Mezi náhrobními kameny u Amschelbergu u Sedlčan

Neopětovaná láska v Kosově Hoře

Mezi náhrobními kameny u Amschelbergu u Sedlčan
Neopětovaná láska v Kosově Hoře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na okraji Sedlčan je hezky opravené osamělé vlakové c. a k. nádraží, na kterém jsem nasedl do motoráku, jenž mě odvezl do Kosovy Hory. Originální by bylo odjet rovnou do Kosova, ale to by se poněkud protáhlo. Do Kosovy Hory, které dřív část jejích obyvatel říkala Amschelberg, to jede ze Sedlčan jen čtvrt hodiny, takže se tam dá také dojít pěšky, ale to je kus po silnici, na což nemá každý nervy. Pokud mu tedy neprasknou, dojde za chvíli do Červeného Hrádku, kde je zpustlý mlýn a romantický zámek, na němž se koncem předminulého století školil mladý Jan Kotěra, tehdy ještě student.

Před dvaceti lety tam vymřel staročeský rod Mladotů ze Solopisk, kteří se někdy píší s tvrdým y: to že si v Solopyscích, jak vysvětluje Profous, „solili pysky“, což je dost divná sadistická praktika. V hraběcí hrobce na hřbitově v Kosově Hoře však zcela dominuje verze s měkkým i, tedy Solopiskové. Ta hrobka je také od Kotěry, prý je to jeho první samostatná práce, takže zakladatel české moderní architektury začal svou tvůrčí dráhu hrobkou, která poněkud připomíná hangár na malá letadla nebo také vinný sklípek, každopádně je to originální hrobka, do níž jsem ve vší pietě vlezl, neb byla otevřená. Poslední z rodu byl do ní uložen po své smrti v dubnu 2001. Na nejčerstvějším mramorovém deklu je napsáno: „Jan Nepomuk svobodný Pán Mladota ze Solopisk, Nejvyšší dědičný dveřník Království českého a čestný občan města Sedlčan. 7. 9. 1917 Praha – 26. 4. 2001 Lausanne. R. I. P.“

Nejprve jsem se ale musel do Kosovy Hory dostavit. To jsem udělal dvakrát, nejdřív tedy pěšky, pak druhý den motorovým vlakem. Východiskem mi byly Sedlčany, což je městečko položené v krajině nenápadné, ale krásné, v krajině žulových balvanů a kamenných zídek mezi pastvinami opuštěnými i někdy znovu ovcemi osídlenými, krajinou, kde po sobě zanechal rybníky a jiné stopy Jakub Krčín, kterého si tady někde vzal čert, se kterým se Krčín předtím dal dohromady. Teď v lednu je to krajina úplně obnažená a dohola svlečená, bez jasných barev, vše v šedi a okrové hnědi, sem tam poprašek sněhu na oranici a hnědé listí naváté v úvozu cest. Jednou z nich se tedy dostanete přes Červený Hrádek (ale ne ten Jakešův, ten je u Plzně) do Kosovy Hory, během cesty vylezete na mírné návrší a v tu chvíli se prodere přes šedou zimní clonu slunce a krátce krajinu osvítí svým mdlým světlem. Na obzoru vystoupí špičatá přilba Vysokého Chlumce, toho středočeského Mont-Saint-Michel, klenotu v krajině, na který určitě hledíval pubertální Mácha, který sem, do blízkých Měšetic, jezdil na prázdniny ke svým tetám, sestrám svého otce Antonína. Takže i tohle je Máchův kraj, možná víc než ten kolem Hiršperka.

Když jsem přišel do Kosovy Hory poprvé, už se stmívalo. Prošel jsem několika nově vydlážděnými ulicemi a došel jsem na cosi, co vypadalo spíš jako náměstí než náves, kterou by člověk na vesnici předpokládal. Jednu stranu tvořil nízký zámeček, který vypadal jako kropenatá škola, neboť ho v šedesátých letech opatřili novými sgrafity, aby vypadal renesančně. Nejevil známky, že by byl obydlený, ale zpustlý taky ne. Některé domy již byly nenávratně zohyzděné barevným zateplením, ale jiné, byť dávno neopravované, vypadaly důstojně. Uprostřed stála kašna, na niž poněkud nesmyslně postavili barokní sochu sv. Jana Nepomuckého, který určitě stál původně jinde, předpokládal bych, že na mostě přes potok, který se někde jmenuje Mastný a jinde Mastník. Kolorit doplňoval vietnamský krám a pak cosi, co vypadalo jako klubovna, kde polovinu místnosti zabírala televize, na kterou hleděli tři unavení muži. Mě zaujali jiní muži, kteří právě nasedali do auta. Nejdřív jsem myslel, že špatně vidím, neboť jejich obličeje se zcela ztrácely v přítmí lednového odpoledne. Z jejich černých tváří svítilo jen bělmo, ale černoši to nebyli. Vypadali, že právě vyfárali z nějakého dolu, anebo na ně spadl vagon s lignitem. Věděl jsem, že se v Kosově Hoře kdysi dolovalo stříbro, ale to skončilo někdy v 16. století. Napadlo mě, jestli se nezjevili z těch časů, a šel se jich zeptat. Myslel jsem si, že promluví aspoň ukrajinsky, ale byli to Češi, skoro neměli zuby, zabalení do rozpadajících se vaťáků, zčernalé ruce s prsty, že byl div, že v nich mohli držet cigaretu. Říkali, že jedou z lomu u Chlumce a že tam sekají kámen. Hm, skoro jsem se jim uklonil. Pak jsem si sedl do druhé klubovny, která se jmenovala lákavě U Elen. I tam hrála televize, ale paní Elen se podívala pohledem, kterému nešlo vzdorovat.

Druhý den jsem se tam vrátil, objednal si čaj a bramborák a zeptal se na cestu na židovský hřbitov. Kosova Hora je totiž výjimečná svým židovským osídlením. Možná by se dalo mluvit o štetlu, jaké byly obvyklé v Polsku, tedy o kompaktním židovském jádru, které žilo svou vlastní existencí ve svém vlastním světě. Všechno zmizelo. Zůstal hřbitov a čtvrť kousek od náměstí, směrem k Sedlčanům, půdorys ghetta se synagogou, která byla nedávno zachráněna před zkázou. Židovských obyvatel žilo v Kosově Hoře jednu dobu, nejvíc kolem roku 1870, až čtyři sta, takže tvořili víc než polovinu obyvatel. Židovské rodiny obývaly tehdy kolem třiceti domů, jež obklopovaly synagogu s rabínským domem. Ta byla postavena někdy v polovině 18. století, tedy za baroka, to už tady ale Židé žili dvě stě let, přišli sem snad za Vladislava Jagellonského, snad v souvislosti s vyháněním z Prahy, kdy se Židů ujímala prozíravější vrchnost a jako užitečný inventář je usazovala na svém majetku.

Celé generace Židů z Kosovy Hory leží na hřbitově, kousek za náspem, po kterém jezdí motorák na trase Sedlčany–Olbramovice. Hřbitov je to krásně zachovalý, skoro by se dalo říct vzorový. Má tvar obdélníku, který se svažuje k nízkému údolí. Uprostřed je márniční domek a kousek dál nízká branka, jíž lze do „domu hrobů“ vstoupit a chvíli decentně chodit mezi macevami, těmi kameny, které Židé stavějí nad těly od té doby, co byli pouštním národem. Nejstarší jsou tady z konce 16. století, ty jsou v levém rohu hřbitova, s dávno zmizelými hebrejskými písmeny, směrem dál už lze nápisy rozeznat, od prostředka přibývají k hebrejštině nápisy v němčině, jíž mluvila tehdy většina v Čechách žijících Židů, i tady v Amschelbergu, v kraji jinak zcela českém. Z Kosovy Hory byl i Friedrich Adler (1857–1938), básník a prozaik, o kterém Tomáš Pěkný ve své Historii Židů v Čechách a na Moravě napsal, že „zůstal až do své smrti, jež ho zastihla milosrdně v předvečer šoa, bojovným zastáncem německé židovské asimilace a do minulosti zaměřeným obdivovatelem němectví“. Překládal přitom do němčiny české básníky, obdivoval Vrchlického, kterého chtěl udělat v Německu známým: to nebyla výjimka, že obvykle bilingvní Židé byli zprostředkovateli české kultury dál do světa, což znamenalo nejdřív do Německa, stačí připomenout Maxe Broda. Německá kultura byla pro české Židy metou a obdivovanou říší ducha a ušlechtilosti, kam se chtěli vydat a kde chtěli být uznáni za právoplatné členy. Byla to pošetilá láska, která nebyla z té strany namlouvané opětována a někdy byla i s odporem odmítána. S českou by ale nepochodili o mnoho lépe, přičemž ta toho neměla moc co nabídnout. Vrátit se ke své vlastní, tradiční kultuře, hebrejskému judaismu, už také nebylo v rychle se měnícím světě dobře možné. To, čemu se říká židovská asimilace a co znamená rychlé rozptýlení mezi německou (to většinou) a českou (v menší míře) kulturu, bylo v případě střední Evropy vlastně předehrou ke „konečnému řešení“, které se pomalu přibližovalo i na hřbitov v Kosově. Po hebrejsko-německých náhrobcích se koncem 19. století začíná prosazovat čeština a ta úplně na konci převládne. Poslední hroby jsou z konce 30. let, Růžena Kaufmannová je pohřbena roku 1939 a úplně na konci je oznámení o Františku a Irmě Heřmanových, kteří, jak stojí na černé žule, byli „umučeni v Osvětimi“. Pak už nebylo v Kosově Hoře komu dál vztyčovat macevy.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

19. ledna 2022