Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Ptačí příšera nad městem Tatabánya

Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku.

Konec demokracie, který nenastal

Pamatuju si jaro 2001, byl jsem zrovna na výletě v Itálii a Berlusconi se po vyhraných volbách zase stal premiérem. V hlavních titulcích novin, kterými tehdy byly ještě obsypány všudypřítomné trafiky, byly věty, kterým lehce rozuměl každý: La fine della democrazia italiana! Vždy se to opakovalo: pokud Berlusconi noviny nekoupil, naopak psaly, jak právě on bojuje za demokracii, ale za tu pravou, pro lidi, pro Itálii a pro Italy. Demokracie tedy v Itálii zase jednou končila, lidé si o tom četli v krásných kavárnách, pili nejlepší kávu na světě a vypadali, jak Češi, ale ani většina Evropanů nikdy vypadat nebude

Výpravy s Posledním lancknechtem

Když bylo v roce 1843 třicáté výročí bitvy u Lipska, té, ve které maršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) porazil Napoleona, sešli se členové rodiny orlických Schwarzenbergů na jedné lesní tišině mezi Orlíkem a vsí Zalužany a na místě, kterému se pak říkalo „stromy přátelství“, zasadili každý jeden dub. Celkem jich bylo sedm, nebudeme zde vypočítávat všechny, ostatně jsou na nich cedulky se jmény příslušných sázečů. Uvedeme ale, že vedle „nejčestnějšího“ dubu, který patřil vdově po Karlu I., „paní maršálkové“ Marii Anně, se má stále k světu dub, který tam zasadil její nejstarší syn, Bedřich.

Hledání otce u Taty

A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole.

Status umělce není kvůli hladu

Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory. Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví?

Stejnopohlavní partneři jsou nejlepší, ale manželství to není

Manželství stejnopohlavních párů je bez ohledu na legislativu realita, kterou v téhle zemi žijí dozajista tisíce, spíš desetitisíce lidí. Lze předpokládat, že jsou na tom, pokud jde o kvalitu takového svazku, podobně jako nestejnopohlavní, i když osobně bych předpokládal, že líp, neboť jde často o lidi vzdělané, inteligentní a rozumné, v čemž převyšují průměr populace. Stejnopohlavní člověk, když se s někým dá dohromady, to má obvykle promyšlenější než mnohý vyplašený heterosexuál, který někoho náhodou přivedl do jiného stavu.

Modrý přízrak v Bratislavě

Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.

Jak liberál poznal své Slováky

Už dlouho jsem nebyl v české vesnici a kráčeje jí jsem si pomalu uvědomoval, že jsem svědkem civilizačního rozdílu, který musel vzniknout v poslední dekádě. Před několika dny jsem takhle šel Dobrou Vodou a jevila se mi jako důkaz toho, že Slovensko se nemá zle. Až při pohledu na tuhle vesnici podobné velikosti mi došlo, jak daleko nám Češi utekli. Ten odstavec překládám z knížky Príhody tuláka po Slovensku, kterou jsem si koupil v jednom bratislavském knihkupectví a na jeden zátah přečetl.

To moje zlo má v sobě nevinnost

Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.

Bezručova hůl v Kostelci na Hané

V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.

Vyprávění stříbrného zahradníka

Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.

Jsou travestité dobří manželé?

Člověk chvíli nedává pozor, a už se společenská debata stáčí novým směrem. Tentokrát se tedy diskutuje o tom, zda je normální, aby muž nosil ženské šaty, respektive aby se převlékal za ženu. Otázka vypadla jako vedlejší produkt z rozvodového řízení jedné celebritní dvojice.

Nedotýkatelný dobrák Posselt

Prezident Pavel si dovolil mezi jinými bavorskými politiky ocenit Bernda Posselta za přínos pro česko-německé vztahy. Byl to první český prezident (Havel k tomu neměl moc příležitostí), který se odvážil toho muže zmínit v kladném smyslu. Tedy chovat se k němu nikoli jako k osobě, která je „nedotknutelná“, jak se tomu rozumí třeba v kastovní Indii: přesněji „nedotýkatelná“. Jednou provždy a za všech okolností. Jak se vzápětí vyjádřil Pavlův předchůdce Václav Klaus, Posselt byl a je „otazníková osobnost“. Více to nevysvětlil, ale nejspíš tomu lze rozumět snad tak, že na něm se věci lámou.

Dveře do ráje, Pandořina skříňka, nebo humbuk?

Poté, co si od března může každý v počítači nainstalovat aplikaci ChatGPT, které může dávat úkoly, třeba ať za něj napíše slohovou práci, lidstvo pokročilo zas o trochu dál. Jedni říkají, že směrem k lepší budoucnosti, druzí naopak, že je to cesta ke zkáze. V Salonu Echa se sešli technolog podílející se na vývoji AI Michal Pěchouček, herní vývojář Marek Španěl, koncesionovaný autor sci-fi a publicista Ondřej Neff a spisovatel fantaskních románů a alchymista Petr Stančík.

Vyškov viděný z nízky i z výšky

Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota. Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže.

Spravedlnost pro vítkovské žháře

Dva ze čtyř pachatelů, kteří onu dubnovou noc 2009 hodili Molotovův koktejl na dům, ve kterém spali lidé, byli včera propuštěni z výkonu trestu. Stojí za to připomenout, že útok se odehrál v předvečer narozenin Adolfa Hitlera a že ti lidé, které pak probudily plameny, byli Romové. To druhé se zas tak připomínat nemusí. Nejhůř to odneslo dvouleté dítě, Natálie, kterou oheň popálil na osmdesáti procentech těla. Přes všechnu možnou odbornou péči a zázraky moderní medicíny následky ponese celý život. Zločin ve Vítkově patřil k těm rasovým činům, které neodsoudil jen člověk s mimořádně podlou povahou. Normální člověk musel být otřesen a zhnusen

Odkud se vzaly velké nosy? Od neandertálců

Někteří lidé mají velký nos, protože jejich rodokmen zahrnuje vzdáleného neandertálského předka. Před pár dny tahle zpráva z vědeckého světa poněkud oživila a osvětlila monotónně ponurý tok informací z domova i z ciziny. Konečně nějaká pořádná a zajímavá informace, konečně něco, co stojí za to si přečíst a třeba se nad tím i zamyslet. Znám totiž několik lidí s větším nosem, kteří zajisté musí být potěšeni.

Víc než žena a víc než muž a míň než člověk

V Praze na Zábradlí se od konce dubna hraje inscenace O Pavlovi. Je to poněkud zavádějící název, neboť lépe by mělo být O Daně, protože onen Pavel je tam mnohem méně výrazná postava; de facto je to postava k nepotřebě, něco jako balvan, který zavalil scénu; a hlavní hrdinka s ním nemůže hnout, čímž se jeho význam pomalu vyčerpává. Jenže předlohou byla kniha Dani Horákové O Pavlovi, zvláštní druh memoárů, které jsou vlastně vynucenými memoáry či polemickými memoáry, neboť jsou primárně reakcí na Deníky onoho Pavla, jímž byl Pavel Juráček.

Hnízdo, ze kterého vylétlo Polsko

Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.

Vítězství, po kterém Rusové dál touží

Máme za sebou další Den vítězství, jak se pořád nemotorně ten výroční den jmenuje. Tisíckrát už bylo napsáno, že to je velmi ironické pojmenování, že je totiž otázka, kdo to vlastně zvítězil, že v případě národů, přes které se převalily Stalinovy armády, lze o nějakém vítězství těžko mluvit, a o osvobození už vůbec ne. Jenže toho si tehdy, v květnu 1945, bylo vědomo jen pár jasnozřivých, většinou těch, kteří měli s Rusy a bolševiky nějakou přímou zkušenost, což byli často právě Rusové etc., kteří před nimi před lety prchli.

Sólo pro roztěkaného génia

Mánes je dnes bohužel možná víc pojem než skutečně známé dílo, i když kolem toho největšího, orloje, chodí denně tisíce lidí, byť především turistů. Ale něco snad stále vyvolává: pocit, že to je právě on, kdo vymaloval něco, co si s touhle zemí člověk rád spojuje. Její líbeznost, laskavost, smyslnou krásu: tedy sen a iluzi o ní. Jestli to platí a jestli o to Mánesovi šlo, si lze ověřit na rozsáhlé výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda v pražské Valdštejnské jízdárně. Připravily ji dvě historičky umění z Národní galerie Veronika Hulíková a Markéta Dlábková.

Bezdomovectví uměly řešit jen policejní diktatury

V Brně uhořelo v noci osm lidí. To byla středeční ranní zpráva a lze si představit, že člověk, který viděl titulek, si nejdříve řekl: Proboha! Ale pak mu blesklo hlavou, že to budou zřejmě bezdomovci a že takové věci jsou strašné, ale prostě se stávají. Hořely nějaké vyřazené buňky v zanedbaném a zpustlém zákoutí, na periferním odkladišti nepořádku, kam chodili a kde žili lidé bez domova. A ti lidé v nich. Přežívali tam, vařili si tam, sedávali u ohně, přespávali tam. Před nějakou dobou se prý majitel, jakási organizace či správce, snažil buňky oplotit, ale bezdomovci se tam lehce dostali.

Výzkumný ústav pro zkoumání Ivana Vyskočila

Ivan Vyskočil je, byl a bude z těch několika velevzácných zjevů a jevů, které se už za svého života, završeného v jeho případě den po 94. narozeninách, proměnily v úkaz, kapitolu dějin, studijní materiál a archeologickou vrstvu. V jiných zemích a v jiných časech by se dal předložit vážně míněný návrh na zřízení Výzkumného ústavu pro studování a zkoumání díla Ivana Vyskočila, zkratka VÚSZDIV. My ho tu předkládáme také, ale moc si od toho neslibujeme, on ostatně už v nějaké podobě existuje.

Tisícileté kůly v jezeře Lednickém

Na expediční cestu ke kořenům Polska, ve které tady pokračujeme po prohlídce staré Poznaně (viz minulý díl), jsem si přibalil román Elżbiety Cherezińské Hra o kosti; česky vyšel v roce 2016, v Polsku je to kniha, která se čte asi podobně hromadně jako u nás Kateřina Tučková. V jedné kapitole téhle historicko-naučné knihy si kníže Boleslav Chrabrý povídá se svým biskupem Ungerem, jak by měl jeho stát vypadat. Učený Unger mu radí: „Bazilika v Poznani i ta, kterou stavíme v Hnězdně, jsou si podobné.

Omyl spisovatelky, která to určitě myslela dobře

Česká literatura má svou žhavou kauzu, skoro by se řeklo skandál téměř detektivní. Žije jím internet, tedy sociální sítě, kam se přesunul literární život se svými projevy, k nimž vždy patřila hádka a polemika. Na rozdíl od časů literárních revue a časopisů se to na síti hádá a polemizuje tisíckrát rychleji, a tedy zkratkovitěji a povrchněji. To neznamená, že s menší urputností, spíš větší. Někteří pozorovatelé se diví a říkají si, že na to mají ti lidé chuť a náladu.

Vášnivá uměřenost Pavla Švandy

Pavel Švanda (nar. 1936) je profesorem brněnské JAMU, kulturní a lidská autorita, spisovatel z generace tzv. šestatřicátníků (patřil tam mj. Václav Havel), ale především esejista. Eseje jsou žánr, pod který lze schovat kterýkoli delší text, Švandovy eseje jsou ale esejemi v původním smyslu essai, tedy „pokusu“ či „zkoušky“ prostřednictvím myšlení osvětlit nějakou otázku, která se nedá rozlousknout lusknutím prstů. Nebo nějakým bonmotem.

Nestačil by zákaz vyučování?

Jistá paní učitelka ze základní školy podle žalobce z Prahy 6 spáchala trestný čin, když před žáky při vyučování českého jazyka obhajovala válečnou agresi Ruska proti Ukrajině. Mluvčí městského státního zastupitelství sdělil, že její skutek bude posuzován jako popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, za což jí hrozí půl roku až tři roky vězení.

Všichni Poláci jsou z Poznaně

Po mostě Boleslava Chrabrého se přejde řeka Warta a vstoupí se na Tumský ostrov. To je nejen nejstarší část Poznaně, ale vlastně i nejstarší místo Polska, zážehový bod polského státu, asi jako u nás by mohl být snad Levý Hradec, Budeč nebo Libušín. Jenže tady bylo založeno rovnou biskupství (roku 968) a stál tu knížecí palác, prostě první sídlo oněch nezdolných a bojovných Polanů. Takže když na tomhle místě mluvil v roce 1997 papež Jan Pavel II. ke svým Polákům, přímo je oslovil: „Řekněte všem, že my všichni jsme z Poznaně, my všichni jsme odsud, kde se Polsko začalo, od Měška a Boleslava Chrabrého…“

Vy si nechcete povídat s AI?

Potřebu či chuť promluvit si s takzvanou umělou inteligencí prostřednictvím zařízení ChatGPT pocítilo a uskutečnilo teprve patnáct procent občanů České republiky. To je výsledek šetření agentury Ipsos a Univerzity Karlovy. Podle výzkumníků to není mnoho a naznačuje to, že obyvatelstvo ČR je k možnostem AI zatím skeptické, ba že se této technologie i trochu bojí. Více než polovina obyvatel ČR by byla dokonce pro to, aby se její vývoj zastavil. To podle výzkumníků svědčí o tom, že si doposud lidé neuvědomují, jak výrazné změny AI přinese a co všechno bude jinak. A to nejspíš brzy.

Celoplanetární pokus lidstva na sobě samém

Před třemi lety byla skoro celá Evropa ponořena do hlubokého lockdownu. Probíhala totiž právě doba covidová, o níž nikdo nevěděl, kdy skončí a jaké bude mít následky. Po třech letech se může někdy jevit, že to byl takový zvláštní sen. Jenže nebyl. Nebo byl a zaslouží si výklad. Inspirací pro tuto debatu mi byl Anastáz Opasek, nezapomenutelný opat břevnovského kláštera, který pořádal v osmdesátých letech v bavorském exilu pravidelná setkání vítězů a poražených z roku 1948. K tomu jsem pozval osobnosti, jež o věci psaly, reflektovaly ji a popisovaly.

Novější články Starší články