Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Seriál zásadní otázky: co cítíme k této zemi a proč?

ČT vysílá třetí a prý poslední řadu seriálu Modrá krev, nové medailony českých a moravských šlechtických rodů v doprovodu Františka Kinského. Je to bulvár v nejlepším slova smyslu, ve smyslu služby dobré věci: relace nabízí příležitost seznámit se s osudy mnoha perzekvovaných spoluobčanů, přináležejících k jedné, dosti výlučné společenské vrstvě. Jsou to příběhy bohaté, neopakovatelné, výjimečné, protože v nich jde nejen o obrovský majetek, nejprve ukradený státem, poté jím zpravidla v mnohem horším stavu navrácený, ale též o silné intelektuální a emocionální pouto s touto zemí.

Slovenské podoby lásky 20. století

„Myslím, že na svete nie sú dva národy, ktoré sú si tak blízke ako Česi a Slováci.“ To byla první věta slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když se zjevila jako překvapení po vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách na jeho pódiu. A tak je vítaná příležitost zamyslet se nad dvěma díly, filmem Piargy a novelou Konvália, jež pojí příběhy o nevšedních milostných vztazích a jež jsou uvedena jako vyprávění přeživších o zemřelých či vstupním obrazem mladé dívky radostného a ohnivého pohledu na svět. Ale jsou si blízká rovněž jako doklad, že život ve střední Evropě není přehledný.

Před 80 lety zamordovali lužickosrbského faráře v Dachau, teď okradli svatého Metoděje o berlu

V pátek třetího února uběhlo právě osmdesát let ode dne, kdy byl v koncentračním táboře Dachau zavražděn ve svých osmadvaceti letech lužickosrbský římskokatolický kněz Alojs Andricki. Zatčen byl v lednu o dva roky dříve za to, že v kostele kázal proti nacismu – oficiální vysvětlení znělo „za zákeřné útoky na stát a stranu“. Jeho osud připomíná, jak se nacistický režim choval ke své slovanské menšině, ergo k nejmenšímu slovanskému národu.

Potíže (ne)nasycených vyprávění

Současná filmová a televizní produkce je zahlcena fantasy, neboť s rozvojem digitálních triků lze jednoduše pořídit prostředí úchvatných přírodních scenerií, bájné fauny i realisticky vizualizovat podobu smyšlených bytostí a kouzel mágů různé úrovně a pověsti. A tak není problém pravidelně hovět touze diváků po příbězích s čarovnými zápletkami, tedy po žánru, jenž v naší éře bývá jako pohrobek či následník mýtu vzýván coby nejoblíbenější. Snadnost dosažitelnosti však znamená, že kdysi pracně pořizované příběhy aktuálně trpí nadprodukcí a zaměnitelným vizuálem.

Vezmi mi prst a dám ti celou ruku

Aniž ještě vstoupil do tuzemských biografů (kam se dostává až tento týden s čtvrtletním prodlením oproti uvedení v jiných západních zemích), již se nejnovějšímu a celkově doposud čtvrtému snímku anglického dramatika, scenáristy a režiséra Martina McDonagha nazvanému Víly z Inisherinu (v originále The Banshees of Inisherin) dostalo u nás desítek ohlasů od diváků, kteří film zhlédli buď řádně na platformách oficiálních, anebo pokoutně na těch kradených – což je výsledek právě oné časové průrvy při čekání na zdejší kinodistribuci jmenovaného titulu, která nehledě na ceny, jež film mezitím nasbíral přinese zřejmě malou návštěvnost.

Takže teď se zase všichni uklidníme

„Skončili jsme jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,“ zpívá v jedné z nejznámějších písní skupiny Olympic její frontman Dalibor Janda na text Pavla Vrby a je to samozřejmě píseň milostná, která pojednává o smutku po partnerském rozchodu. V nastalých chvílích jde ovšem citovaný text aplikovat na povolební situaci Ti, kteří se dočkali svého prezidentského vítězství a kteří před jeho završením šturmovali emoce kupříkladu tvrzením, že zastánci opačného názoru jsou zlo, by se teď, když už se nedokázali ovládnout dřív, měli fofrem uklidnit a zpytovat svědomí.

Úvaha o kvalitě našich životů v době prezidentské volby

Dokola se teď, v době vrcholícího vzrušení z blížícího se finále prezidentské volby, objevují v souvislostí s ní lecjaké úvahy na lecjaká témata. Můžeme si o nich myslet ledasco, třeba že se s nimi dávno roztrhl několikátý pytel, takže už by to mohlo stačit a další názory už by si každý mohl nechat od cesty. Nebo že kvůli jiným volbám se tolik nevyvádí. Což je dobře, protože lidé si tak aspoň svedou zachovat důstojnost, například se dokážou vyhnout úvahám na téma, proč volí jinak venkov, velká města a – proč jinak ta nešťastná, panovačná a jistěže sebestředná Praha.

Trailer není lež, je to chvástání

Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Pojednává o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž umřelo devět set lidí, přitom se vymyká všemu, co u nás lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům. Jeho režisér Jan Bušta, který mě právě zamkl ve střižně na Žižkově, kde mě nechal samotného s vystavenými filmovými plakáty s originálními podpisy Quentina Tarantina, neboť rozesmátý odešel kamsi do noční Prahy koupit čokoládové tyčinky, aby se nám lépe povídalo, je přitom náš nejoceňovanější tvůrce trailerů.

Důvtip, kombinatorika, pointy

Představitelé Jamese Bonda jsou do role pravidelně vybíráni tak, aby sice šlo o schopné tvůrce, ale zároveň o jména nanejvýš prostřední svítivosti, jelikož postava nejslavnějšího tajného agenta nemá být zastíněna dosavadní hvězdnou kariérou zvoleného herce, nýbrž naopak ji sama svou blyštivostí má pomoci rozvinout. Skutečností však je, že s výjimkou Seana Conneryho se žádný bondovský herec filmovou superstar nestal (a i Connery ztvárňoval, byť nepřehlédnutelně, především vedlejší party).

Největší sebevražda minulého století jako školní besídka

Do kin vstupuje snímek podivuhodný stejně jako jeho název á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN. Jeví se jako dokument pojednávající o jedné z největších sebevražd v lidských dějinách, při níž 18. listopadu 1978 umřelo v jihoamerické Guyaně v komunitním městečku nazvaném na počest svého zakladatele reverenda Jima Jonese devět set patnáct lidí, z toho na tři stovky dětí. Film se přitom se vymyká standardům, jaké u nás běžně lze vidět, protože funguje nejen lineárně, ale i horizontálně – je jako postavený dům

Hašek byl jako rocková hvězda, a taky tak vyhořel

V úterý 3. ledna uplynulo sto let od smrti spisovatele, jenž stvořil údajně nejslavnější knihu české literatury, knihu, kterou zná celý svět a prý si ji pojí s českým humorem a viděním světa. Knihu o osudech jednoho dobrého vojáka za světové války, hrdiny, který se dokonce snad zařadil k základním literárním archetypům – třeba po bok dona Quijota. V Salonu Echa se sešli tři zahraniční bohemisté a překladatelé Švejka do své mateřštiny: Fin Eero Balk, jenž svůj převod vydal v roce 1991, Francouz Benoît Meunier, který svůj uveřejnil v roce 2018, a Angličan Gerald Turner, jenž na tom svém zrovna pracuje.

Němec vadil, Slovák ne – skutečně měříme všem kandidátům stejně?

Za týden už budeme znát výsledky prvního kola prezidentské volby a jména obou jejích finalistů – neděle bude akorát tak den, kdy si voliči oddechnou, zklamaní se začnou vyrovnávat se svým zklamáním a pomalu řešit, jak se postavit ke kolu druhému, spokojení budou dál spokojení, načež od pondělí vypukne nový boj o druhé volební kolo.

Návrat velkého vypravěče

S dílem režiséra Jamese Camerona je potíž: fascinuje svou disciplinovaností, oddaností vyprávění i schopností vynalézat nová technická řešení, a tak posouvat filmové médium o kus dál. Jde o tvůrce s darem či touhou sdělovat prosté příběhy košatě, jelikož důraz obvykle neklade na syžet, jenž bývá banální, nýbrž na ztvárňovaný svět, který je do detailu promyšlen a na plátně funguje do hloubky, takže věci se v něm dějí nejen v popředí a v pozadí, ale všude kolem. Platí to pro Vetřelce, oba Terminátory, platí to pro Propast a vlastně i pro Titanic.

Pelé a papež Benedikt: významnější konec roku hned tak nezažijeme

Říká se, že člověk míní a pánbůh mění: o tomto víkendu je to svatá pravda. Vždyť včera ráno jsem plánoval sloupek o zemřelém fotbalistovi Pelém, protože jeho skon je událost jistěže nepominutelná, přesto na ni v Echu osobně laděným komentářem prozatím nedošlo. Chtěl jsem se vyznat, že Pelé byl výjimečný i pro nás, kteří – protože jsme se narodili dávno poté, co „král“ ukončil svou kariéru – jsme ho nikdy neviděli na hřišti, a nemohli jsme tak zažívat okamžiky, kdy podle pamětníků „jásot stadionu byl tak jednolitý, že se o něj (tedy o Pelého) téměř zastavil padající déšť“.

Princ, princezna a bohové

V tuzemských kinech se před Vánocemi promítají tři filmové české pohádky, což je neobvyklé skóre, ale promyšlené načasování od producentů, neboť v adventním čase jistěže roste zájem diváků o čarovná vyprávění o boji dobra se zlem. Srovnáním tří snímků rozdílných vyprávěcích ambicí – Princ Mamánek usiluje být taškařicí, pokračování Princezny zakleté v čase výpravnou fantasy a Největší dar vesnickou idylou s mytologickými prvky – se lze dobrat jakés takés představy, v jaké kondici či v jakých tvůrčích představách zdejší audiovizuální pohádka právě je, co ji živí a co svazuje.

Lézt ladně jako veverka

Vítá mě v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín , kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme.

Poselství o ruském belzebubovi, italské čarodějnici a prvním vánočním stromku v Čechách

Dnes je Boží hod, vy už víte, co vám nadělil od Ježíšek a blízcí, víte, jak jste strávili svůj Štědrý večer, s kým jste si zatelefonovali, s kým si napsali zprávu, na jakou pohádku jste se podívali v televizi či jak se letos panu faráři povedlo půlnoční kázání. Méně či více spokojeně odpočíváte, máte letošní Vánoce za skoro vyřešené a teď si bůhvíproč čtete vánoční komentář svého oblíbeného periodika. A já mám splnit nároky tohoto dne a přinést vám do něj radost, potěchu, poučení či rozčilení. Jenom ne nudu.

Otázka kánonu: je lepší Pelé, nebo Messi? A Babiš, nebo Pavel?

Ač jsem měl původně v plánu rozebírat fotbalové úspěchy a kariéru Lionela Messiho a před závěrem jeho celkově pátého a finálovou účastí druhého mistrovství světa se nad ní zamyslet a srovnat ji s kariérou a úspěchy Maradony a Pelého – obou dosud prý nejvýznamnějších hráčů fotbalové historie – a tipnout si, zda je nynější ofenzivní bijec překoná [což, pokud Argentina Francouze porazí a titul mistrů světa vyhraje, po mém soudu překoná (ačkoliv, vyhraje-li Francie a s ní trenér Didier Deschamps, nebude nejúspěšnějším on?), nakonec podlehnu závaru posledních dní a stejně jako jiní se rovněž odvážně vyjádřím k tomu, co našince aktuálně pálí nejvíc.

Variety pompéznosti

Netflix uvedl snímek Trol (sic) režiséra Roara Uthanga (mimo jiné autora prozatím posledního filmového zpracování osudů archeoložky Lary Croft podle hry Tomb Raider). Ve svém novém počinu norský tvůrce stvrzuje, co bylo patrné z jeho předešlých snímků: že jeho láska k braku a přímočarému vyprávění se opírá o dokonalou znalost žánrových šablon, s nimiž se v Trolovi nesnaží polemizovat ani je rozvíjet či je zpochybňovat, nýbrž naopak – usiluje je důsledně naplnit.

Jsem sparťan po strýci

Na jeho chalupě v nejkrásnějším koutě Vysočiny, nedaleko od Poličky, je útulno: příjemně teplo, kolem stavení se potuluje obrovský bílý kocour a všude je naprosté ticho, které přetne zvuk varné konvice, jíž bude zalit gruzínský čaj. Máme v plánu hovořit o nových dvou deskách Druhé trávy, které vznikly za pandemie, ale dohadujeme se o jiných podstatných věcech: zprvu jak se místnosti, v níž spolu vysedáváme, v tomto kraji říká. Je to spíš světnice? Nebo sednice? „Taky by to mohla být seknice,“ trumfuje Robert Křesťan, muž mnohem vyšší, než jak se jeví na pódiu. „To víte, hrbím se, takže působím menší,“ svěřuje se a už je čas seriózně čutnout do meruny.

Víc smířlivý doják než detektivka. Případy 1. oddělení napotřetí

V pondělí, takže de facto před týdnem, byl v premiéře odvysílán poslední díl třetí řady oblíbeného detektivního seriálu Případy 1. oddělení, což už je snad dostatečně dlouho na to, aby každý, kdo měl chuť jej zhlédnout, jej skutečně zhlédl, a my se tu tak mohli bavit otevřeně a nebát se, že někomu jeho divácký zážitek zkazíme vyzrazením některé z point vyprávění. Nuže buďme otevření, a to nejen k tvůrcům, ale i sami k sobě, a konstatujme, že je veliké štěstí, že už seriál skončil a že tvůrcidají ruce pryč a nebudou k jejich dosavadním osudům nic přidávat.

A publikum na konci tiše plakalo...

V listopadu 2010 proběhla premiéra inscenace brněnského Divadla Reduta Korespondence V+W, která – jak název nezastírá – stála na dopisech, jež si Jiří Voskovec a Jan Werich psali a posílali po Voskovcově emigraci po únoru 1948. Následujícího roku inscenace posbírala několik tuzemských divadelních cen a po dalších dvou letech ji potkal neobvyklý osud: spolu se souborem uvedené scény se přestěhovala do jeho nového působiště v Praze v Divadle Na zábradlí – což mimo jiné obnášelo uzpůsobit scénu inscenace jinému jevišti a prostoru. Proč o tom píšu po dvanácti letech? Protože v tomto týdnu jsem inscenaci poprvé konečně viděl.

Srbsko je proruské dvě stě let

Tuzemská média se příliš nezajímají o to, co se děje na západním Balkáně. O Bosně nevíme nic, o Chorvatsku málo, o Srbsku nanejvýš, že v současné ukrajinsko-ruské válce stojí na straně agresora, tedy Ruska. Je to přesné? Nebo je situace složitější? Jaká je situace kolem Kosova? Nejen o tom hovoříme s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem, historikem z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Borisem Moskovićem, redaktorem srbského vysílání Rádia Svobodná Evropa Draganem Štavljaninem a srbistou a tvůrcem projektu BalCan CrossOver Jakubem Novosadem.

Poznámky obeznámeného

K náročným, přitom neuvědomovaným úkolům setkávání s jakýmkoli uměleckým dílem patří schopnost odhadnout vhodné načasování takového shledání. Odrazujeme-li děti od sledování některých filmů či četby některých knih, činíme tak v upřímném přesvědčení, že jim ještě nemohou porozumět, ba že jim „konzumace“ takové produkce může způsobit dokonce bolení – zkrátka věříme, že je potřeba nejprve dozrát, poučit se či něco prožít, než bude možné takové dílo přijmout a řádně jej procítit.

Anče, Kuba, Hajnej a etalon televizní tvorby Věry Jordánové

Jak už to bývá v tomto období kolem Dušiček, kdy se podzim pozvolna či náhle přelévá do zimy, nastalo období hojnější na úmrtí. Tedy je to doba, kdy se častěji rovněž v médiích objevují nekrology vzpomínající na zesnulé slavné, známé nebo populární osobnosti. Letos tomu není jinak – zkraje končícího týdne například zemřela režisérka Věra Jordánová. Je to žena, jejíž tvorba ovlivnila velmi intenzivně pohled přinejmenším dvou generací na to, jak má vypadat televizní inscenace, televizní herectví, televizní výprava a vůbec televizní pohádka.

Literární ceny jsou šaráda, ale nerušme je

Když byly na konci října předány umělecké Ceny ministerstva kultury a Stání ceny za překlad a za literaturu, následoval nezvyklý rozruch. Poslední zmíněné ocenění totiž obdržela spisovatelka Kateřina Tučková za román Bílá Voda a za to, „že otevírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“, což vyvolalo pochyby u odborné literární veřejnosti. Zarazil nízký věk oceněné, dílo, za něž cenu dostala a jež nebylo kriticky přijato jednoznačně, a hlavně porota, která cenu udělila a která podle leckoho nemá k něčemu takovému dostatečné renomé ani kvalifikaci.

Mé dvouleté výročí aneb Jak jsem přežil covid

„Zkušenosti nakonec budeme mít všichni podobné: možná nám někdo, koho máme rádi a známe ho dlouho, zemře. Nebo se smrti přiblíží. Bojím se,“ napsal jsem na Facebook před dvěma lety a následně jsem týž text uveřejnil v Echu pod názvem Můj třičtvrtěrok s crohnem a covidem.

Léčivé dildo a antidepresiva ve skříňce

Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.

Svědkyně proměn našich životů Marta Kubišová

V úterý prvního listopadu se dožila osmdesátých narozenin zpěvačka Marta Kubišová. Je sice už pět let na penzi a nabídky ke zpívání až na naprosté výjimky odmítá, ale své kulatiny koncertem jistěže oslavila – vždyť čím jiným. Její písně na něm zpívali kolegové, ale dvě přece jen zvládla sama, přičemž jejich výběr patrně nepřekvapí: Hey, Jude a Modlitba. Přednést víc kousků by zpěvačka patrně nesvedla, ostatně své nynější hlasové možnosti sama hodnotí střízlivě. Kdyby však někdo jejímu úsudku nevěřil, může si na YouTube dohledat třeba živé provedení první zmíněné písně před třemi roky v pražské Lucerně.

Novější články Starší články