Sousloví „galerie nářků“ jsem si vypůjčil z názvu první kapitoly knihy Češi o Češích od historičky Evy Hahnové. Útlá kniha vyšla letos v Academii, na obálce je fotografie Edvarda Beneše po návratu z londýnského exilu, podtitulek zní Dnešní spory o dějiny. Na první pohled tedy kniha nijak nesouvisí se stými narozeninami Československa, které nás čekají za dva týdny.
Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.
Na sociálních sítích tráví čas a investují do nich energii dvě skupiny lidí. První jsou ti, koho si sociální sítě dokázaly osedlat. Stali se na nich mentálně závislí. Projevy přízně a kritiky virtuálních fanoušků jim ovlivňují život. Nechají si informacemi, které tady pochytí, vytvářet představy o světě. Veřejně vystavují na odiv spoustu i detailů ze svého soukromí. Kromě uspokojení vlastních potřeb být vidět z toho nic nemají. Nic na tom nevydělávají. Sociální sítě vydělávají na nich. To je to jejich zboží, které jim ochotně o sobě naservírovalo tolik dat, která mohou za velké peníze prodat těm, kdo na tyto klienty chtějí přesně mířit svoji reklamu.
Vysvětlovat porážku je vždy těžké. „Pan Fiala o nás říká, že jsme levicová strana, a není to pravda. My jsme tu pro všechny,“ reagoval podrážděně šéf strany ANO Andrej Babiš v okamžiku, kdy musel vysvětlovat neúspěch při volbách v Praze a do Senátu. Učinil tak svým typickým nepřímým způsobem, když se distancoval od vlastní volební strategie, při které oslovil levicové voliče, a když zároveň připomněl, že mu jde o to, aby vládl všem, celé zemi.
Schvalování soudce Bretta Kavanaugha (53) americkým Senátem se rýsuje jako okamžik, kdy americká demokracie začala být parodií sebe samé. Demokratický režim v USA pomalu končí a začíná něco jiného. Zdá se, že se to vymyká chápání samotných Američanů. Někteří z nich přirovnávají rozdělení společnosti, jež tato kauza nadlouho způsobí, k Dreyfusově aféře ve Francii. Jenže v té aspoň šlo o otázky nejvyššího státního zájmu, a ne o to, co dělal plukovník Dreyfus v sedmnácti letech.
Víte, jaký je rozdíl mezi Dubčekem a Gorbačovem? Žádný. Jenom Gorbačov to ještě neví. I to je jeden z vtipů, které si zapsala do svých kdysi tajných dokumentů americká zpravodajská služba CIA. Proč zajímaly tak mocnou instituci jako CIA vtipy o Sovětském svazu? Pravděpodobně kvůli tomu, že ukazovaly bez obalu každodenní realitu v zemi, která soupeřila s USA o světovou nadvládu.
Veřejnost ani hráči ve velké politice dosud nevydýchali, že se premiérem stal populista Andrej Babiš a že se ve sněmovně může opřít o většinu, která stojí na extrémních stranách SPD a KSČM. Poražení v loňských volbách do sněmovny ovšem dostali příležitost k reparátu. Už o víkendu proběhnou komunální volby, při kterých se může ustavit alternativní politická reprezentace, plně nezávislá na vládě Andreje Babiše a jeho strany ANO. Karty budou nově rozdány především v Praze, kde se v rovném boji utká o vítězství čtyři až pět stran. Výsledek může být nejen revizí současných politických poměrů, ale rozhodne o budoucnosti každé z těchto stran.
Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…
Často se říká, že politika se posunula do postideové doby. Že tradiční dělení na pravici a levici je mrtvé. Pátrá se, jaká je ta nová osa. Populární dělicí linie je „metro versus retro“. Moderní progresivní město versus tradiční venkov. Touto osou se často vysvětluje polarizace Ameriky na stoupence a odpůrce Donalda Trumpa. Rozdělení Polska na konzervativce z vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) a opoziční Občanské platformy. Donedávna se tak vykládal i štěp v Maďarsku. Až ho Viktor Orbán v posledních letech narušil tím, že získal i všechna větší města včetně Budapešti. Také v Česku se tím často vysvětlovaly rozdíly v politických preferencích.
HAL 9000, robotický pilot meziplanetární lodi Discovery, byl „skoro člověk“. Dost na to, aby uměl prohrávat v šachách, udržovat konverzaci se svými lidskými kolegy, onemocnět nějakým druhem počítačové neurózy a následně i zabíjet. Když se rozhodl nepustit Davida Bowmana zpátky do lodi, nemlčel; snažil se s ním po svém způsobu rozloučit.
Budapešť. Je středa 12. září, když usedám před zprávy maďarské veřejnoprávní televize. Mám ještě jinou práci a moje maďarština zatím není tak dobrá, abych rozuměla všemu, co uslyším, ale vím, že to vidět musím, vždyť dnes Evropský parlament většinou hlasů rozhodl, že jsem se ocitla v zemi, u níž je podezření z vážného ohrožení evropských hodnot. Vím také, že maďarská veřejnoprávní televize je pod kontrolou vlády, a sama jsem zvědavá, jak to divákům odkomunikuje.
Britský parlament to zažil jenom jednou. „Stáli jsme na lavicích, mlátili do nich programem a křičeli, až nám bylo horko. Byla to scéna nepopsatelného nadšení. Věděli jsme, že mír musí být zachráněn a s ním celý svět,“ popsal událost konzervativní poslanec Henry Channon. „V té vteřině ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem.
Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.
Západní společnost rozkládá falešná představa věcí a služeb, které vytvářejí dojem, že jsou zadarmo. Lidé získávají čím dál silnější pocit, že na ně mají nárok. Že je prostě dostanou a nic za to nemusí zaplatit. Berou je čím dál automatičtěji jako samozřejmost. Ztrácí se zásadní smysl, že všechno má svou hodnotu, cenu – a ta se za získání určité věci nebo požitku musí zaplatit. Bez toho se k ní člověk úplně nedostane.
Po čtyřech měsících bezvládí se před českou diplomacií konečně otevírá vyhlídka na to, že jí bude opět velet řádný ministr. Nominace Tomáše Petříčka (36) z ČSSD působí na první pohled tragicky, jako poslední tažení strany, která už nemá kde brát. Karel Schwarzenberg mluvil o „ostudě a znehodnocení tohoto klíčového ministerstva“. Myslí se tím Petříčkova do očí bijící nezkušenost. Jeho dosavadní kariéra se rozvíjela po dvou kolejích: Evropský parlament a Praha 7, kde aktuálně kandiduje na starostu. Ale i v tom Evropském parlamentu byl pouze asistentem europoslance Miroslava Pocheho. Takže šéfem Černínského paláce se stává asistent jednoho poslance relativně málo významného parlamentu, byť ve Štrasburku.
V neděli 14.října se v sousedním Bavorsku konají volby do zemského sněmu. Jejich výsledek může mít přímý vliv na stabilitu velké koalice, která vládne celému Německu. Tradiční státostraně, CSU, totiž hrozí debakl historických rozměrů.
Zkráceně řečeno tuzemské zemědělství závisí na domácím počasí, evropských dotacích a globálních trzích. Poslední roky nám ukazují, jak nejisté začíná být evropské počasí a vlastně i evropské dotace v situaci, kdy se o svůj podíl zmenšený brexitem hlásí náklady na bezpečnost či ochranu hranic. Ale jaké jsou výhledy světového potravinového trhu? Máloco na tuto otázku odpoví tak výstižně jako úroda rýže v Číně.
V roce 2003, což je už dost dávno, jsem pár dnů prožil ve vile na břehu jezera Wannsee, v berlínské luxusní čtvrti, která získala svou strašnou světovou proslulost díky jiné vile, jež stojí asi dva kilometry od té mé.
Osobnost britského poslance Jacoba Rees-Mogga, zkráceně JRM, působí jako karikatura anglického konzervativce z dílny sovětské propagandy. Syn barona, který se oženil s pravnučkou hraběte. Investiční bankéř, jehož jmění je odhadováno na 100 milionů liber. Politik, který se na veřejnosti objevuje výhradně ve dvouřadovém obleku. Student nejprestižnějších škol v Etonu a Oxfordu. Ultrakonzervativní katolík, který navštěvuje mše výhradně v latině. Čahoun, o kterého se ještě ve 28 letech starala chůva. Zastánce co nejtvrdšího brexitu. To vše je muž, o kterém se mluví jako o možném budoucím premiérovi Spojeného království.
Nemocnice v odlehlých regionech zpívají před komunálními volbami labutí píseň. Místní politici se voličům zapřísahají, že v té jejich nemocnici akutní péči udrží, po volbách však už nebude důvod zakrývat skutečný stav. Není slušné ohrožené nemocnice jmenovat, i když jich může být okolo dvaceti. Pochybovat o jejich budoucnosti znamená přispět k jejich zániku. O konci některých se ovšem už mluví úplně otevřeně. V Sušici dosud přežívá interní oddělení, z nabídky akutní péče je však poslední, protože nedávno se tam zastavil provoz chirurgie. Plzeňský kraj přispívá deseti miliony ročně na to, aby 24 hodin fungovala chirurgická ambulance, to však lze považovat za předvolební populismus. Jeden chirurg může mít službu, jakýkoli těžší případ stejně musí poslat o třicet kilometrů dál do Klatov. Nemocnici provozuje soukromá společnost Penta, která se ještě snaží zavést program jednodenní chirurgie. To by však znamenalo vozit pacienty až z Prahy.
V normalizačním Československu existovala bez konfliktu s vládnoucí mocí dosti široká šedá zóna, tedy vrstva obyvatel, které nechával režim na pokoji za předpokladu, že vůči němu aktivně nevystupují a svoji loajalitu vůči panujícím poměrům prokazují například účastí v průvodu na Prvního máje. V takovém limbu se nacházeli i Václav Klaus a Miloš Zeman.
Když začala americká finanční krize, evropští politici zaujali postoj, že se to Evropy netýká. Je to „americký problém,“ který povede k tomu, že Spojené státy „ztratí postavení světové finanční supervelmoci“, prohlásil tehdy německý ministr financí Peer Steinbrück. Francouzský prezident Sarkozy ohlásil konec „laissez faire“ kapitalismu. Od počátku úsilí o evropskou měnovou integraci vždy šlo nejen o sjednocování Evropy, ale o dolar. O jeho dominanci, s níž udělala Evropa několik špatných zkušeností. Jak řekl v 70. letech americký ministr financí John Connally, dolar je „naše měna, ale váš problém“. Předseda Evropské komise Romano Prodi v roce 2002 vysvětloval, že „historický význam eura je v tom, že vytváří ve světě bipolární ekonomiku. Ty dva póly jsou euro a dolar“. Eurokomisařka Loyola de Palaciová téhož roku předpověděla, že „v budoucnu euro zaujme pozici jednotky směny na mezinárodních trzích. Samozřejmě nahradí dolar na trzích s ropou a na jakýchkoli trzích“.
Do Lublinu jsme s historikem Pavlem Zemanem (rozhovor s ním viz Týdeník Echo č. 35/2018) a jeho osmnáctiletým synem Václavem přijeli kvůli Majdanku. Celý pátek jsme chodili po obrovské ploše tábora, který se mírně zvedá k návrší s krematoriem a mauzoleem, kde je navršen popel z tisíců a tisíců lidských těl (odhady obětí jsou od 80 tisíc až po 400 tisíc), a to prosím slovo popel není míněno metaforicky, neboť když se na tu písečnou hromadu podíváte pozorněji, opravdu uvidíte úlomky kostí.
Dvakrát se opakující ekonomická recese během tří let, provázená poklesem reálných příjmů pro velkou část společnosti. Následovaná dvěma koly zvýšení daní, čímž pravicová vláda porušila svůj základní slib, že daně nikdy nezvedne. Útrpná úsporná politická rétorika, vyvolávající v lidech nihilismus, že líp už bylo a dlouho nebude. V té atmosféře naplno propuknuvší antikorupční hysterie, na niž naskočila značná část médií a přiživovala ji vzájemná nevraživost a podezřívání z korupce mezi koaličními stranami tehdejší pravicové vlády.
Nudíte se? Kašlete na medvídka mývala, zkuste Facebook Mattea Salviniho. Najdete tu všechno, i to, co vidět nechcete. Momentky v plavkách, přestřelky s kritiky, politická prohlášení či status, že má zrovna ukrutnou chuť na cigaretu. Kanonáda ušitá přesně na míry Italům, do puntíku naplňující všechny stereotypy. Ať už si to vycházející hvězda italské politiky datluje sama, nebo má mimořádně schopný PR tým, který dovede naprosto plasticky převést Salviniho osobnost do virtuální podoby, je to jízda. Prudká a spontánní, vyvolávající na jedné straně ovace, na druhé šílenství.
Přímou cestu k likvidaci demokracie nabízí zákon o celostátním referendu, který navrhly extrémní strany SPD a KSČM a který slibuje vládní program. Česko se nemusí obávat, dokud bude Senát fungovat jako ústavní pojistka. O tom rozhodnou voliči o prvním říjnovém víkendu.
Letos koncem května přijel do Prahy stratég vítězství Donalda Trumpa Steve Bannon. Jeho myšlení a rozhodování utvářela pestrá životní dráha, na níž stihl být velitelem v Pentagonu, investičním bankéřem v kultovní bance Goldman Sachs i scenáristou v Hollywoodu. Málokdo z politických poradců viděl americkou společnost z tolika různých úhlů. Bannon precizně popsal, proč události, které následovaly po černém zářijovém pondělí roku 2008, kdy padla investiční banka Lehman Brothers, rozložily západní společnost. Tehdy lidé nejen v Americe, ale v mnoha dalších západních zemích zanevřeli na elity. Nejdřív jim přestali věřit, časem se proti nim začali bouřit a jen čekali na někoho, kdo tu nechuť a vzdor zvedne a udělá z ní politické téma.
Koncem srpna by se Michael Jackson dožil šedesátky. Třeba by touhle dobou byl už trochu zapomenutý, a proto i trochu šťastnější. Třeba by – a to už je skutečně těžké si představit – v něčem dospěl. Dovolil si vyrůst, uznal konečně, že to dětství, které ztratil, si už zpětně nemůže vynahradit. Jenomže protahovat životy těch, kdo už odešli, k nějaké zvnějšku určené pointě je až moc snadné a taky zbytečné. Michael Jackson je už devět roků mrtvý.
Země uprostřed balkánských hor je místem, kde se střetávají vlivy tří velkých civilizačních okruhů: západoevropského, pravoslavného a islámského. Před sto lety byla tato její rozštěpenost jednou z rozbušek první světové války. Islám přišel do Bosny spolu s armádami osmanské říše v roce 1463. Pouhé meče by však k jeho rozšíření nestačily; na mnoha jiných místech Balkánu se víra Mohamedova nikdy široce neujala ani přes staletou vládu Turků. Hromadná konverze Bosňáků na islám měla i jiné důvody.
V úterý 7. srpna jsem otevřel oči a spatřil z postele jen mlhu. Devadesátník počítá se vším za trest, že se odvažuje dál žít i pracovat. Bílá tma mi ujasnila, že se splnil nejhorší strach spisovatele – ztráta zraku. Zahalil jsem vyhaslé oči pokrývkou, jako bych je chtěl ještě chvilku ušetřit pravdy. Tu se optala má žena Jelena – Nehoříme…? Vzbudil se i můj nos a poznal, že mlha je kouř.
