Tag: filozofie

Články k tagu

Být milován všemi není smysluplný cíl

Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.

Nenávidím, nenávidíš, nenávidíme...

Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé.

Čtyřicátnické dno

Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.

Výzkumný ústav pro zkoumání Ivana Vyskočila

Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.

Novinařina bez novinářů

Událost z minulého týdne nám poskytuje příležitost vrátit se k tématu postavení humanitních vědců ve společnosti. Máme-li rozptylovat stereotyp nepraktických školometů, je třeba vyzdvihovat příklady učenců, jejichž humanitní vzdělání se ukázalo v praktickém životě jako užitečné. Takovým je určitě Jonah Peretti. Zprvu sice studoval environmentální studia, ale na postgraduál nastoupil do věhlasného multidisciplinárního centra MIT Media Lab. A ještě předtím, v roce 1996, osvědčil svou erudici, když v odborném časopise Negations publikoval studii Kapitalismus a schizofrenie: Současná vizuální kultura a akcelerace formace/rozkládání identity.

Očima lidí s postižením vidíme ze světa víc

Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?

Tragédie sebevrahů, síla nemocných

Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.

Léčba mystikou?

Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé. Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce.

Nominaci na cenu Magnesia Litera má i filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková

Třiatřicet knižních titulů získalo nominaci v soutěži Magnesia Litera 2023, která představila také trojici nových žánrových kategorií. Vítězové Litery za detektivku, Litery za fantastiku a Litery za humoristickou knihu budou oznámeni 16. dubna v Knihovně Václava Havla, zatímco hlavní ceremoniál se odehraje tradičně na Nové scéně Národního divadla 17. dubna večer s přímým přenosem na ČT Art. Šanci na vítězství v kategorii Litera za naučnou literaturu má také filozofka a autorka Týdeníku Echo Tereza Matějčková se svojí knihou Kdo tu mluvil o vítězství.

Moralizací k nenávisti

Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.

Kdo nerozumí válce, zahyne

Před dva a půl tisíci let byla sepsána kniha, kterou známe jako Umění války od Mistra Suna, i když původnímu významu by byl bližší titul Vojenské záležitosti či Způsoby válčení. Její věty nikdy nepřestaly ovlivňovat průběhy válek, protože se prostřednictvím mongolských vojsk vtiskly do vojenské doktríny ruské říše a díky čínskému dědictví i do průběhu vietnamské války. Vznikala v období sedmi válčících států, které spolu během tří století svedly kolem čtyř set větších bitev, ve kterých zahynulo mnoho set tisíc vojáků.

Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce

Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."

Bez trávníku

Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.

Velký návrat hněvu

Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

K čemu nám je historie?

Vybavuji si, jak nám v zahradě na Práčské sám Čestmír Böhm, autor mnoha knih o zahradě, popisoval své poslání: „Každý tři roky musí vyjít článek o ronďákách (rododendronech – pozn. red.), aby lidi věděli, že jim maj přisypat hrabanku nebo rašelinu. Na konec přidam pár novinek a je to.“ Měl už tou dobou svoje roky a v polici v kanceláři byly články na všechna témata úhledně vyrovnány. Samozřejmě mě to tehdy velice pobuřovalo.

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Advent

Období po opadu listů se u nás tradičně považuje za chvíli, kdy se zavíráme domů ke kamnům a do sebe. Dokážeme malinko spílat těm, kteří tak neučiní, a říkáme bližním, zvířeně i květeně: „Zalez!“ Je čas. Není to ale doba nikterak „zahradyprostá“. Vánoční čas je naopak tou chvílí, kdy si ji zveme na chvíli domů, obklopíme se chvojivou krásou přírodnin a plody naší celoroční sklizně. Pak se snažíme opakovaným zapalováním svíček v bezprostřední blízkosti těchto silně hořlavých polosuchých pryskyřičných kreací zpestřit naši rodinnou atmosféru a zaujmout okolí.

Kritika v postkritické době

Sociálními sítěmi krouží výrok „Neber kritiku od nikoho, za kým by sis nikdy nešel pro radu“. Hloupost to asi není, ale nejspíš jde stejně o marný výrok, aspoň podle evolučních biologů. Kritika i od člověka, o němž jsme přesvědčeni, že je hlupák, váží víc než pochvala od toho, koho respektujeme. Čím to? Reagovat výrazně na negativní stimuly člověka kdysi chránilo před lecjakou nepříjemností, třeba smrtí. Evoluce zkrátka upřednostňuje ty, kteří pohotově a mohutně reagují na negativitu.

Průlomový nález ve filozofii. Našly se zápisky z Hegelových přednášek

Překvapivý a nečekaný nález rukopisů může změnit pohled na zásadní postavu evropského myšlení, německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Profesor Klaus Vieweg z Univerzity Friedricha Schillera v Jeně objevil v mnichovské knihovně přes 4000 dosud neznámých stránek s poznámkami z Hegelových přednášek. Podle univerzitního profesora by nově objevené texty mohly změnit pohled a vnímání této zásadní postavy moderní filozofie Západu, píše britský deník The Guardian.

Podvod za účelem nejvyššího blaha

O kryptofinančnictví se říká, že se pomalu učí, proč byly zavedeny všechny ty otravné regulace a kontrolní mechanismy, které tak svazují tradiční finanční byznys. Obchodování s kryptoměnami je dynamické, svobodné a bez velkých byrokratických překážek. Pokud ale nastane krize, není žádná instituce, která by zasáhla a zachránila aspoň vklady běžných střadatelů. Minimum dohledu také znamená, že podvody a neetické jednání jsou mnohem pravděpodobnější než v běžném bankovnictví. Připomíná to 18. nebo 19. století, kdy bylo možné přes noc vydělat obří jmění a další noc ho ztratit.

Jak vyložit svět ze tří taktů

Velcí filozofové si přirozeně nekladou tytéž otázky jako děti. Jako dospělí museli projít drezurou netečnosti a zvyku, jak ji mistrně obstarává náš vzdělávací systém. Navzdory tomu se ale snaží udržet jistý konkrétní přístup ke skutečnosti. Věřím, že je to právě ten, který Petr Rezek nazýval postojem věcným či věcností a učinil jej i jedním z hlavních témat své filozofie, ve veřejnosti známé především nelítostnou kritikou Václava Havla a myšlení disentu, jehož byl ovšem sám aktivní součástí. Tato stať je produktem zaskočení a ztráty, které vyvolala zpráva o Rezkově náhlém úmrtí začátkem listopadu. Čelí jim tím, že se snaží věnovat méně Rezkovi, v žánru společné fotografie s celebritou, a více jeho věci, která je právě věc filozofická.

Strýmka

Coby kluci jsme hltali tátovy příběhy z války a hltáme je vlastně dodnes, protože se pokaždé s něčím vytasí. Člověk si až klade otázku, jak toho lidé mohli v té válce tolik stihnout. Důležitý je ale příběh. Jeden vyprávěl o jablku s vlastností bramboru, které se sbíralo povinnými odvody po vesnicích do pytlů, sypalo z vagonu do vagonu a vozilo se německému vojsku na ruskou frontu. To jméno mi utkvělo. Strýmka.

Prožila jsem zajímavý život

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo chystá k vydání její vzpomínky Praha v mé krvi.

Vy jste byli někdy svobodní?

Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.

Nejostřejší Havlův kritik byl filozof Petr Rezek

V květnu 1990 dostával Václav Havel na Karlově univerzitě jeden ze svých čestných doktorátů. Poděkování začal tím, jakou radost by z toho měla maminka – paní Havlová –, která si vždy přála, aby její synek vystudoval na Univerzitě Karlově, což mu ale nebylo umožněno. Pak vysekl poklonu českým filozofům, tedy těm, kteří, jak řekl, „dokázali stát si na svém a psát a říkat pravdu bez ohledu na oběti, které s tím byly nevyhnutelně spojeny“.

Zemřel filozof Petr Rezek, Patočkův žák, který vedl bytové semináře

Ve věku 74 let zemřel v úterý filozof, estetik, teoretik umění a pedagog Petr Rezek. Informovala o tom na facebooku Akademie výtvarných umění v Praze, kde Rezek mimo jiné působil. Patřil k žákům filozofa Jana Patočky, měl blízko k historiku umění a kurátorovi Jindřichu Chalupeckému. Za normalizace mohl vykonávat jen nekvalifikovaná zaměstnání, vedl bytové semináře a vydával v samizdatu.

Má to cenu

Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.

Jak jsme vymysleli mazané zlo

„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.

Nenávidění němečtí intelektuálové kritizují média

Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.

Neštěstí a jiné legrácky

„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.