Cenného úspěchu dosáhla kniha filozofky Terezy Matějčkové Bůh je mrtev, nic není dovoleno vydaná pod hlavičkou vydavatelství Echo Media. Kniha esejí a rozhovorů získala nominaci na prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika. Dostala se tak do nejužšího výběru 33 nominovaných titulů napříč kategoriemi. Slavnostní vyhlášení ceny se uskuteční 18. dubna
Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.
„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.
Před nedávnem jsme zde psali o delegitimizační spirále, jež provází střídání moci v Polsku. Poslední týden přinesl další eskalaci. Poslanecký klub PiS v Sejmu schválil rezoluci, podle níž jsou všichni státní zástupci, jež jmenoval či bude jmenovat nový nejvyšší státní zástupce Bodnar, nelegitimní. Rezoluce se soustřeďuje na téma zneužití veřejných prostředků – novým lžiprokurátorům se dává na vědomí, že budou muset vracet všechny služební požitky a budou finančně zodpovědni za škody, které způsobí. „Náklady toho puče neponesou občané.“
Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.
S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?
Bitva o šaty – tak lze shrnout šílenství, které propuklo, když se v roce 2015 objevila na sociálních sítích fotka pruhovaných šatů. Jedněm bylo jasné, že jsou bílozlaté, druzí viděli, že jsou přece modročerné. Pravdu měli druzí, ale kognitivní vědci se v následujících letech zaměřili na to, co jednotlivé skupiny spojuje. Proč jedni nevidí správné barvy a proč se lidé na tak základních danostech neumí shodnout? Ukázalo se, že existuje jediný rys, na jehož základě lze předvídat, jestli člověk uvidí barvy správně. Napoví to, v kolik hodin daní lidé vstávají, tedy to, zda jsou sovy nebo skřivani. Sovy viděly správně. Prý proto, že mají kvůli pozdnímu vstávání a ulehání větší zkušenost s umělým osvětlením a lépe předvídají, jak vrhá stín.
Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.
My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.
Už je to třicet let, co vyšel překlad knihy polského filozofa a dominikána Józefa P. Bocheńského (1902–1995) Stručný slovník filozofických pověr. Ta útlá knížka se hodí vždy, když si potřebuju někde rychle ujasnit nějaké to velké slovo, se kterým lze dělat velké věci, třeba ho různě zneužívat a ohýbat.
V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.
„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.
Sešli jsme se na konci léta s Václavem Bělohradským, nejznámějším českým filozofem současnosti, abychom prozkoumali, zda jeho záliba nahlížet věci jinak než my pořád existuje a co jeho pohledem můžeme spatřit. Rozhovor se dotýká současné české politiky a jistých forem české cancel culture, tedy kultury rušení; Milana Kundery; toho, co v české politice zbylo z Václava Havla; slučitelnosti demokracie s dnes převládající klimatickou politikou. Ale začít jsme museli u ideje hospodářského růstu, kterou Bělohradský vytrvale podrýval.
Po neúspěšné válce často dochází k revoluci, jak se stalo v roce 1871 během Pařížské komuny a po roce 1917 nejenom v Rusku, ale také v Turecku, Bulharsku, Německu a jinde. Důvody jsou pochopitelné. Společnost neunesla neúspěšnou zkoušku válkou a dívá se po kvalitnějším řešení. Válka urychluje horizontální i vertikální přemísťování lidí, tříd a hodnot. Lidé z nižších a chudších tříd snáz stoupají nahoru, zatímco jiní se propadají. Válka je ohněm, pod jehož žárem se kapky vody ve vřícím kotli rychle přemísťují nahoru a dolů.
Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.
„Moje texty / všechny stejné jsou / však proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím,“ píše v jedné ze svých sbírek naivní konceptualista Marian Palla. Přijíždím za ním do Střelic u Brna. Marianova manželka Miriam podává horkou kávu a čerstvé povidlové koláče. Za ustavičného kňučení jezevčíka Bruna, které se mísí s venkovním výskotem větru, zapínám diktafon.
Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.
Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé.
Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.
Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.
Událost z minulého týdne nám poskytuje příležitost vrátit se k tématu postavení humanitních vědců ve společnosti. Máme-li rozptylovat stereotyp nepraktických školometů, je třeba vyzdvihovat příklady učenců, jejichž humanitní vzdělání se ukázalo v praktickém životě jako užitečné. Takovým je určitě Jonah Peretti. Zprvu sice studoval environmentální studia, ale na postgraduál nastoupil do věhlasného multidisciplinárního centra MIT Media Lab. A ještě předtím, v roce 1996, osvědčil svou erudici, když v odborném časopise Negations publikoval studii Kapitalismus a schizofrenie: Současná vizuální kultura a akcelerace formace/rozkládání identity.
Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?
Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.
Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé. Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce.
Třiatřicet knižních titulů získalo nominaci v soutěži Magnesia Litera 2023, která představila také trojici nových žánrových kategorií. Vítězové Litery za detektivku, Litery za fantastiku a Litery za humoristickou knihu budou oznámeni 16. dubna v Knihovně Václava Havla, zatímco hlavní ceremoniál se odehraje tradičně na Nové scéně Národního divadla 17. dubna večer s přímým přenosem na ČT Art. Šanci na vítězství v kategorii Litera za naučnou literaturu má také filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková se svojí knihou Kdo tu mluvil o vítězství.
Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.
Před dva a půl tisíci let byla sepsána kniha, kterou známe jako Umění války od Mistra Suna, i když původnímu významu by byl bližší titul Vojenské záležitosti či Způsoby válčení. Její věty nikdy nepřestaly ovlivňovat průběhy válek, protože se prostřednictvím mongolských vojsk vtiskly do vojenské doktríny ruské říše a díky čínskému dědictví i do průběhu vietnamské války. Vznikala v období sedmi válčících států, které spolu během tří století svedly kolem čtyř set větších bitev, ve kterých zahynulo mnoho set tisíc vojáků.
Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."
Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.
Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.
