Začíná další kapitola pobytu Andreje Babiše u moci. Blíží se moment, kdy by Babiš společně s ČSSD měli požádat o důvěru sněmovny, pročež premiér přepřahá i ve vlastních řadách. A to včetně resortů, které nepoptávají sociální demokraté. Vládní rekonstrukce je svým provedením brutální.
V prosinci tohoto roku uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy byl ze svého trůnu svržen poslední šáh Rezá Pahlaví. Islámská republika, která jeho režim nahradila, se ukázala jako daleko násilnější a agresivnější entitou než císařství, které jí předcházelo.
Když nám nějaký vynález nebo společenská změna přinese něco příjemného, zpravidla se nám strašně moc nechce připouštět si její nepříjemné vedlejší důsledky. Protože co kdyby nás racionální úvaha vedla k tomu, že to příjemné za ty ztráty nestojí? Takže raději neposloucháme. Dokud nás k tomu nějaký otřes nepřiměje.
Z úlu vyletí včelka Mája a vesele si zpívá. Doletí na pole s řepkou, nadýchá se pesticidů, spadne a je po ní. Na tragickém osudu televizní postavičky ilustrovala německá veřejnoprávní televize, jak jedy užívané zemědělci ničí vše živé v přírodě. Zvláště to mají na svědomí ďábelské glyfosáty, které je třeba okamžitě zakázat.
Řada velkých společenských, politických a hospodářských krizí začínala utopií o vytvoření nového, lepšího člověka. Následky bývaly drsné. Poučení často přišlo. Ale jen pro tu jednu konkrétní věc. Zbrojilo se na minulé války. A úplně se ignorovalo, že stejný utopický (někdo by řekl idealistický) příběh začíná někde úplně jinde. Společnost často není schopna poučit se v obecnější, abstraktnější rovině. Teď se rozjíždí další dějství.
Minulý týden Spojené státy americké oznámily, že odstupují od takzvané íránské dohody. Donald Trump tím splnil další ze svých předvolebních slibů. Jeho kritici ihned spustili lavinu odsudků, doprovázenou strašením, jakou katastrofu může rozhodnutí způsobit. Znovu ovšem míří mimo terč. Dohoda je totiž od počátku špatná, a bude-li naplněna v původním znění, lze se právem obávat, že za deset, maximálně patnáct let se Írán stane ještě větší hrozbou, než je teď.
Když se v Paříži rozbíjejí výlohy a házejí Molotovovy koktejly, působí to na někoho sentimentálně. I idiocie je v tom městě trochu poetická a řev násilníků je pro nostalgické uši ozvěnou dávných časů. Protestovat je velmi francouzské a nikde to nevypadá tak dobře jako na bulvárech vedoucích k Latinské čtvrti. Studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu.
V roce 2003 dostal režisér Roman Polanski Oscara za film Pianista. Jméno laureáta z pódia ohlásil Harrison Ford, strhla se velice silná bouře potlesku, část publika Polanského ocenila potleskem vstoje. Sám režisér byl ale nepřítomný – z právních důvodů. Jako uprchlíkovi před spravedlností mu hrozilo, že bude po vstupu na americkou půdu zatčen.
Proč společnosti s miliardovým obratem padají na kolena před hrstkou aktivistů? Možná se vám to už také stalo. Jste ve městě a potřebujete na toaletu. Vejdete proto do nejbližší restaurace či kavárny, ale tam si vás obsluha všimne a více či méně důrazně vám sdělí, že toalety jsou k dispozici jen pro hosty podniku. Nebo se posadíte, a nic si neobjednáte a obsluha vás požádá, ať odejdete a neblokujete místo platícím zákazníkům.
Mezinárodní energetická agentura, sledující světové trendy v energetice, očekává, že už v roce 2022 se Spojené státy americké stanou čistým vývozcem ropy a plynu. Dvou hlavních surovin, které diktují geopolitické zájmy. Masivní těžba břidlicového plynu a ropy v Americe by tak mohla výrazně proměnit poměry na Blízkém východě. Ten se stal v posledních desetiletích něčím ve stylu geopolitické střelnice, kde do vývoje už tak hodně nestabilních a rozháraných zemí zasahují silní hráči od USA přes Velkou Británii a Francii po Rusko. Nikde jinde ve světě v posledních desítkách let tak třaskavé ohnisko geopolitického střetu nebylo.
Všichni, kdo sledují americkou politiku, se bez ohledu na to, co si myslí o Donaldu Trumpovi, shodují na jedné věci – ačkoliv není jasné, jak nakonec jeho úřadování dopadne, používání sociálních sítí politiky už po Trumpovi nikdy nebude stejné jako dřív. V minulých dnech se to znovu potvrdilo. Na první pohled šlo o jakýsi třesk, v němž se definitivně srazily politika s celebritní kulturou v jednu slitinu, takže je už nikdy nebude možné oddělit.
Rovnýma nohama skočili Češi do nové krize bydlení. Zasáhla většinu vyspělých zemí a tuzemská velká města patří k těm, která nemají řešení. Přesto existuje v blízkém sousedství příklad, že nedostatku dostupných bytů se dá s úspěchem čelit.
Toho, že se postoj veřejnosti k velkým, slavným a „cool“ technologickým firmám a jejich vlastníkům v poslední době radikálně proměňuje, si nelze nevšimnout, stejně tak jako nelze nevidět, že zákonodárci mnoha jurisdikcí se rozhodli pokusit se vyhovět tomu, co cítí jako přání voličů.
Vyhlášení nezávislého Československa mělo do sebe něco komického, minimálně v očích zahraničních pozorovatelů. K prvnímu pokusu došlo 14. října 1918, kdy se lid sešikovaný na pražských předměstích vydal pod vedením národního socialisty Václava Klofáče na Staroměstské náměstí. Tam měla být podle plánu vyhlášena republika. Rakousko-uherský velitel Prahy, polní maršál Zanantoni, se však držel rozkazů místodržícího, hraběte Coudenhove-Kalergiho, a rozestavěl policejní hlídky, které zakázaly průvodu vstup do města.
Už první okamžiky nezávislého Státu Izrael jako by předznamenávaly jeho budoucnost. Čtrnáctého května 1948, osm hodin předtím, než britský mandát v Palestině a Transjordánsku vypršel, vyhlásil David Ben Gurion nezávislost Izraele. Deklarace nezávislosti přitom byla dopsána pouhou hodinu předtím; signatáři se nemohli do poslední chvíle shodnout, jakým způsobem a zda vůbec do historického dokumentu zahrnout Boha.
Jednou z hlavních myšlenek amerického filozofa Nassima Taleba je „skin in the game“ neboli kůže ve hře. Mimo jiné tvrdí, že tíha rozhodování má spočívat na lidech, kteří nasazují svou kůži a na něž dopadnou důsledky jejich činů. V případě dětí jsou to rodiče, kteří v průměru trpí mnohem víc než experti, když se jejich dětem něco stane. Tento svůj princip Taleb připomněl v souvislosti s úmrtím britského chlapečka Alfieho Evanse.
Často se mi stává, že když čtu současné diskuse o suchu a klimatických změnách, říkám si: „Ale o tom jsme se přece bavili před deseti lety!“ Občas dávám různým médiím rozhovory a dochází k tomu, že redaktoři přicházejí podle jejich názoru s úplně čerstvým materiálem, ale já vím, že podobnou otázku mi pokládali již po roce 2000.
V souvislosti s tím, jak se u nás v poslední době hovoří o veřejnoprávním charakteru zpravodajství, jež má být devízou ohrožených veřejnoprávních médií, je zajímavé sledovat příběh, jenž v minulých dnech kulminoval kolem slovutného amerického časopisu The Atlantic. Týká se toho, co je to názorová vyváženost.
Za zvuku písně Kde domov můj? vyplula z přístavu v Simbirsku flotila dvaceti lodí. Bylo 1. srpna 1918 a tisíc legionářů zamířilo na sever proti proudu Volhy na dobrodružnou výpravu do Kazaně, odkud měli vyhnat bolševiky. O pět dní později, 6. srpna večer, se legie pod vedením poručíka Josefa Švece vylodily na jižním kazaňském předměstí a s podporou srbského praporu majora Blagotiče přes noc ovládly centrum města.
Rozhodujícím argumentem pro spolupráci sociálních demokratů s miliardářem Andrejem Babišem byl sám předseda Jan Hamáček. V předsednictvu své strany vysvětlil, že ve funkci končí, pokud s jeho projektem koalice ANO–ČSSD–KSČM nebudou souhlasit. Kdo by si ze sociálních demokratů chtěl přivázat na krk odpovědnost za další osud strany, a to ještě s cejchem anarchisty, který odmítl účast ve vládě.
Krátce po půlnoci na 14. března 1918 opustil nádraží v ukrajinském Bachmači poslední vlak odvážející vojáky 4. pluku československých legií dál na východ. Tři pluky legionářů zdržovaly v Bachmači necelý týden dvě německé divize, aby zabezpečily ústup jediným směrem, kterým se 40 tisíc československých vojáků mohlo vrátit do Evropy.
Datový tunel Cambridge Analytica, v němž byla zneužita data až osmdesáti sedmi milionů uživatelů Facebooku k volební manipulaci ve Spojených státech, Velké Británii a desítkách dalších zemí, promění internetový byznys. Ten dosud funguje jako svět bez řádu a pravidel. Mocné monopoly Facebook a Google proplouvají mezi zákony.
V šestaosmdesáti letech zemřel Miloš Forman, měl za sebou dlouhý a dobrý život, jistě ne jednoduchý. Byl to ten jediný český a zároveň skutečně světoznámý filmař. Kinematografie stárne rychle, jistě rychleji než třeba literatura, těžko odhadnout, jak moc se budou Formanovy filmy sledovat třeba za třicet let, zda v pohledu zpátky bude mezi současníky tak čnít, jako to působilo za režisérova života.
Miloš Forman říkal, že „smysl života je v tom ho žít a kecat o něm“. Těžko v téhle záměrně jednoduché větě hledat nějakou velkou moudrost. Člověk v ní ale může slyšet to, co možná bylo na té skvělé éře české kultury, jíž byl Forman nejjasnější a nejsvětovější hvězdou, nejlepší. „Žít“ rovná se žít svobodně, ano, svobodně, jinak to nemá smysl.
Příklad Kapského Města, kde jsou omezovány dodávky vody pro skoro čtyři miliony lidí a kde hrozí, že od příštího měsíce se voda po městě bude rozvážet cisternami, obrátil pozornost na další podobné případy.
Prvních padesát let vesmírného věku patřilo velkým státním organizacím. Do vesmíru nelétaly společnosti, ale vlády. Duch soutěživosti, umocňovaný ideologickým soupeřením mezi Východem a Západem, umožňoval tehdejším politickým reprezentacím utrácet prostředky daňových poplatníků velmi štědře.
Jak šílený je Donald Trump? Jako by nestačilo, že tato otázka hraje roli při konfrontaci s jadernou Severní Koreou, znovu je na stole, když americký prezident vykročil k obchodní válce. Na jedné straně má Donald Trump se svou impulzivností, ješitností a obrněností vůči faktům k šílenství blízko. Na druhé straně se od dob Richarda Nixona mluví o „teorii šílence“ v mezinárodních vztazích. Nixon chápal, že v neprůhledné velmocenské konfrontaci je výhodné, když se nepřítel musí bát, že jste všehoschopný šílenec, který neblufuje. Tuto image záměrně pěstoval, nechával uniknout jakoby důvěrné informace, že jeho vlastní generálové se děsí toho, čeho je schopen. Jde o to, jak nejlépe hrát šílence.
Věděli jste, že ve východním Německu se dalo do pohybu volné intelektuální hnutí, které se odvolává na Chartu 77? Po knize Benediktova cesta amerického konzervativce Roda Drehera, který se inspiruje Havlovou Mocí bezmocných a Bendovou Paralelní polis, je to v krátké době už podruhé, co se ke svobodomyslné tradici českého disentu hlásí konzervativci a politicky nekorektní pravice.
Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.
Koncem září to bude deset let od začátku velké finanční krize roku 2008, která výrazně proměnila svět. Proměnila Západ jako žádná jiná událost po konci studené války. Zvolení Donalda Trumpa, rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie, posílení katalánského separatismu i nástup Andreje Babiše mají kořeny právě v ní a v následcích, které vyvolala.
