Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V době, kdy neustále někde čteme, že novinařina prochází krizí a že na novinářské řemeslo už není spolehnutí jako dřív, zemřel Jiří Černý – kdysi sportovní novinář, po sametové revoluci dlouho též politický komentátor, celoživotně však především hudební kritik, který se vlastně zdál nesmrtelný. Mohli jste s ním nesouhlasit, mohli jste se s ním přít, ale nebylo lze nevidět, jak fundovaný a stylisticky suverénní autor to je.
Styl Wese Andersona je natolik zřetelný a nezaměnitelný, že tomuto americkému tvůrci vynesl dostatečně početnou skupinu fanoušků, kteří dychtivě čekají na každou jeho novinku. Současně jeho nepřehlédnutelnost vytváří dojem, že režisér točí stále totéž, opakuje se, a nechce-li se stát parodií sebe samotného, měl by už konečně pořídit něco jiného, dosud nevídaného. Zrovna nad jeho letošním snímkem, melancholickou komedií Asteroid City, zaznívá od diváků tato výtka opakovaně. Přitom nemůže být větší mýlky!
Je to problém, jejž divadlo řeší dnes a denně: jak připomínat (po)zapomenutá díla? Zdá se snadno řešitelný – je třeba dílo především prezentovat a znovu uvést v život. Tedy je nutné představit jeho dobový kontext. Jenže nebude výsledkem takového přístupu pouhá ilustrace? Není snad vhodnější do starého kontextu razantně zasáhnout soudobým dodatkem? Leč nezmizí pak původní ambice díla pod ambicí vykladačskou, nebude výsledkem travestie? Tento rébus zdárně vyřešili dirigent Roman Válek a režisér Ondřej Pilař na Hudebním festivalu Znojmo v inscenaci serenaty Antonia Caldery Harmonie planet.
Na závěr letošního ročníku festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov stalo se v průběhu představení inscenace Totování souboru D.R.E.D., že jednu z hereček napadl divadelní technik. Údajně se mu nelíbilo, že herečka ničí vybavení městského divadla. Názory na to, co přesně se stalo, se liší – porůznu na sociálních sítích vyjádřili se fachmani od divadla i běžní diváci, lidé, kteří byli situaci blízko, i ti, kteří ji viděli z dálky. Přesto není shoda na tom, co si oba zainteresovaní přesně řekli a proč ke střetu došlo. Stejně jako není shoda na tom, o jaký typ úderu se jednalo. Nejčastěji se sice hovoří o facce, ale ne že by zrovna na tom záleželo.
V Hollywoodu již čtvrt roku stávkují scenáristé a o prázdninách se k nim přidalo sto šedesát tisíc herců a hereček sdružených v odborech. Usilují o zlepšení platových a pracovních podmínek. Budoucnost filmového průmyslu je otevřená, boj o ni se vede teď. Jak vypadá? Co přináší? V Salonu Echa diskutují programová ředitelka festivalu, novinářka a překladatelka Iva Hejlíčková, filmový historik a teoretik, zástupce vedoucího Ústavu filmu a audiovizuální kultury MUNI Radomír D. Kokeš a novinář specializující se na hollywoodské zákulisí a zakladatel portálu MovieZone Václav Rybář.
Uprostřed léta proměnil se zásadně dosavadní život redakce Echa24: přestěhovali jsme se na novou adresu. Ze starobylého domu na Malostranském náměstí do zrekonstruované staré továrny na Zlíchově. Je to nedaleko, tramvají od sebe čtvrt hodiny, ale jsou to jiné světy. S tím starým bychom se po devíti letech měli řádné rozloučit, vždyť Echo se tam narodilo, přečkalo dětství i dospívání. Nuže: v pravém horním rohu Malostranského náměstí – čili v jeho horní části nad kostelem sv. Mikuláše, na niž běžný Pražan zapomíná a již jako součást možná nejkrásnějšího pražského náměstí nevnímá .
O prázdninách je možné dohánět filmové resty, protože některé snímky s premiérou na jaře se znovu začínají objevovat především v menších a vesnických kinech jako nabídka ke zpestření dovolených. Týká se to hlavně děl česko-slovenské produkce, na něž jsou diváci u nás zvědavi i v delším časovém horizontu. V případě snímku Invalida o to víc, že ho doprovází šuškanda mimořádně povedené komedie, která si tropí žerty ze slovenského soužití bílých s Romy, která v tomto punktu dospěje k smířlivému konci, aniž zastírá potíže, a které se podařilo vše vyjádřit moderními výrazovými prostředky.
Před několika dny zemřel Petr Kratochvíl neboli spisovatel Václav Kahuda. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech, pro leckoho – přinejmenším pro mě – asi nečekaně a především brzy. Kahuda patřil ke zjevům tuzemské literatury. Jednak stylem velmi bohatého a hutného jazyka a bezbřehé fantazie (jeho texty jsou mocný tok, jenž se valí nekompromisně vpřed, a přitom svedou zpomalit kolem malebných ostrůvků, při nichž si lze odpočinout), jednak nepřehlédnutelnou figurou: obrovský chlap, hřmotný, přitom většinou vesele naladěný smíšek, který rád rozesmál lidi kolem sebe.
Letošní prázdniny nabízejí v kinech program bohatý a hojný, jako by se svět filmu vrátil o několik let zpátky a nepostihla ho ani covidová pandemie, ani ekonomická krize, ani pokusy pátrat po nových formách ideální distribuce skrze streamovací platformy, zkracující, nebo dokonce úplně odstraňující časové prodlevy mezi uvedením snímků v biografech a v „televizi“. Ukázalo se totiž, že uvedení souběžné či velmi brzké puštění filmu do televizí odčerpává diváky z kina – zatímco dřív byli ochotni chodit na veřejná filmová představení i čtvrt roku po jejich premiéře, protože jinde je vidět nemohli.
Básnířka Alžběta Stančáková zaujala hned svou první sbírkou Co s tím – obdržela za ni Cenu Jiřího Ortena. Následný (mediální) zájem a neskrývaná očekávání, co přijde dál, ji vyděsily, a tak se na léta stáhla do ústraní a tvořila pro sebe, ne pro ostatní (ochota vzít zpátečku pouze proto, že mi v něčem není dobře, jeví se v posledku jako vzácná komodita). Vracet se do veřejného prostoru autorka začala nedávno, nejprve časopisecky jako básnířka a publicistka, od loňska zase i knižně, a dokonce dramaticky: vyšla jí druhá sbírka Čačak
S každým dalším snímkem Toma Cruise – takže i s každým pokračováním akční filmové série Mission Impossible (dále MI), již slavný herec od prvního dílu produkuje a v níž zároveň ztvárňuje hlavní postavu tajného agenta Ethana Hunta – narůstá napětí mezi hrdiny a hrdinkami, s nimiž se ve vyprávěních potkává, a mezi diváctvem, které zvědavě čeká, kdy a zda ještě někdy se Cruise na plátně s některou ze svých kolegyň vášnivě políbí.
Cestuje se v posledních týdnech více po domovině, poněvadž je léto, jsou prázdniny, dovolené, objíždějí se návštěvou příbuzní a děti je třeba doručit na tábor anebo je z něj naopak přivézt, sžívá se průměrný český řidič jako já zase intenzivněji s realitou tuzemských dálnic. Nelze tvrdit, že je to bída: oprava D1 skutečně zamezila zejména na její moravské části kodrcání a drncání, takže jediná jistota někdejšího stavu nejvytíženější státní silnice, totiž že se šoférovi podaří za volantem neusnout, vzala za své.
Úmrtí Milana Kundery jistěže přineslo mnoho ohlasů, rychlých, spontánních, ale už i propracovanějších, které se vztáhly k jeho životu a dílu a nějak ho přiblížily, vyložily, shrnuly. Nic neobvyklého, dělá se to tak vždy, když zemře někdo významný, je to slušnost i nutnost. Zároveň ale souhrn těchto příspěvků vždy vyjeví něco o jejich pisatelích a skrze ně o společnosti. Bylo poutavé sledovat tento obraz u Kundery, totiž postavy problematické a spisovatele, který i přes svou půlstoletou fyzickou nepřítomnost v českém veřejném prostoru v něm snad jako jediný slovesný tvůrce dokázal v posledku pravidelně probouzet velké.
O tom, jak profesionálně vychovávat děti, si na střeše jednoho z pražských obchodních domů povídáme s Tomášem Morávkem, autorem nedávno vydané úspěšné knihy Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy dětí z ústavní péče.
Na konci června oznámil básník, překladatel a spisovatel Petr Borkovec na sociálních sítích v několika řádcích prosté, přitom zásadní sdělení: „Rozhodl jsem se skončit s dramaturgií a uváděním čtení ve Fra. Děkuju všem nejbližším kolegům, Erikovi Lukavskému, Michalovi Rydvalovi, Jitce Hanušové. A obzvlášť Ondřejovi Lipárovi, který mi za 17 let nikdy na nic neřekl ne – on má takový hobby! Všechny pozdravuju.“
Do našich kin přichází pátý díl filmové série o archeologovi Henrym Jonesovi jr., vystupujícím pod pseudonymem Indiana, jejž si vybral jako chlapec podle svého psa. Novinka se česky jmenuje Indiana Jones a nástroj osudu a prý jde o poslední díl, v němž titulní roli ztvárňuje Harrison Ford, v červenci už jednaosmdesátiletý. Zároveň jde o první díl, na kterém se nijak nepodílí autor konceptu jedné z historicky nejslavnějších filmových postav George Lucas, a současně první díl, který nerežíruje Steven Spielberg.
V tuzemských kinech už od čtvrtka řádí Harrison Ford popáté v roli archeologa ve filmu Indiana Jones a nástroj osudu, diváků přibývá – třebaže ne tak houfně, jak by si producenti a distributoři přáli – a kdekdo cítí potřebu se k novince vyjádřit. Míra spokojenosti se patrně různí podle stáří diváků, tedy podle toho, kdo vyrůstal v jakých filmových kulisách, trendech, možnostech. Starší diváci se zřejmě hůře budou smiřovat s počítačovým omlazením hlavní herecké hvězdy a vůbec s přibýváním digitálních triků ve staromilském světě.
Před několika týdny byl velkým mediálním tématem nedostatek míst na středních školách v Praze a Středočeském kraji, vděčnými a vyhledávanými obrázky se staly fronty u studijních referentek tvořené vystresovanými rodiči letošních deváťáků. Samotné děti byly zpravodajského děsu naštěstí spíš ušetřeny (přinejmenším se nestávaly primárními respondenty rozčilených zpráv), jinak ale noviny, televize, rozhlas, podcasty vděčně dlouho přinášely jeden srdceryvný rodinný příběh za druhým.
V médiích se v poslední době intenzivně hovoří o takzvaném statusu umělce. Co to vlastně je? Nejde o další fantaskní výmysl soudobé aktivistické politiky? O tom hovoří novinář, básník a někdejší předseda Asociace spisovatelů Ondřej Lipár, překladatel Viktor Janiš a herní vývojář Daniel Vávra. Začněme tím, co to status umělce je. Lipár: Status umělce nebo status kulturního profesionála je v první řadě sociální opatření nebo kombinace sociálního nástroje a kulturní politiky.
Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.
Před čtyřmi dny byl odvolán z funkce ministra zemědělství Marek Nekula (KDU-ČSL), kromě jiného údajně za to, že mu ujely nervy na sněmu Agrární komory, jehož účastníky seřval a označil je za „schizofreniky, kteří nevědí, co chtějí“. Pokud se to skutečně seběhlo takhle, věru to není ideální politické vystupování. Tentýž muž jej však nepředvedl ani před oznámením svého odvolání, kdy naopak nervy na uzdě udržel a kdy se snažil o žoviální tón a vesele rozmlouval s novináři, kteří čekali na tiskovou konferenci s končícím ministrem a předsedou jeho strany Marianem Jurečkou.
Letní měsíce u nás tradičně přinášejí jistotu, že veřejnoprávní televize začne vysílat francouzské filmové komedie jednu za druhou. Pozoruhodné na tomto každoročním úkazu je, že se týká právě především ČT, ani ne tak největších soukromých stanic, čímž vysílání Kavčích hor nahrává kritikům, kteří tvrdí, že lpěním na opakování starých snímků naše největší televize ignoruje dobové trendy, nepodporuje novou filmovou produkci, neseznamuje s ní své diváky a nevzdělává je. Respektive že je vzdělává jenom historicky, nikoli soudobě.
V posledním týdnu jsem minimálně ve dvou tuzemských médiích zaznamenal rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tento stařec, k němuž chovám velkou úctu, nemá však zrovna žádné výročí a není už ani bezprostředně po prezidentské volbě, aby se dokola připomínala jeho kandidatura do nejvyššího ústavního úřadu před deseti lety. Ale vzhledem k tomu, že už je to muž velmi starý, pětaosmdesátiletý, a že jeho zdraví se netěší velké kondici, snad onen zvýšený zájem neznačí, že kolegové mají lepší informace než já, snad nejde o nějaké předběžné loučení.
Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.
Sněmovna schvalovala návrhy na letošní státní vyznamenání – a jsou patrně sledovanější než v předchozích letech, neboť jsou to zaprvé první, která bude udílet nová hlava státu, a zadruhé jsou to po několika letech první státní vyznamenání, jež jsou zaštítěna vládou, která nesází na populismus, a prezidentem, který nemá zálibu v provokacích svého publika. Jsou to vyznamenání, od nichž se čeká, že se za ně část veřejnosti nebude třeba stydět, nebo že nebude potřeba nad nimi nervózně, rozhořčeně či výsměšně pozvednout obočí.
Televize Nova, respektive její streamovací platforma Voyo, odvysílala druhou řadu série Iveta. Tři nové filmy navázaly na úspěch loňského zahájení pojednávajícího o osmdesátých letech zpěvačky Ivety Bartošové: o tom, jak začala zpívat, jak se drala na vrchol, jak začala poznávat svět tuzemského showbyznysu, jak se v něm učila chodit či jak jí začalo docházet, že je skutečně slavná. Vyprávění bylo opřeno o zpěvaččin vztah s Petrem Sepešim, s nímž tvořila pěveckou dvojici a s nímž podle lidových představ fungovala v páru rovněž v soukromí.
Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).
Už je to více než dvě stě let, co Josef Jungmann – od jehož narození uplyne 16. července čtvrt tisíciletí – vydal své překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Snažil se jimi tehdy dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk, který zvládne obstarat i náročné literární texty. Položil tím základ stavu, v němž se nacházíme dnes: našemu samozřejmému fungování v národním jazyce, který je dostatečně rozvinut, aby zabezpečil umění i pulp, politiku, byznys, sport, vědu nebo techniku. Češtinu mnohý našinec dávno nevnímá jako vzácnou hodnotu.
Nečekaným hitem ČT se v posledních týdnech stala pětidílná minisérie Volha, natočená režisérem Janem Pachlem podle vlastního scénáře napsaného podle románu specifikovanějšího názvu Volha, záznam o provozu motorového vozidla, jímž v roce 2008 debutoval Karel Hynie – někdejší televizní producent, scenárista, dramaturg. Volha líčí osudy zaměstnance autoprovozu ČST Stanislava Pekárka , který zkraje 70. let nastupuje hned po vojně díky protekci na lukrativní místo televizního šoféra.
Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou.
