Motorky, hrnce z kameniny, Miloš Forman a hrad spatřený

Kola osudu v Týnci nad Sázavou

Motorky, hrnce z kameniny, Miloš Forman a hrad spatřený
Kola osudu v Týnci nad Sázavou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hrad v Týnci nad Sázavou je složen z věkovitě zčernalé hranolové věže a břichaté rotundy, která se k ní přimáčkla a už se jí nepustila. Do své sbírky Hradů spatřených si ji namaloval Karel Hynek Mácha buď v roce 1832, nebo 1833, což byla léta, kdy k Sázavě a do Benešova jezdil za Marinkou Stichovou, dcerou hajného na Konopišti. Kupodivu Marinka, byť vlastenka, se nehrnula do vztahu s mladým romantikem s nezajištěnou existencí, takže Mácha aspoň bloudil cestami dolního Posázaví, při nichž nemohl minout Týnec: kousek od něj si ještě namaloval zříceninu hradu Kostelce zvaného Zbořený, lze předpokládat, že to bylo ve stejný den.

Podobné motivy, tedy romantické a melancholické, vedly do Týnce i mé kroky, ale já nepoužíval skicář, kam bych byl ostatně schopen učinit jen zcela primitivní malůvky. A vůbec jsem se od Máchy dost lišil… Vědomí, že hledím na stejný hranol jako Mácha, mě však naplňovalo zvláštním pocitem radosti a klidu, jako by to bylo jedno, jestli člověk k němu přichází před sto devadesáti lety, nebo teď. Je to vlastně pořád stejné, z hlediska věčnosti. Věž ční nad obcí, která se od Máchových časů naprosto proměnila, obrostla továrnami, z některých jsou už opět ruiny, jen ne tak úhledné, ale i to je subjektivní. K malé otýněné, to znamená ohrazené nebo prostě nějakým plotem chráněné (staroměstský Týn je také od toho), osadě u řeky se na druhé straně řeky postavilo za socialismu sídliště, jeho hranoly už dávno narušily panorama, ze kterého vyčuhovala odhodlaně věž a hned nad ní líbezný kostelík svatých Šimona a Judy, jenž je hezky patrný na Máchově kresbě. Jinak toho ze starého Týnce moc nezůstalo, ale pořád ho rozděluje řeka, která si to poklidně teče pod mostem T. G. Masaryka, jenž zajímavě doplňuje most v blízkém Poříčí, který nese jméno císaře Františka Josefa. Sázava je tedy řekou historického smíření a dějinné plurality, která snese protiklady, jež spojuje. Nebo spíš je to už jedno, stejně to většina lidí neví a takových věcí, jak se nějaký most jmenuje, si rozumně nevšímá.

Je to vlastně pořád stejné, z hlediska věčnosti. Věž ční nad obcí, která se od Máchových časů naprosto proměnila, obrostla továrnami, z některých jsou už opět ruiny, jen ne tak úhledné, ale i to je subjektivní. - Foto: Jiří Peňás

Po tom mostě jsem několikrát v životě kráčel, naposled tedy minulý týden, takže mé dojmy z Týnce budou čerstvé a neokoralé. Šel jsem směrem od nádraží, takže Sázava, ta zlatá řeka českého trampingu, tekla z levé strany, tím směrem, kde je výhled na podivuhodnou bílou stavbu, která připomíná kruhový podnos na dort, anebo také prostě dvě kola od motorky naležato, což byl zřejmě záměr zadavatele. Neboť jde o vilu, kterou si koncem dvacátých let nechal na mírném kopci nad řekou postavit ing. František Janeček, jehož jméno je zachováno v názvu české chlouby, motorek JAWA: to WA má původ ve jméně německé firmy Wanderer, od níž podnikavý Janeček nakoupil licenci pro stroje, jejichž součástky sléval a montoval tady, v Týnci nad Sázavou. Má kompetence ve spletitých dějinách firmy JAWA není vysoká, vlastně žádná. Motorku jsem nikdy nevlastnil ani po tom netoužil, avšak nikdy bych těm strojům neupíral působivost, eleganci a sex-appeal – ten, nemaje motorku, jsem musel nahrazovat jinými prostředky, třeba šviháckou chůzí. Ale na té vile je myslím zajímavé, že ji inženýru Janečkovi nakreslil architekt Otto Kohn, což, a to už není žádné tajemství, byl biologický otec Miloše Formana. Architekt Kohn totiž navrhoval v roce 1931 penzion manželů Formanových ve Starých Splavech, no a nějak se stalo, že se přitom paní Formanové narodil v únoru 1932 Miloš. Ten se to dověděl až dávno a dávno po smrti všech rodičů, od jednoho spoluvězně paní Formanové, která zahynula v Osvětimi, kde se mu s tím svěřila. Panu Kohnovi se podařilo před válkou odjet a umřel v roce 1965 v New Yorku. Zanechal po sobě syna Josepha, profesora matematiky z Princetonu, který se s Milošem Formanem mnohem později seznámil, padli si do oka, posoudili, že jsou oba geniální, a potvrdil jim to i genetický test.

Vila, kterou navrhoval jejich tatínek, s tím souvisí opravdu jen velmi volně, ale jako by její kruhovitý tvar symbolizoval kola osudu, který se točí, jak se mu chce a zcela nepředvídatelně, což platí i pro toho rovněž geniálního pana Janečka, jemuž zase ohromně pomohlo, když ho jako mladíka na studiích v Holandsku srazil automobil a on v něm seděl jeho budoucí tchán, bohatý holandský šlechtic, s jehož dcerou se díky šťastnému nabourání mladý technik seznámil, a gentlemanský otec jejich vztahu nebránil, neboť měl možná ten pocit viny. Takže díky úrazu mladý Janeček byl sňatkem kapitálově zajištěn a mohl se vrhnout do podnikání. A centrem jeho velkolepých plánů měl být právě Týnec, ze kterého prý chtěl udělat po vzoru Tomáše Bati druhý Zlín, k čemuž už nedošlo, neboť kolo osudu se zase zatočilo jinak. Přišla nacistická okupace, Janečkovy továrny padly pod koncern Junkers a začaly vyrábět pro wehrmacht, což na druhé straně zachránilo Týnec a pár okolních obcí od vystěhování, jak to potkalo obyvatelstvo z Neveklovska a Sedlčanska. To už ale byl inženýr Janeček po smrti, zemřel v červnu 1941 v šedesáti čtyřech letech. Jeho závody byly hned po roce 1945 zestátněny, vila vyvlastněna, ale kupodivu se nezřítila, přežila socialismus, současný majitel sice přistavěl k horní části jakousi verandu s kouřovými skly, čímž Kohnův „rondofunkcionalismus“ poněkud zprznil, ale mohlo to dopadnout hůř. V Čechách je vždycky nutné ocenit, když to nedopadne hůř.

A když se pak přijde na konec mostu, zvedá se tam návrší, na kterém stojí podlouhlá budova, na jejímž průčelí je kartuše se třemi parožími. To je erb, který hrdě nosila hrabata z Vrtby. Ti přinesli do Týnce první náznak industriálních časů, když se jeden z nich, podnikavý hrabě František Josef z Vrtby, rozhodl, že je čas na kameninové hrnce a talíře. V roce 1793 vystavěl na tom místě továrnu, kde se hnětla kaolinová glazura, z níž se pak pálilo kameninové zboží, jež dosud se pod značkou Teynitz najde občas v bazarech a ve starožitnostech a kus přijde na několik tisíc, větší i desítek. Neboť čas kameniny v Týnci byl vymezen a po sedmdesáti letech se s výrobou skončilo, protože se nevyplatila, byla drahá, hlína se vozila až z Blšan u Žatce, lid si oblíbil talíře z jiných materiálů, už z toho jíst nechtěli, kamenina byla dobrá tak do kamen. Sic transit gloria mundi. Tak končí sláva světa… a kameniny.

A toho všeho byl svědkem ten černý hranol, věž týneckého hradu, jehož původ dlužno hledati v šerém dávnověku, už v 10. nebo 11. století, kdy tu byla ta otýněná osada, a od 13. století už ten hrad s přisátou rotundou. Pak šly dějiny, střídali se držitelé, po jednom z nich, Adamu Hodějovském z Hodějova, je pojmenovaný plácek před hradem, neboť je s ním spojena romantická historka, kterak mu po Bílé hoře zkonfiskovali majetek a on se tomu vzepřel a l. P. 1627 ozbrojil své poddané a přepadl s nimi a vypálil donedávna vlastní hrad, který za babku koupil hrabivec Michna z Vacínova, dost odpudivá kreatura těch časů, a pak se stáhli na Neštětickou horu, kde v boji s císařskou trestnou výpravou Hodějovský padl, podle jiné verze se mu podařilo uniknout a třicetiletou válku si užil v dresu dánského mužstva.

Ale kdoví, možná netopýři, kteří tam pospávají ve věži, aniž je jasné, jak dlouho už tam jsou, někteří údajně i tři sta, čtyři sta let. Věž je přístupná však jen v teplých měsících a mně by stejně bylo nepříjemné netopýry rušit. Též muzeum týnecké keramiky, které obsadilo hradní komnaty, jsem musel oželet. Snažil jsem se sice dozvonit na příbytek kastelána, však jen ticho mi bylo odpovědí. Nad brankou, jíž se do věže vstupuje, byl z železných písmen vyvedený nápis „Dokončit reformaci českou“, což je nepochybně výzva tuze aktuální. Hrad totiž patří od dvacátých let husitské církvi, takže není vyloučeno, že jednou se odsud zvedne bojový houf dokončovatelů české reformace, ať již je tím míněno cokoli.

fotoblog (jiripenas.cz)

 

1. prosince 2021