Co nám říká Mistr Sun

Kdo nerozumí válce, zahyne

Co nám říká Mistr Sun
Kdo nerozumí válce, zahyne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Mistr Sun řekl:

Válka je zásadní státní záležitostí.

Je to pole, na němž se rozhoduje o životě a smrti.

Je to cesta, která vede buď k přežití, nebo k záhubě,

musí se zkoumat s největší pečlivostí.

Před dva a půl tisíci let byla sepsána kniha, kterou známe jako Umění války od Mistra Suna, i když původnímu významu by byl bližší titul Vojenské záležitosti či Způsoby válčení. Její věty nikdy nepřestaly ovlivňovat průběhy válek, protože se prostřednictvím mongolských vojsk vtiskly do vojenské doktríny ruské říše a díky čínskému dědictví i do průběhu vietnamské války. Vznikala v období sedmi válčících států, které spolu během tří století svedly kolem čtyř set větších bitev, ve kterých zahynulo mnoho set tisíc vojáků. Přesto v ní nejde jen o výsledek válečných operací, ale také o to, aby vojska nevedla zbytečnou válku proti Nebi, kterou nakonec nelze vyhrát. Nepřítele lze možná porazit, ale ještě lepší je přechytračit jej a zlomit jeho ducha ještě předtím, než pozvedne zbraň.

V mnohem pozdějším tchangském dekretu čteme, že „svrchovaně moudrý je ten, kdo uvede říši do harmonie mezi Nebem a Zemí“. Neznamená to, že by války neměly být, protože v čínském vědomí jsou téměř nezbytnou součástí vracení a uvádění světa do harmonie, ale jak to udělat, aby jimi svět dokázal projít bez většího utrpení. Jeden z komentátorů napsal, že Mistr Sun píše, jako by on sám za války fyzicky trpěl, a přeje si, aby tuto zkušenost nemusel opakovat. Kniha Mistra Suna je dnes společně s mnohem obsáhlejší Clausewitzovou monografií O válce považována za dvě základní díla vojenské strategie. Karlu von Clausewitzovi jde o to, jak vyhrát válku, Mistr Sun však jde místy ještě dál – válku je třeba vyhrát, ale neurazit přitom Nebesa.

V tomto smyslu byla kniha zařazena do taoistického kánonu. Současní sinologové našli mnoho míst, kde se navzájem doplňuje s Lao c’eovu knihou O Tau a ctnosti a tento vliv je vzájemný. Knihu si dnes můžete koupit na kdejakém letišti, protože ji čtou obchodníci, manažeři i rodinní psychoterapeuti. Nemusí se nám to líbit, ale válka je, možná hned po soucitu a slitování, tou druhou nejdůležitější součástí našich dějin a v mnoha případech i našich životů. Je výhodné jí rozumět.

Když jsou zbraně železné, může válčit každý

Období Jara a podzimu (771–476 př. n. l.) přechází do doby Válčících států (475–221 př. n. l.) a někdy na tomto rozhraní, nejspíš kolem poloviny 5. století či ještě později, byla, jak o tom svědčí nálezy rukopisů v čínských hrobkách, kniha Mistra Suna víceméně kodifikována. Různí badatelé kladou její vznik mezi roky 512 a 350 př. n. l., ale pravděpodobnější je spíš mladší datum. Byla promýšlena v době, kdy aristokratické válčení s bronzovými zbraněmi, jaké známe například z Iliady, ustupuje systematicky organizované válce, ve které armády mohou mít až několik set tisíc vojáků. Zbraně jsou již zhotoveny sice z plebejského, ale jinak laciného a dobře dostupného železa. Jízda na vozech ustupuje stále se zdokonalujícím lukům a od čtvrtého století před Kristem je čínská vojenská revoluce završena zavedením kuše.

V Sunově době se proměňuje nejenom přístup k válce, ale také roste populace. Tu je možné nasytit jen díky novým postupům v zemědělství včetně hluboké orby a používání hnojiv, ale zejména pomocí obrovských zavlažovacích projektů. S ním souvisí zavádění přísného daňového systému s oběhem mincí. Výstavba desítky kilometrů dlouhých kanálů obehnaných hrázemi připomíná vojenskou operaci a skutečně oddíly venkovských dělníků byly organizovány tak, aby se snadno mohly stát armádou. I přes tento příval nových myšlenek, technologií a způsobů vlády je pravděpodobné, že některé Sunovy poučky mohly být tradovány celá staletí ještě z dob čínské bronzové doby, ale teprve v období Válčících států byly sestaveny do souvislého textu. Podobným procesem zhruba ve stejné době procházely „válečné knihy“ Starého zákona i taoistický a buddhistický kánon. Ve všech těchto případech můžeme hovořit o geniálních autorech i geniálních kompilátorech.

Někde v hlubinách dávnověku určitě žil nedostižný Mistr Sun či Mistr Lao, kteří jako prvotní oheň vyjádřili vlastní jádro nauky, ale knihy jim připisované jsou mladší a obohacené dalšími přispěvateli. Byly do hloubky promýšleny, doplňovány, systematizovány a sepsány mysliteli mnoha dalších generací. Kanonickým textům předcházely krajové varianty doprovázené komentáři desítek filozofických škol. Nikdy se nedovíme, co Mistr Sun přesně řekl, ale kniha jemu připisovaná je tím možná ještě cennější, protože představuje kumulativní znalost a jí podkládající moudrost mnoha jeho předchůdců i pokračovatelů. Oheň jednou zažehnutý hořel celé věky až do naší doby.

Filozof Lao-c’ na zobrazení z 18. století. - Foto: Profimedia.cz

Keltské a skytské války

Míváme pocit, že kniha Mistra Suna se odehrává v daleké Číně a že s námi nemá, aspoň geograficky, mnoho společného. Nemusí to být úplně pravda, protože jen o něco mladší, ne-li současná čínská kniha, jejímž autorem je Mistr Mo, o obléhání měst se nápadně podobá knize řeckého stratéga Aenea Tactica asi z let 370–350 př. n. l. Řecké obchodní stanice ležely na různých trasách hedvábné stezky, takže i v této dávné době se občas mísily evropské, čínské a indické motivy. Dokonce se zdá, že i část klasických buddhistických spisů byla v Sogdianě či snad v Kábulu kompilována řeckými filozofy opírajícími se o systematickou, aristotelovskou tradici.

V Indii se v té době (či později, ani zde nepanuje jednotný názor na chronologii) objevuje Arthašástra, naučení o praktických věcech, zejména o politické vědě. Jako autor je tradičně uváděn mudrc Kautilya, který snad žil nedaleko pákistánského Rávalpindí a v Taxile na severojižní obchodní trase navazující na hedvábnou stezku. Kautilya rozlišuje válku otevřenou, skrytou a tichou. Velký prostor věnuje využívání špionů a podvratných technik, které se řídí podobnými principy jako hybridní konflikty naší doby. Mezi zvláštní sortu špionů kromě nájemných vrahů řadí například traviče. Arthašástra byla dokončená asi ve třetím století naší éry, ale vznikala po dobu několika století kompilací různých klasických textů. Místy, právě ve válečných kapitolách, jde spíš o šílený než moudrý text.

I v našem pravěku nejpozději během temných válečných století konce doby bronzové a počátku doby železné asi před třemi tisíci lety (v Iliadě se častěji mluví o bronzu, v Odysseji častěji o železu) nejspíš existoval podobný základ strategické nauky jako v Číně, ale pro řecké a římské myšlení je typické, že umění války – ať již trojské, peloponéské, perské, punské, galské či židovské – je tradováno formou příběhů a historií.

Lest trojského koně by se Mistru Sunovi i Kautilyovi nejspíš líbila stejně jako klamavé manévry řeckých velitelů popisované Thukydidem či Herodotem. Asi také není náhodou, že kniha Mistra Suna je (snad) zapsána v těch desetiletích, kdy se i v Evropě kolem roku 450 př. n. l. mění halštatské období staré doby železné v mladší laténské období. O vzniku moderních Keltů se vedou diskuse trvající déle než sto let, ale zdá se, že jednou z příčin mohl být tlak skytských válečníků na mezinárodní obchod. Žoldnéři pocházející ze skytských kmenů mistrně ovládající jízdu na koni a lukostřelbu byli najímáni do čínských i perských armád, a východní i západní Hunové tak zprostředkovávali válečnické znalosti v lesostepním pásmu mezi severní Čínou a Chersonem u Černého moře. O starých Peršanech se často hovoří jako o národě kulturních přenašečů a zprostředkovatelů. Pravděpodobně znali některý z překladů knihy Mistra Suna do jazyků mongolské oblasti, například do tangutštiny, kde se z 12. století zachoval text Sunovy knihy v téměř dvojnásobném rozsahu.

Zřejmě i Evropané prožívali zhruba ve stejné, leč galské době nějakou obdobu válčících států, která v posledním století před Kristem skončila obrovskými keltskými válkami a koncem jejich panství. Vystoupáme-li na některé z keltských opid, třeba na Závist u Prahy nebo k hradnímu návrší v Bratislavě, jako bychom, byť za oponou laskavého času, dodnes cítili chuť krve a železa. Mistr Sun nakonec nemusí být tak vzdálený, jak se nám ještě nedávno zdálo, a jeho současná popularita na Západě může být rozpomínáním se na podobnou, domácí válečnou zkušenost. Svědčil by pro ni kult aristokratických vozatajů z evropské halštatské kultury, čínského období Jara a podzimu či z popisu válčících vozů v indické Bhagavadgítě sepsané podle starších tradic asi v 2.–3. století naší éry. Šlechtici těch dob válku brali jako bravado i spektákl svých hrdinských činů. Bylo to něco, o čem by se mělo vyprávět a básnit.

Z Evropy známe i mnohem mladší analogii změny válčení, jakou Čína prošla na konci období Jara a podzimu, kdy osobní hrdinství malých vojenských skupin ustupuje hromadnému drilu velkých armád, které již mají uniformy, řídí se stejnými povely a ovládají normalizované zbraně, aby různé části vojska mohly sdílet střelivo. Je to třicetiletá válka (1618–1648), která podobně jako v Číně v období Válčících států mění evropská království na byrokratické instituce, ve kterých je zejména nutné vybírat daně na udržování obrovských armád. Výdaje na udržování armády dosahovaly až do poloviny 19. století až kolem 50 % státních příjmů a v některých letech i víc než 80 % HDP. Války v té době již začínají vyhrávat finance, výcvik a technologie. Dopady válek mohou být naprosto nečekané i v zemích, kde se neválčilo. Sedmiletá válka zadlužila Británii natolik, že musela zvednout daně, což nakonec vedlo k osamostatnění USA.

Válka jako součást národní povahy

Impéria často vznikají na hranici dvou přírodních prostředí. Nomádi ze stepí mají maso, ale podnikají nájezdy na obilí zemědělců. Ti se brání tak, že vytvářejí spolky a velké, dobře organizované armády. Aby je kočovníci přemohli, rovněž postaví velké vojsko. Zemědělci se pak potřebují sjednotit a domluvit si společná pravidla a jazyk, aby měli ještě větší sílu. Tím mimoděk přispějí nejprve ke vzniku civilizace, později ke vzniku říše. Při tomto sjednocování se jednotlivá území, ze kterých vznikají státy, neustále potýkají mezi sebou a zároveň s vnitřní opozicí. To v Číně vyústilo v nejméně dva tisíce let trvající období neustálých válek a zároveň diplomatických a mezistátních jednání. Výsledek je ten, že Číňané sice vyzdvihují zemědělce a vojáků si příliš neváží, ale pod tíhou historických okolností se hybridní techniky válčení či řešení konfliktů staly součástí jejich národní povahy.

Kniha o umění války není dlouhá. Stojí za to připomenout některá slavná místa:

Válka je umění klamu. Jsme silní a tváříme se jako neschopní, jsme připravení, ale tváříme se jako hlupáci (kapitola I).

Smyslem bitvy je rychlé vítězství. Když se boj protahuje, zbraně se otupí a vojsko upadá. Nikdy jsem nezažil chytré protahování bojů, nestalo se, že by dlouhá válka státu prospěla.

Kde se válčí, ceny stoupají. Když ceny stoupají, prostí lidé dají za jídlo všechno, co mají, a pak na ně dopadnou daně a poplatky (kapitola II).

Ve válce je nejlepší dobýt protivníkovu zemi neporušenou, až druhé nejlepší řešení je zničit ji.

Nejlepší je podřídit si nepřátelskou armádu bez jakéhokoli boje. Nejdokonalejší způsob útoku míří na nepřítelovy úmysly a plány.

Kdo zná nepřítele i sám sebe, nebude ohrožen ani ve sto bitvách. Kdo zná sám sebe, ale nezná nepřítele, zvítězí v jedné bitvě a v druhé prohraje. Kdo nezná ani sám sebe, ani nepřítele, podlehne v každé bitvě (kapitola III).

Vítězná armáda začíná bitvu, ve které již zvítězila, poražená armáda nejdřív válčí a pak usiluje o vítězství.

Bitva se nedá vyhrát podle návodu, pro každé vítězství je nutné nalézt novou souhru přímé a nepřímé strategie (kapitola IV, přímá strategie je útok armády, nepřímá strategie je hybridní válka).

Hranice mezi řádem a chaosem závisí na logistice.

Připravit se všude znamená být všude slabý (kapitola V).

Nevstupujte do svazků se svými sousedy, když neznáte jejich plány.

Válka je založená na klamu (kapitola VI).

Když nepřítele obklíčíte, ponechte mu skulinu k úniku, netlačte na nepřítele zahnaného do kouta (kapitola VII).

Jsou cesty, kterými se nechodí. Jsou vojska, na která se neútočí. Jsou města, která se neobléhají. Jsou území, ve kterých se neválčí. Jsou situace, kdy není nutné uposlechnout panovníkova rozkazu.

Když nepřítel neutrpěl žádný neúspěch, a přesto žádá o mír, spřádá tajné plány.

Kdo má vojsko, ale nemá plán, bude zajat.

Nedůsledné prosazování rozkazů vede ke ztrátě vzájemné úcty mezi velitelem a vojáky (kapitola VIII).

Terén je spojencem vojáka.

Poznej druhého a poznej sám sebe a vítězství nebude ohroženo ani ve sto bitvách (kapitola IX).

Podstatou války je rychlost. Zaskoč nepřítele cestou, kterou nečeká, zaútoč, když není připraven.

Není nutné soutěžit se všemi pod nebem, kdo bude mít víc spojeneckých smluv, ani posilovat okolní státy. Důvěřuj ve svoji vlastní moc a schopnost odstrašit nepřítele.

Podstata válčení spočívá v promýšlení nepřátelských plánů a předstírání, že jdeš s nepřítelem (kapitola XI).

Nic nedělej, když nejde o zájem státu. Když nejsi v nebezpečí, nezačínej válku.

Panovník nemůže podniknout válečné tažení jen proto, že se hněvá. Velitel nemůže jít do boje, protože se cítí uražený. Na chvíli se pak mohou cítit spokojeni, ale zničený stát nelze obnovit a mrtvé přivést k životu (kapitola XII).

Nikdo nestojí veliteli tak blízko jako zvědové. Žádná odměna není tak velká jako za tajné informace. Nic není tak důvěrné jako řízení tajných operací.

Špionáž je podstatou války (kapitola XIII).

Číňané si ve stovkách bitev, který se účastnilo víc vojáků než v taženích druhé světové války, ověřili, že otevřené střetnutí by měl být až poslední krok. Mnohem účinnější je klamat nepřítele, podplácet ho, ubezpečovat ho o vlastní velikosti a rozložit mu povahu poctami, sexem a úplatky. Koneckonců my jako Evropané budeme mít nejspíš možnost poznat, zda se lépe brání brutálnímu ruskému, nebo hybridnímu čínskému pojetí válečného umění.