Lukáš Novosad - publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Dočasné oživení značky?

Letní měsíce u nás tradičně přinášejí jistotu, že veřejnoprávní televize začne vysílat francouzské filmové komedie jednu za druhou. Pozoruhodné na tomto každoročním úkazu je, že se týká právě především ČT, ani ne tak největších soukromých stanic, čímž vysílání Kavčích hor nahrává kritikům, kteří tvrdí, že lpěním na opakování starých snímků naše největší televize ignoruje dobové trendy, nepodporuje novou filmovou produkci, neseznamuje s ní své diváky a nevzdělává je. Respektive že je vzdělává jenom historicky, nikoli soudobě.

Život a dílo pamětníka Foltýna

V posledním týdnu jsem minimálně ve dvou tuzemských médiích zaznamenal rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tento stařec, k němuž chovám velkou úctu, nemá však zrovna žádné výročí a není už ani bezprostředně po prezidentské volbě, aby se dokola připomínala jeho kandidatura do nejvyššího ústavního úřadu před deseti lety. Ale vzhledem k tomu, že už je to muž velmi starý, pětaosmdesátiletý, a že jeho zdraví se netěší velké kondici, snad onen zvýšený zájem neznačí, že kolegové mají lepší informace než já, snad nejde o nějaké předběžné loučení.

Fasáda bez pevné zdi

Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.

Státní vyznamenání jsou doklad, že Česká republika žije

Sněmovna schvalovala návrhy na letošní státní vyznamenání – a jsou patrně sledovanější než v předchozích letech, neboť jsou to zaprvé první, která bude udílet nová hlava státu, a zadruhé jsou to po několika letech první státní vyznamenání, jež jsou zaštítěna vládou, která nesází na populismus, a prezidentem, který nemá zálibu v provokacích svého publika. Jsou to vyznamenání, od nichž se čeká, že se za ně část veřejnosti nebude třeba stydět, nebo že nebude potřeba nad nimi nervózně, rozhořčeně či výsměšně pozvednout obočí.

Melodrama plné rozporů

Televize Nova, respektive její streamovací platforma Voyo, odvysílala druhou řadu série Iveta. Tři nové filmy navázaly na úspěch loňského zahájení pojednávajícího o osmdesátých letech zpěvačky Ivety Bartošové: o tom, jak začala zpívat, jak se drala na vrchol, jak začala poznávat svět tuzemského showbyznysu, jak se v něm učila chodit či jak jí začalo docházet, že je skutečně slavná. Vyprávění bylo opřeno o zpěvaččin vztah s Petrem Sepešim, s nímž tvořila pěveckou dvojici a s nímž podle lidových představ fungovala v páru rovněž v soukromí.

O slavných a neslavných výročích a absolutizaci dějin

Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).

Za vším hledej řeč: proč je důležité nenechat vymírat jazyky

Už je to více než dvě stě let, co Josef Jungmann – od jehož narození uplyne 16. července čtvrt tisíciletí – vydal své překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Snažil se jimi tehdy dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk, který zvládne obstarat i náročné literární texty. Položil tím základ stavu, v němž se nacházíme dnes: našemu samozřejmému fungování v národním jazyce, který je dostatečně rozvinut, aby zabezpečil umění i pulp, politiku, byznys, sport, vědu nebo techniku. Češtinu mnohý našinec dávno nevnímá jako vzácnou hodnotu.

Umění stvořit hrdinu

Nečekaným hitem ČT se v posledních týdnech stala pětidílná minisérie Volha, natočená režisérem Janem Pachlem podle vlastního scénáře napsaného podle románu specifikovanějšího názvu Volha, záznam o provozu motorového vozidla, jímž v roce 2008 debutoval Karel Hynie – někdejší televizní producent, scenárista, dramaturg. Volha líčí osudy zaměstnance autoprovozu ČST Stanislava Pekárka , který zkraje 70. let nastupuje hned po vojně díky protekci na lukrativní místo televizního šoféra.

Nulová daň na knihy – co to znamená?

Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou.

Pekárků jsou tady všude tisíce

Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.

Na český trůn Habsburk pravděpodobně neusedne

Včera proběhla korunovace nového britského krále Karla III. Při této příležitosti upotřebme závěr ze Salonu Týdeníku Echo o české šlechtě, který byl publikován v čísle 12/2023. Poznámky o potenciálu českých zemí stát se znovu monarchií do této chvíle nebyly využity, ale byla by škoda, kdyby spadly úplně pod stůl. Zvlášť když hovoří lidé povolaní: emeritní předseda monarchistické strany Koruna česká Václav Srb a ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný.

Nechci po autorech omalovánky, chci jim dát svobodu

Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…

Cestopis v básních

Za svou loňskou sbírku Spatřil jsem svou tvář obdržel její autor Petra Hruška (nar. 1964) letos cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Jde o autorovu v pořadí osmou sbírku a pojednává o cestě portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese kolem světa roku 1522, respektive vychází ze zápisků Antonia Pigafetta, jednoho z osmnácti přeživších výpravu, jenž je po návratu předložil jako zprávu z cesty. Hruška vychází z tohoto textu, připomíná ho a obrábí po svém – jeho sbírka tedy spadá to kategorie uměleckého komentáře předchozího významného díla, přesněji: je to umělecký zápas s ním.

Jaká byla normalizace a jaká je ve filmu? Přijďte na Salon Echa s Jiřím Lábusem

Na festivalu United Islands of Prague bude znít nejen hudba. Součástí mezinárodní akce bude i veřejná debata v Salonu Týdeníku Echo věnovaná normalizaci v českých filmech a seriálech. Hosty budou například herec Jiří Lábus či historik Michal Stehlík. Nečekaným hitem České televize posledních týdnů se stal seriál režiséra Jana Pachla Volha, natočený podle stejnojmenného románu Karla Hynie. Pětidílná minisérie vyvolala nadšení i řadu odmítavých ohlasů.

Nechť nikdy nespočinou Kosti Ivana Vyskočila

Ve čtvrtek oslavil Ivan Vyskočil devadesáté čtvrté narozeniny – a den nato zemřel. Jeden z nejvýznamnějších tuzemských divadelníků druhé poloviny dvacátého století, spisovatel, dramatik, pedagog, inspirátor, jazykový ekvilibrista. Není třeba nad jeho skonem truchlit, protože patřil k lidem, kteří prožili dlouhý a zřejmě naplněný život. Sluší se ale připomenout, proč byl tak důležitým tvůrcem, třebaže veřejnost ho znala málo a pletla si ho s hercem téhož jména, třebaže spolu nejsou nijak spřízněni.

Znovu, jinak, lépe?

V kinech je k vidění nové ztvárnění románu Alexandra Dumase Tři mušketýři, respektive jeho první část nazvaná D’Artagnan. Druhý díl, pojmenovaný Milady, bude ke zhlédnutí až v prosinci. Tentokrát jde o produkci takřka výhradně francouzskou, francouzského režiséra Martina Bourboulona s francouzskými hereckými hvězdami, z nichž nejzářivější jsou Eva Greenová, ztvárňující právě Milady de Winter, a Vincent Cassel v roli Athose. Toto zpracování, alespoň se zdá podle prozatím převažující míry nadšených ohlasů, nadchlo novou generaci diváků (a zřejmě nejen ji).

Manéž Bolka Polívky aneb co se děje v divadelním Brně

V Brně se už nějakou dobu táhne spor o osud Divadla Bolka Polívky, respektive ještě několika jiných kulturních institucí, jako je malá scéna brněnského Národního divadla Divadlo Reduta či jako je Univerzitní kino Scala. Jejich budoucnost je nyní spojena s vedením města, které hledá nové působiště pro první zmíněnou instituci, ježto má v plánu rekonstruovat dům na Jakubském náměstí, kde soukromé Polívkovo divadlo sídlí.

Dlouze se dívat po jiných a významně mlčet, to jsou Kukačky

V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky (první série běžela před dvěma lety). Novinka pokračovala přesně tam, kde skončilo předešlé vyprávění o osudech dvou rodin, jimž v porodnici byly zaměněny děti. Sotva jsme poznali viníka, jednoho z rodinných členů, a pochopili jeho motivaci, následovalo v nových dílech vyprávění o tom, jak pokračovalo soužití obou famílií – složitě, samozřejmě. Bylo by to vyprávění výživné samo o sobě, protože jistě si všichni svedeme představit, že kdyby nám znenadání přibylo domů dítě vychovávané někým jiným, že by to přineslo spoustu třecích ploch .

Jakost kamarádských želé

Dramatik Jan Šotkovský napsal jako člen autorských týmů BuranTeatru nebo Městského divadla Brno mnohé, samostatně prozatím dvě hry. První byla předloni „romantická komedie z Brna“, nazvaná Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii, druhá letos v únoru další romantická komedie již střídmějšího a tradičnějšího titulu Třináctkrát za svědka. Uvádí ji uherskohradišťské Slovácké divadlo.

Na plných náměstích překonáváme krize

Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme.

Duchovní kavalerie velikonoční srbské Lužice

Tak jako každý rok o velikonoční neděli vyjedou také letos v srbské Lužici velikonoční jezdci od bran devíti katolických kostelů a vydají se koňmo na návštěvu do přespolní farnosti. Nespěchají, pozdraví se se svým panem farářem, jenž jim požehná, následně muži třikrát obkrouží kostel, k jehož farnosti náležejí, vyfasují z něj na zápůjčku prapory, načež se s nimi zvolna, kolem mnoha luk a polí, vydají přes dlouhé roviny či jen mírně kopečky své podmanivé domoviny na návštěvu k sousedům. A celou cestu žehnají polnostem, respektive prosí za to, aby letošní úroda byla dobrá, bohatá a aby se přírodě dařilo.

Milan Kundera navěky uzavřen ve své knihovně

V sobotu na apríla v den devadesátých čtvrtých narozenin spisovatele Milana Kundery byla v Brně v tamní Moravské zemské knihovně jako jedna z jejích nových stálých sbírek otevřena Knihovna Milana Kundery, shromažďující autorův archiv a knížky, které nasbíral pro svou domácí knihovnu, či knížky a články, které byly napsány o něm. O zřízení tohoto podniku se zasloužil ředitel MZK Tomáš Kubíček a spisovatelova manželka a archivářka Věra Kunderová.

Paříž odpadky zavalená

V médiích se již týdny objevují fotografie a videa z Paříže zabarikádované haldami odpadků, které nikdo nevyváží, protože popeláři sveřepě demonstrují proti důchodové reformě, která je má do důchodu poslat o dva roky později, než v kolika letech chodí teď – půjdou v devětapadesáti namísto současných sedmapadesáti. Ty fotky i ta videa vypadají odpudivě, bulvárně, někdy pitoreskně, rozhodně nepochopitelně (výspa svobodného světa, která dala jedinci volnost, že by si ani netoužila uklidit?). Přesto žádné obrázky nedokážou zprostředkovat surreálnost reality, jakou zažijete na místě.

Jsme zvyklí sloužit vlasti. Za krále i za prezidenta

Na podzim zemřela Alžběta II. a její úmrtí připomnělo, že i našinec k monarchii či aristokracii vzhlíží s obdivem. A čerstvě skončil seriál ČT Modrá krev. Šlechta a postoj tuzemské společnosti k ní je tedy dlouhodobě ve vzduchu. O tom, jaký vztah k české šlechtě chováme, debatují v Salonu hrabě a místopředseda Senátu Tomáš Czernin, baronesa a radní Kutné Hory Kateřina Daczická, režisérka Alena Činčerová, ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný a monarchista a emeritní předseda politické strany Koruna Česká Václav Srb.

Bastardi aneb Jak důležitá je kinematografie o Romech pro Romy

Občas v tuzemské kinematografii dojde k úkazu, který překvapí – což hned není hodnocení, nýbrž konstatování skutečnosti, z níž hodnocení teprve vyplyne. Píšu o tom, jelikož právě teď se nacházíme v takovém bodě skutečnosti a jelikož nyní budeme čekat, jaké její hodnocení se projeví. Abych byl srozumitelný: do kin vstoupil čtvrtý díl čili třetí pokračování snímku Bastardi. To je vyprávění, jež pojednává o osudech romských žáků (zvláštní) základní školy, jež se v kinech prvně objevilo v roce 2010 a jež připravil jeden z úspěšných tuzemských filmových samouků Tomáš Magnusek. Dopřejme si trochu historie.

Amerika, jakou bychom chtěli?

Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.

Oscary podruhé bez Zelenského

Ve čtvrtek se objevila zpráva – nejprve ji přinesl web časopisu Variety, poté třeba Los Angeles Times, u nás následně v pátek kupříkladu Seznam –, že stejně jako vloni nebude ani letos dána příležitost ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému, aby v přímém přenosu udílení stále ještě nejprestižnějších světových filmových cen, tedy Oscarů, směl promluvit k divákům a vyslovit jedno ze svých poselství věnovaných potřebě udržení světové jednoty při obraně proti ruské agresi na půdě jeho země.

Poslední národní vzepětí?

„Brandon Shanahan musí dát. Pokud ne, jsme tam!“ sděluje vzrušeným hlasem Robert Záruba televizním divákům, následuje nájezd jmenovaného kanadského hráče na českého gólmana, ten vykrývá zamýšlený blafák, načež vytryskne radost zmíněného sportovního komentátora v páru a souzvuku s kolegou Petrem Vichnarem: „Jóó! Je to tady! Je to tady! Jsme ve finále! Jsme ve finále! Dominik chytil! Dokázali jsme to!“ Nehleďme na rozpor posledních dvou vět vyjadřující suverénní přechod od uznání singulárního výkonu k přivlastňovacímu plurálu, z něhož pramení pověst Nagana coby synonyma pro údajné poslední zdejší celonárodní vzepětí.

Miloš Zeman jako mravní vzor

Mnoho už bylo a mnoho ještě bude napsáno o konci Miloše Zemana v prezidentském úřadu, o jeho odkazu, o tom, jak jeho éra vypadala, o jakosti lidí, jimiž se obklopil, o tom, co se Zemanovi povedlo a co ne (toho bude asi víc). Ačkoli je účtování s odcházející hlavou státu logické a žádoucí, zároveň nelze přehlédnout podstatný rys těchto počtů: je to účtování s objektem projekce, hodnocení někoho druhého, o kom vlastně víme málo a o kom si děláme rychlý názor na základě jeho mediálního vystupování a obrazu.

Maškary a smutek světa

V minulém čísle vzpomínal v rozhovoru filmový střihač Alois Fišárek na svou spolupráci s Jurajem Jakubiskem a líčil, jak slovenský režisér a scenárista neměl problém připravit si desítky hrubých sestřihů denních prací, aby si mohl hrát s výtvarným pojetím chystaného filmu a hledat jeho nejlepší vizuální podobu. Bylo to vyznání režisérově posedlosti detaily a současně připomenutí, proč tak dlouho čekáme na pokračování Perinbaby, která se měla v kinech objevit už v listopadu 2021. Jenže kdy pohádku uvidíme, a zda vůbec, náhle není jasné: v pátek 24. února Juraj Jakubisko zemřel.

Novější články Starší články