozpustil nevládní organizaci Memorial, připomněla, co je současné Rusko ve skutečnosti za stát. Připomněla to snad především těm, kteří občas mají sklon hledět oním směrem snad s jakousi nadějí, že by Rusko, to impérium, ten pravoslavný Třetí Řím, mohlo představovat alternativu poblázněnému Západu.

Putin občas pronese nějaký truismus třeba o tom, že muž je muž a žena je žena, a člověka pomalu dojme, že ještě někde mají rozum. Rusko se pak jeví jako země, která není rozvrácená (pan)sexuálním utopismem a genderovou revolucí, zná se k hodnotám a tradicím, ke kterým se západní svět otáčí zády, někdy skutečně již dosti znepokojivě.

Ale pak se Rusko připomene svou vlastní tradicí, kterou má tahle země nejspíš v genech a jen tak ji neopustí. Je to tradice potlačování svobody, umlčování nepohodlných názorů, likvidování jinak smýšlejících a konajících.

Je to tradice samoděržaví, kterou pak bolševický režim dovedl do vražedných rozměrů, na kterých bylo také strašné, že se o nich muselo desetiletí mlčet. A právě kvůli tomu mlčení a zapírání vznikla organizace Memorial, která rozsah toho utrpení měla registrovat a připomínat. Organizace Memorial vznikla z ducha ruské (sovětské) tragédie v okamžiku, kdy to poměry jen trochu umožnily.

Gorbačovova perestrojka sice nerada, ale musela uznat, že země je poseta miliony hrobů, často bezejmenných, k nimž nemá kdo chodit. Obnovení paměti (čili memoria) byla jedna z prvních věcí, jež stály před společností, která se tehdy po mnoha letech, možná vůbec poprvé, trochu svobodněji nadechla. Pamětník i u nás ví, jakou sílu měly koncem 80. let právě akce spojené s obnovou paměti, s připomínáním obětí stalinismu i toho, co přišlo po něm. To nebyla jen historická evidence a odborná činnost pro specialisty, to byla součást morální obnovy země a národa, který se konečně měl dozvědět o sobě pravdu.

Lidé, kteří stáli u začátku Memorialu, akademici Sacharov a Kovaljov, byli tím nejlepším, co Rusko občas ze sebe po lidské stránce vydá. Přímí, neúplatní, stateční, neokázalí a dojemně lidští. Tehdy i člověk, který si od Ruska a Rusů zachovával rozumnou distanci, mohl Rusy obdivovat a třeba i milovat. Právě za jejich statečnost a vůli se svou „svatou Rusí“ něco důležitého udělat. V první řadě mít se k pravdě, se Solženicynem řečeno, přestat žít ve lži.

Už dlouho je skutečností, že Putinovo Rusko na tuhle svou vůli mít se k historické pravdě pohlíží jako na něco škodlivého, co je třeba potlačit, neboť to prý kazí jeho obraz. Ten obraz je ve skutečnosti portrétem nadutého ignoranta, který lže stejně samozřejmě jako dýchá. A ten dech nenapraví ani mentolové bonbony obránce tradičních hodnot. Zapáchají tou lží, že se člověku hned zvedne žaludek.

 

29. prosince 2021