Slevy, vyšší rodičovský příspěvek či zajištěná místa ve školkách či dětských skupinách. To všechno nabízí politické strany v rámci předvolebního boje, aby se zvýšila porodnost, která v Česku klesá, loni se porodnost dostala na historické minimum. Vrátit zpět zrušené školkovné chtějí ANO, SPD i hnutí Stačilo!, současné vládní strany chtějí navázat na práci v tomto volebním období.
Když se podcasteři či lidé produkující rozhovory věnují takové činnosti na plný úvazek, protočí se jejich produkcí docela velké množství lidí. Až může být problém, kde nové subjekty, které by měly co zajímavého říct, pořád brát. Tím si lze vysvětlit, že na autora tohoto komentáře vyskočily na sociálních sítích v jediný den anonce na rozhovor DVTV s hudebníkem Vojtěchem Libichem („Podstoupil vasektomii: Necítím potřebu mít děti, jsem šťastnější o samotě. Koncept plození potomků je nelogický“) a na rozhovor Čestmíra Strakatého s fotografkou Marií Tomanovou („Ať mě lidi klidně soudí, děti mít nechci, i když se to ode mě jako od ženy očekává“).
Německo už před několika lety zakázalo anonymní dárcovství spermií a otevřelo tak dětem cestu k poznání vlastního biologického původu, Česká republika zatím k podobné legislativní změně nepřistoupila. A právě to se stává předmětem rostoucí debaty. V roce 2018 rozhodl německý soud o právu dětí počatých ze zkumavky znát identitu svého biologického otce, čímž fakticky zrušil anonymní dárcovství spermií.
Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit.
Vyhroceným, často diskutovaným problémem, který se týká nás všech, ale lékařů zvláštním způsobem, je otázka eutanazie a přerušeného těhotenství. Jde o otázky zásadní, protože otázka života a smrti zásadní je. Proto musí být debata o nich vedena věcně, což předpokládá ujasnění pojmů a slov. Euthanasie je řecké slovo tvořené ze substantiva thanatos, smrt, předponou eu (nebudeme si to plést se zkratkou Evropské unie) s významem dobrý, přívětivý, jemný, zjemnělý. Známe slovo eufemismus pro jemnější, ne tak drsné vyjádření nějaké zlé skutečnosti, např. říkáme zesnul místo zemřel, byl společensky unaven místo ožral se apod.
Demokratický guvernér státu Wisconsin Tony Evers tento týden předložil senátu návrh rozpočtového doporučení. Místo čísel ale veřejnost zaujala jazyková část doporučení, kde guvernér zaměňuje slovo "matka" souslovím "inseminovaná osoba" a "otcovství" označuje souhrnným názvem "rodičovství". O neobvyklém nahrazení několika genderových termínů informoval například zpravodajský web Fox News.
Už vícekrát jsem ctěným čtenářům Echa doporučovala mladou londýnskou autorku jménem Freya India a její texty na internetové platformě GIRLS; do sociální, vztahové a mentální problematiky mladých lidí a dívek zvlášť má vhled jako málokdo. Její texty poukazují na jevy, které se mladým lidem vloudily do života a ovlivňují je zcela zásadním způsobem – sociální média a jejich schopnost vyvolat to narcistní a špatné v nás, kult psychoterapie, prohlubující se krizi duševního zdraví, komodifikaci našich životů, zhroucení morálních norem, banalizaci hlubokých traumat, jako je rozvod a rozpad rodiny, či naopak patologizaci běžných problémů.
Základní filozofická výzva „myslete za sebe sama“ by se dnes dala přeformulovat na tezi „čiňte informovaná rozhodnutí“. Na racionalitu, která má být našim nejjistějším průvodcem světem, se vůbec klade značný důraz, nejen ve filozofii. Škoda jen, namítá americká myslitelka L. A. Paulová, že v těch nejdůležitějších věcech, v těch, které opravdu rozhodují o našem životě, se racionálně rozhodovat nemůžeme.
Nerodí se dost dětí. V Česku, v Chile, v Číně, ve Spojených arabských emirátech, v Kanadě, v Rusku, na Ukrajině, v Turecku, v Argentině. V každé té zemi pro to mají nějaké vysvětlení. U nás vysoké ceny nemovitostí, v Americe vysoké školné, ve Španělsku vysokou nezaměstnanost, v Argentině vysokou inflaci. Někdo také podezřívá mikroplasty nebo vakcíny proti covidu-19. Zásadní problém všech těchto vysvětlení je, že jsou strašně lokální. Tatáž věc, která v místě A má údajně moci za propad porodnosti, se v místě B vůbec nevyskytuje, a přitom poměry v porodnicích jsou tam i onde stejně tristní.
Mladá žena z Brna se domluvila se starším manželským párem, že jim odnosí dítě. Nakonec si však vše rozmyslela a dítě si nechala. Pár se nyní obrátil na právníky, avšak s malým úspěchem. V českém právu pouze otec může požadovat test otcovství, jeho partnerka žádný vztah k dítěti nemá. Podobné případy má řešit právě zákon o náhradním mateřství. Za černo-šedou oblast práva případ označila poslankyně Martina Ochodnická, která se na přípravě uvedeného zákona podílela.
Jak na tom česká rodina skutečně je a jak se proměňuje? Přispívají poměry v rodinách ke zhoršování duševního zdraví dětí a dospívajících? Co může přinést novela občanského zákoníku, která označuje veškeré tělesné tresty za nepřípustné? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s psycholožkou Alenou Paloušovou, Petrou Wünschovou, psychoterapeutkou a ředitelkou organizace Locika, která se snaží pomáhat rodinám žít bez násilí, a psychologem Petrem Hrochem.
Ve sněmovně projednávaná novela občanského zákoníku by měla obsahovat také deklarativní pasáž, která mluví mimo jiné o odpovědnosti rodičů za „tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření“. Je to kompromisní formulace, část veřejnosti by byla raději, kdyby na tělesné tresty „byl paragraf“. Jistý rozruch v listopadu vzbudila lidovecká poslankyně Nina Nováková, která se postavila proti paušálnímu odsudku tělesných trestů, jsou podle ní přijatelnou výchovnou metodou, pokud jsou přiměřené (plácnutí přes zadek).
V Česku se rodí málo dětí a lepší to hned tak nebude. Takovou perspektivu vykresluje rozsáhlý sociologický průzkum, který vznikl na Masarykově univerzitě. Vyplývá z něj, že klesá počet lidí, kteří plánují mít v nejbližších letech dítě (často z ekonomických důvodů), zároveň roste skupina těch, kdo děti nechtějí mít vůbec. Klesající počet nově narozených dětí je v poslední době často diskutované téma, v – řekněme – alternativních kruzích je momentálně populární teorie, podle níž je za oním poklesem očkování proti covidu.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Italská premiérka Giorgia Meloniová tvrdí, že dala dobrý příklad, který by měl pomoci posílit práva pracujících matek, když svou sedmiletou dceru vzala na oficiální návštěvu Číny. Řekla to v rozhovoru s magazínem Chi. V Itálii vyvolala debatu fotografie zachycující pravicovou šéfku vlády a její dceru Ginevru jak vystupují z letounu v Pekingu a drží se za ruku. Meloniovou na letišti čekali čínští představitelé, aby ji uvítali na úvod návštěvy před dvěma týdny.
Zbrojení, tabu století, nouzový stav. To jsou obraty, které se v posledních měsících objevovaly ve vyjádřeních politiků, když hovořili o demografii. O zbrojení hovořil Emmanuel Macron. Francie je přitom pověstná – v porovnání s ostatními zeměmi OECD – nadprůměrnými investicemi do rodinné politiky. Dlouhou dobu také patřila k těm zemím starého kontinentu, kde byla porodnost o něco vyšší. Od roku 2010 však i Francie čelí poklesu. Mezi lety 2022 a 2023 propadla porodnost o šest procent. Na jednu Francouzku nyní připadá v průměru 1,7 dítěte.
Rodiče za sebou mají fázi podávání přihlášek na střední školy, pro ně i pro samotné vedení škol však zdaleka není konec. Systém elektronických přihlášek se stále dopracovává za pochodu, do procesu přihlášení k přijímacím zkouškám pak může zasáhnout i řada „tradiční“ potíží. Někdy i takových, že rozhodnout o dalším postupu musí místo dítěte či rodičů soud. Střední školy jsou teď „na řadě“ s novým systémem elektronických přihlášek.
Menší ochota lidí mít děti, slabší partnerské vazby i vlivem covidové doby, ale také ekonomická nejistota nebo obezita žen v produktivním věku. To všechno jsou důvody, proč v Česku klesá porodnost a podruhé v řadě je podle předběžných počtů pod hranicí 100 tisíc narozených dětí ročně. Výrazně vyšší počty porodů se ale ani v příštích letech neočekávají, nepomůže ani zvýšení rodičovského příspěvku.
Žijeme v době čím dál rychlejšího toku informací. Společenské trendy a fenomény se šíří stále především z anglosaského světa. Zatímco některé přicházejí se zpožděním několika let, inkubační doba jiných je výrazně kratší. K nim patří progresivní ideologie, která je posedlá skupinovou identitou, za vším hledá agresi, nenávist, diskriminaci a sugeruje pocity, že by se lidé měli cítit jako oběti. Z veřejného prostoru se snaží vytlačit jakoukoli kritiku, aby se náhodou někoho nedotkla.
Komunikace na sociálních sítích má hodně společného s procházkou minovým polem, to už se tak nějak všeobecně ví. I v tomhle celkově k explozím náchylném prostředí ale existují témata, jež svou výbušností daleko přesahují místní normy. Třeba porody. Nebo kojení. Prakticky všechno, co souvisí s rodičovstvím nebo spíš s jeho ranou fází. Jestli existuje nějaké téma, na něž je dobré a bezpečné prostě nemít názor – zvlášť je-li člověk muž –, je to tohle.
V české sněmovně byl podán návrh na změnu ústavy, který by upřesnil pojem manželství jako svazek muže a ženy. Navrhovatelé (Marek Výborný, Marek Benda a další) k návrhu spolu s Aliancí pro rodinu organizovali ve sněmovně konferenci. Její hvězdou byla Ludovine de la Rochère, předsedkyně francouzského hnutí La Manif pour Tous. Toto hnutí dokázalo v Paříži a dalších francouzských městech na protest proti zákonu o manželství pro homosexuální páry a jejich právu adoptovat děti dostat do ulic statisíce až miliony lidí. I když zablokovat přijetí zákona se tehdy nepodařilo, pro de la Rochère válka s pokrokáři neskončila.
Pondělní demonstrace kojících matek v pobočkách Raiffeisenbank nedopadla nijak velkolepě, aspoň pokud úspěch měříme počtem účastnic – zhruba deset matek a deset kojenců. Tento protest vznikl na protest proti incidentu, kdy z pobočky na Václavském náměstí vykázala ochranka kojící matku a prý ji obvinila z exhibování. Zpráva o incidentu se dostala na Facebook, případu se ujala Laktační liga (autor přiznává, že o lize dosud nevěděl), poslala stížnost bance, která se matce obratem omluvila.
Ženy v České republice mají smutný úděl. Za svou klíčovou roli ve společnosti nedostávají spravedlivou náhradu, a když jim stát něco slíbí, pak to nesplní. Proto se pod heslem „Žádáme spravedlnost“ strhla bouře na sítích i v médiích. Skupina aktivistek se dokonce vydala na Úřad vlády s transparentem „Ho... pro Babiše“ a zanechala tam premiérovi obálky s použitými plenami.
Na konci února zasáhla jednu kalifornskou rodinu tragédie – jediný syn, jedenadvacetiletý Peter, podlehl zraněním způsobeným při pádu na lyžích. Neštěstí by pravděpodobně nebylo medializováno, nebýt neobvyklého úspěchu rodičů zemřelého muže u soudu. Ten Monice a Yongminovi Zhuovým předběžně povolil, aby nechali pro budoucí využití zmrazit synovo sperma. Původem čínská rodina argumentovala tamější tzv. politikou jednoho dítěte; Peter, student vojenské akademie, měl pouze sestřenice, takže byl jedinou nadějí na pokračování rodu „po meči“.
Italský ministr vnitra Matteo Salvini vystoupil v katolickém deníku proti tomu, aby oba členové homosexuálních párů měli stejný nárok na rodičovství dítěte. Řekl, že nařídil změnit formulaci žádosti o průkaz totožnosti nezletilých tak, aby se oba členové dvojice stejného pohlaví už nemohli prohlásit za rodiče dítěte. Jeho pokyn se ale patrně příčí platným zákonům a soudním výnosům, napsal v pátek deník La Repubblica. Na webovém formuláři italského ministerstva vnitra se Salviniho nařízení zásadně neprojevilo.
Zhruba dvě stovky lidí včetně několika politiků se v sobotu v průvodu prošly centrem Prahy, aby podpořily tradiční pojetí rodiny – tedy manželství muže a ženy. Akce se v minulých letech konala souběžně s průvodem festivalu Prague Pride, který podporuje gay, lesbickou, bisexuální a transgender komunitu. Letošní pochod uspořádali organizátoři z Aliance pro rodinu o týden dříve.
Magazíny a weby jsou plné příběhů o vzdělaných, v kariéře úspěšných ženách, které kolem pětatřiceti nemají děti. V některých případech si uvědomují tikot biologických hodin. V jiných už působí dojmem, že na roli matky rezignovaly. Víc než popis české reality jsou to spíš pokusy přes příběhy, které se vždycky podaří najít, roubovat západoevropskou, především německou realitu do tuzemských poměrů.
Ústavní soud zamítl stížnost muže, který po rozvodu požadoval svěření dětí do takzvané střídavé péče. Soudy nižších instancí děti svěřily do péče matce, ona se ale od muže odstěhovala asi 200 kilometrů daleko. Soudy také rozhodly o placení výživného. Správně při tom zohlednily i vzdálenost, kterou musí muž za dětmi překonávat, uvedl v úterý soudce zpravodaj Tomáš Lichovník.
Před dvaceti třiceti lety si americké děti hrály s kamarády na ulicích a v parcích a skoro polovina jezdila do školy na kole.
V posledních dvou letech vzrostl počet podnětů týkajících se ochrany práv dětí a mění se i témata, kterými se ombudsmani musejí častěji zabývat. „Spory rodičů o děti jsou vyhrocenější a tvrdší než v minulých letech, přibývá i stížností souvisejících s pěstounskou péčí,“ říká o situaci ombudsmanka Anna Šabatová. Na vině jsou i úřady, které často postupují nesprávně nebo neudělají nic.
