Nad západní Evropou, která začíná za Rýnem, se převalovala okluzní fronta, jíž jsem chtěl uniknout. Z deštivých Cách jsem se proto pohnul o pár kilometrů na jihovýchod do městečka se sympatickým jménem Kornelimünster, tedy Klášter svatého Kornelia. Jede se tam městským autobusem, ve kterém se mnou sedělo několik tureckých matek s kočárky a potomstvem. Tam, kde jsem vystoupil já, však bylo ještě staré Německo, blahobytné bílé domy obklopené zelení, říčka s gotickým mostem, malé náměstí s domem, kde se prý na chvíli zastavil Napoleon, když tuhle nejzápadnější část říše rušil a parceloval mezi své příbuzné.

Kousek od náměstí a benediktinského opatství stojí krásná kaple s gotickým chórem, velmi podobným drahocennému „skleníku“ v Cáchách s Oktogonem, ke kterému přiléhá jako jeho prodloužená svítilna či třeba světelná brána: o Cáchách jsem psal minule. Cášský chór se tam začal stavět v čase Karla IV., možná byl i sám u toho, když se začalo, a možná si přál, aby se podobal co nejvíc těm krásným barevným kaplím, které znal z mládí v Paříži, Sainte-Chapelle a Saint-Germain-en-Laye: v Čechách mu Parléř stavěl jinak, trochu přece jen zemitěji a víc gótsky. Tady, kousek od míst, kde se už mluví jazykem románským, asi dvacet kilometrů od centra Cách a deset od belgických hranic, stojí něco bližšího těm kaplím francouzským, i když ve skromnějším vydání, nikoli v podobě tak zářivě skvostné jako v Aix-la-Chapelle, jak se Cáchy jmenují po francouzsku.

Bylo to tady skromnější, ale výhoda byla, že si to člověk mohl prohlížet sám, i městečko bylo tiché a skoro prázdné, jediná hospoda byla v pondělí dopoledne zavřená: vylidňování Západu mimo velká města pokročilo, zde na rozdíl od poněkud zdivočelých center německých větších měst bylo aspoň klidno, blahobytno a jaksi bělostno. Sem se také před dvanácti sty lety vydal ticho a klid hledat hlouček mnichů vedených Benediktem Aniánským, také se mu říkalo Druhý Benedikt, první byl ten z Nursie, zakladatel řádu. Tento Benedikt tu tedy založil v údolí říčky Inde někdy po roce 816, několik let po smrti Karla Velikého, klášter, jenž měl naplňovat představy prostého a jednoduchého řádového života. Nazvali ho Monasterio Salvatoris ad Indam, Spasitelův klášter na Indě: jméno po svatém Korneliovi, papeži z třetího století, dostal klášter až o sto let později, když tam doputovala jeho lebka. Předtím syn Karla Velikého, Ludvík Pobožný, to je ten, za něhož došlo k rozdělení Franské říše, klášter vybavil cennými svátostmi, čímž ho vyzvedl na místo mimořádné. Tak sem poutníci chodili za linteum Domini, což byla zástěra, kterou si uvázal Ježíš, když myl nohy učedníkům, za sindon munda, což je kus rubáše, do kterého zabalili jeho mrtvé tělo před vzkříšením, a za sudarium Domini, což byla látka, kterou měl Ježíš při ukřižování na hlavě. Nemá smysl se ptát, jestli to bylo „pravé“, spíš člověka napadá, že to vlastně nebylo tak dávno od Ježíšovy smrti, tehdy od ní uplynulo stejně času, jaký dělí nás od bitvy na Moravském poli a pádu Přemysla Otakara II., což, jak každý uzná, je vlastně docela aktuální událost.

Dějiny kláštera jsou rozmanité, časy rozkvětu střídal úpadek, několikrát vyhořel, za Napoleona byl sekularizován, nyní existuje ve střídmé podobě. Je tu umělecké centrum, na zahradě probošství jsou nějaké vizuální artefakty moderního typu. Mnicha jsem nepotkal žádného, což neznamená, že někde nejsou, tiše si kutají na svém díle. Mnišství, zvlášť to benediktinské, kdysi vlastně vytvořilo Západ a Evropu, ta se díky němu vynořila z temných staletí a obalila se světelnou sítí klášterů. Byla a je to zvláštní věc: mniši prchali před světem, přitom po celý čas na ten opovrhovaný svět zpětně působili, příkladem i bezprostředně dílem svých rukou, chytrostí své organizace a disciplínou svého každodenního života. Ora et labora. Třeba zase přichází doba, kdy bude něco takového potřeba, říkal si jeden pohodlný staromilec, co by v takovém klášteře vydržel tak týden, což neznamená, že by mu to neprospělo. Teď se šel ještě podívat nahoru na hřbitov, pak jestli už neotevřeli kavárnu, což tedy neotevřeli, tak počkal na autobus a s tureckými matkami se vrátil do Cách.

Měl ten den ale před sebou ještě dvě místa, kde se chtěl zastavit, než dojede do Kolína (nad Rýnem): města Stolberg a Düren. Byl to takový můj osobní průzkum stavu Německa v čase velké proměny, která už možná proběhla. Stolberg jsem si vybral kvůli hradu, na obrázcích vypadal jako ze stavebnice. Cesta k němu vedla podél nekonečné řady továrních hal z minulého a předminulého století a pak ulicí plnou kebabů a takových těch kvelbů, kde si můžete vykouřit vodní dýmku. V těch halách se kdysi vyráběla (či lila?) mosaz, což je, pokud vím, slitina zinku a mědi, v Stolbergu, kterému se také dřív říkalo Messingstadt, tedy město mosazi, k tomu měli obojí, a navíc vodu a uhlí a proletariát. Koncem 19. století fabriky ve Stolbergu produkovaly prý vůbec nejvíc mosazi na světě. Mohutně to tady dýmalo a funělo, kouře v tom docela rozkošném údolíčku muselo být plno, asi i třídních bojů a myšlenek na sociální povznesení dělnictva. To zatím produkovalo tu slitinu, která se vyskytuje v Krylově písni o andělovi s ulámanými křídly, jež mu přítel vyková z mosazné nábojnice… Bez mosazi by nebyly nábojnice a nábojnice jsou do pušek, z nichž se pak brzy mohutně střílelo. Ta píseň mi vlezla do hlavy, když jsem si přečetl patřičné cedule s historií mosazných hutí a když jsem pak lezl nahoru na hrad. Ten tam na kopečku stál od 12. století, pak šťastně chátral a koncem 19. století ho nechal opravit jeden fabrikant za peníze, které vydělal na té mosazi. Fabriky mezitím dávno změnily produkci, taková špinavá industrie jako výroba mosazi se přestěhovala do Číny nebo Indie, tady zůstal hrad a v jedné té fabrice muzeum mosazi. Bylo ale naštěstí pondělí, takže jsem byl osvobozen od povinnosti ho zhlédnout a mohl pokračovat dál v cestě směrem do Kolína.

Příští zastávkou bylo město Düren. O něm jsem věděl, že to bylo za války vůbec nejzničenější větší město na německém západě. Po masivním bombardování RAF 16. listopadu 1944 nezůstal stát jediný z šesti tisíc domů, v nichž předtím žilo šedesát tisíc obyvatel, nyní jich tam žije ke stovce tisíc, odhaduju, že polovina se nenarodila v Německu, na hlavní nákupní třídě se procházel celý Blízký východ a kus Afriky k tomu. Němci se stáhli do okrajů. Nálet tehdy trval prý jen dvacet jedna minut, a bylo po všem. Zahynulo přes tři a půl tisíce lidí. Na konci války tam nežil nikdo, ještě do padesátých let tam byly jen obrovské hromady trosek, takové západní Drážďany. Přitom to bylo město významné a historické, na předválečných fotografiích vidíme nádherné gotické a renesanční domy, skvostný chrám svaté Anny ze 14. století, tu germánskou pitoreskní středověkou rozmanitost, která právě tady na západě skoro celá lehla popelem, zmizela celá kulturní historie, celá ta faustovská nádhera, jež dojímala romantiky a dráždila modernisty. Ti pak dostali příležitost, nakreslili města ve svých kancelářích, navrhli domy, ty byly účelné, některé třeba i zajímavé, třeba právě nový kostel na místě Svaté Anny, dílo významného architekta poválečného západního Německa, profesora Rudolfa Schwarze (1897–1961): to on vytvořil model poválečných (západo)německých kostelů, režné zdivo, velké haly, hranaté kampanily, na nich sochy moderních andělů, svědků hrůz, jež na sebe Němci přivolali. Jeden ten moderní anděl se snáší z nebe na budově moderní radnice, má jméno Flammenangel, Anděl plamenů, a symbolizuje zkázu, jež se na město snesla z nebes. Autor sochy, Adolf Wamper (1901–1977), nebyl bez viny: patřil k prominentním sochařům třetí říše, po válce tvořil sochy, které zdobí mnohá ta města, na něž se snesli hořící andělé. Písnička o rozmláceným kostele se mi pak v hlavě přehrávala až do Kolína, kam jsem večer konečně přijel. Pršelo, jako když maj v nebi hasiči cvičení.

fotoblog (jiripenas.cz)