Kdysi to říkal François Mitterand, že bez Afriky nemá Francie budoucnost. Myslel to ovšem tak, že Francie je samozřejmě s Afrikou spojena, má za ni odpovědnost, přičemž z toho pochopitelně taky bude něco mít. To zajisté, ale Afričané se bez ní neobejdou. Myslel si to i generál de Gaulle, který měl k Afričanům podobně paternalistický vztah: oba věděli, že je nutné „dekolonizovat“, ale to neznamenalo, že by z Afriky mohla Francie jen tak odejít. To by přece ani sami Afričané nedopustili: Alžířané, to je trochu jiný případ, však to byl ryzí nevděk. Kde jsou ty časy?

Uprostřed Afriky leží Niger, země bez moře, z poloviny poušť. Nic zvláštního tam jako by není, snad až na to, že tam Číňani našli uran. Na konci července tam došlo k vojenskému převratu, jejž země Západu odsoudily, ale pak usoudily, že víc se s tím asi nedá dělat. Chvíli se spekulovalo o účasti ruských wagnerovců, Prigožin prohlásil, že je ochoten „protikolonialistické síly“ podpořit, ale zdá se, že se to zvládlo vlastními silami.

Shromážděný dav příznivců generála to přivítal nadšením a pak se vydal dobývat francouzskou ambasádu, která musela být chráněna vlastními silami. Dav vyhrožoval Francii ovšem francouzsky, neboť Niger je samozřejmě bývalá francouzská kolonie. Západní komentátoři také psali, že za vývoj (za posledních třicet let to byl šestý převrat) nese odpovědnost francouzský kolonialismus. Niger je přitom od roku 1960 samostatným státem.

Podobně to v minulých desetiletích dopadlo v Mali, Guineji, Burkina Fasu a v Čadu, všechno bývalé francouzské kolonie: jeden vojenský převrat za druhým, skoro vždy na vlně antifrancouzského, a tedy i protizápadního resentimentu. Zbytky vazeb na Evropu jsou v poslední době nahrazované příchylností k Číně a Rusku. Zdá se, že Západ definitivně Afriku ztrácí, což neznamená, že se s ní loučí. Spíš je pravděpodobné, že Afrika přijede do Evropy: jen včera přistálo na Lampeduse tisíc nových migrantů, což je číslo, které se odtamtud hlásí téměř každý den: mnoho z nich pochází nyní ze subsaharských zemí, tedy lze předpokládat, že tam budou i Nigeřané.

Niger je totiž zajímavá a významná země. Kdyby si člověk měl vybrat jednu africkou zemi, již by za domácí úkol sledoval, mohla by to být třeba ona. Je to podle metodiky OSN úplně nejméně rozvinutá země na světě, a přitom země s největší natalitou na světě! Na jednu ženu tam připadá sedm dětí, což znamená, že počet obyvatel se tam zdvojnásobuje každých dvacet let.

Kdysi to byla nevýznamná subsaharská země s několika oázami, v současnosti má Niger kolem sedmadvaceti milionů obyvatel, takže kolem roku 2050 bude mít milionů padesát. Příkladem neuvěřitelného, ale svým způsobem typického vývoje je hlavní město Niamey: na začátku 20. století to byly tři vesnice, kde žilo dohromady tisíc obyvatel. Když z něj v roce 1926 Francouzi udělali správní centrum kolonie, žilo jich tam tři tisíce, v roce 1945 osm tisíc, při získání nezávislosti v roce 1960 pořád ještě „jen“ třicet tisíc, v roce 2011 přesáhl počet obyvatel jeden a půl milionu… Tohle je typický demografický vývoj v Africe, který se sice možná jednou třeba zastaví (to je častý uklidňující argument), ale to už bude dávno svět vypadat jinak.

I když tedy za chvíli bude Niger lidnatý jako Francie nebo Německo, stále ještě to bude na africké poměry spíše menší země: sousední obrovská Nigérie (lidé si to často pletou a myslí si, že je to jedna země) má nyní ke dvěma stům milionům a chystá se brzy na dvojnásobek: osmdesát procent obyvatel Nigérie je mladších osmnácti let... Pro Nigeřany platí totéž, přitom nejtypičtější jeho obyvatel je dítě, odhaduje se přitom, že polovina z nich jsou podvyživené. Už teď je vlastní země, z poloviny poušť, není schopna uživit. Kam se pak asi ti lidé vydají? Lze odhadovat, že do Ruska a Číny asi ne… Je to možná země naší budoucnosti. Evropoafrické.