Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Hemingwayova věta k výročí války

Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Šifra mistra Meštroviće se pomalu zavírá

Už v neděli skončí v Praze výstava, jejíž zmeškání by mohlo mrzet všechny, kdo mají rádi umění skutečně velkolepé, hluboké, vášnivé, patetické, mistrovsky a skvěle provedené… Prostě takové, které se kdysi od umělce očekávalo a on sám se považoval za odpovědného takové umění vytvářet. Zvláště když ten umělec byl sochař, což je zvláštní druh umělce, jenž pracuje s materiály, které mají přetrvat věky a mají ty věky také reprezentovat. Sochař má tedy jaksi zvláštní druh odpovědnosti, což tenhle opravdu měl.

Zem Páně celá krásná: i na periferii

Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým.

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.

Zemětřesení je pro Zemi jako zívnutí

Zemětřesení v jižním Turecku a severní Sýrii má už třiatřicet tisíc obětí a čísla ještě porostou. Zřítila se celá města, ze kterých zbyly hromady trosek. Zasažené turecké oblasti se teď asi podobají těm zónám na syrské straně, které ničila před pár lety občanská válka. Zvykli jsme si cítit zodpovědnost za přírodní katastrofy a škody, jako jsou povodně, tornáda, sucha, tání ledovců, požáry a tak dále. Ale zemětřesení, to je něco jiného. To nemá viníka, tam bychom svůj vliv přeceňovali, tam by ani Greta se svými obviněními neuspěla.

Není to nad naše síly?

Pravidelně po volbách se na mapě republiky její nejzápadnější část vybarví tak, že si toho všimnou i v Praze a začnou se ptát, co je to v těch Sudetech za zvláštní lidi? A pak si možná všimnou, že tam jsou také nejnižší platy, nejvíc lidí v exekucích, nejhorší lékařská dostupnost, nejméně vysokoškoláků, největší únik mozků, nejvíc sociálněpatologických jevů. Existuje něco jako homo sudeticus bohemicus, český člověk sudetský? A má jinou volbu? Na to jsem do Salonu pozval lidi se sudetskou zkušeností: Veroniku Bendovou, Alenu Zemančíkovou, Petra Mikšíčka, Michaela Runda a Pavla Vondráčka.

Skvělá samota ve slavné Hoře Kutné

Zažloutlé stěny v hospodě, která se svým jménem hlásí k Mikuláši Dačickému, jsou pomalovány výjevy ze života tohoto sympatického vraha, který jednoho veselého večera, kdy se společnost v krčmě zprvu dobře bavila, „mimo chtíč a naději“ propíchl Felixe Novohradského z Kolowrat. Šlo zpočátku o běžnou strkanici dvou renesančních kohoutů, která dopadla tragicky. Dačický pak po všech soudech i ve svých Pamětech trval na tom, že onen Felix si začal, že ho napadl, když si před ním Dačický nesundal klobouk

Sfinga normalizace, která za nic nemohla

Zemřel Lubomír Štrougal, který samozřejmě za nic nemohl. Bylo mu skoro sto, takže si tu nevinu užíval hodně dlouho. Po listopadu 89 se dokonce rozvedl a znovu oženil, dlouho vypadal velmi zachovale, takový čiperný stařík s dlouhým nosem, ošlehaný čerstvým vzduchem z Jizerek, po kterých jezdil ještě nedávno na běžkách. Třicet let chytře odmítal interview, pak napsal paměti, ve kterých neřekl vůbec nic, což mnozí zase považovali za velmi chytré. Když už jel do Prahy, tak k soudu, kde se po nějaké době vždycky zjistilo, že se s ním nedá nic dělat.

Nešlukovaly, ale zapáleno měly pořád

Od narození dvojčat Válových loni 13. prosince uplynulo sto let. Jitka byla o trochu starší než Květa, přežila ji o třináct let, zemřela v roce 2011. Na výstavě v GASKu je nyní shromážděno a předvedeno to nejdůležitější z díla těchto dvou kladenských malířek, dvou fenoménů českého poválečného umění, dvou úkazů v jednom. V bohaté šíři a překvapivé různorodosti rýsují se tu dvě paralelní cesty životem, který splýval s tvorbou a zároveň s osobností té druhé. Byly to srostlice, které měly vlastní končetiny a vlastní hlavu, a přitom žily v symbióze.

Inženýr lidských duší na Vinohradech

Minulý týden měla v Divadle na Vinohradech premiéru dramatizace jednoho z nejvýznamnějších románů české literatury minulého století, Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Jde samozřejmě o dílo úplně jiného žánru než divadelního, ale jako může být na jevišti třeba Švejk nebo třeba Vojna a mír (vždy redukovaná), lze se o něco takového pokusit s Inženýrem, pochopitelně za cenu, že jde jen o digest, ošklivým slovem řečeno výcuc, který nicméně může mít svou kvalitu a přitažlivost.

Ten pán, co sedával v Café Central

V Café Hawelka bylo plno, ale ne tak plno, aby se tam nenašla nějaká volná židle, což je tak myslím vždycky. Ideální naplněnost omšelé místnosti s uměleckými plakáty na stěně je jedním ze znaků tohoto ležérního klenotu Vídně. Poprvé jsem tam vlezl snad někdy v roce 1991, byl jsem hned okouzlen a zamilován a taky jsem byl rád, že za mě moje rakouská kamarádka, Trauda Z., která se naučila česky, protože Češi měli v Rakousku špatnou pověst a ona chtěla přijít na to proč, zaplatila pivo: u Hawelků není faux pas dát si lahváče, je to původně bohémské doupě a bohémové nemohou sedět jenom u kávy.

Jako lejno na kabátě. Vzpomínky antikomunisty

Naštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy dobře, takže nyní už nemůže snad nikdo mít nic proti tomu, když tu jeden prezidentův zhruba vrstevník přece jen napíše, že vstup do Komunistické strany Československa několik let před listopadem 1989 nebyla ani tak chyba, natož zločin, ale byl to důvod, aby tehdy člověku bylo z takového tvora špatně. Doslova fyzicky.

Překonávání děsů děsem

Martin Komárek, známý politický komentátor a krátký čas i poslanec, je rovněž autorem již dost rozsáhlého prozaického díla. Stálo dosud spíš stranou zájmu literární kritiky, neboť si s ním asi nevěděla moc rady. Přitom už o jeho prvním románu, apokalyptické vizi Dřevěná panenka (1990) psal tehdy například M. C. Putna jako o prvním postmoderním českém románu a srovnával ho s Topolovou Sestrou, což se poněkud nabízelo: oba jsou stejně staří, oba mají podobně vznícenou obraznost a sklon hrát vše na temnou strunu.

Paul není mrtvý

Zpráva, že „Paul je mrtvý“, přece patří k nejslavnějším hoaxům mediálního světa, dřív se říkalo urban legend! Na anglické Wikipedii je o ní dlouhatánské heslo a my, co máme rádi Beatles, to známe nějak od dětství. Zpráva o údajné smrti generála Pavla dva dny před druhým kolem prezidentských voleb je samozřejmě závažná věc, je nutné ji odsoudit a vyšetřit a viníky případně potrestat (veřejně prospěšnými pracemi). Snad ji nikdo nebral ani na chvíli vážně. Vždyť je to taková ptákovina. Já ale píšu ten komentář…

Konec plesové sezony v Třebívlicích

Před nádražím v Lovosicích lze pořídit za třicet korun skvělou vyhlídkovou jízdu, jakou by jinde provozovaly cestovní kanceláře pro náročnou klientelu. Vede krajinou, která nemá ve střední Evropě obdoby: je to cesta podél dřímajících sopek, jež jako obrácené trychtýře nebo zvoncovité klobouky obřích trpaslíků zdobí tuto snovou scenerii, magické České středohoří, zemi snivců, romantiků a granátových čarodějů. Ten lístek se kupuje v běžném autobuse. Řidič vám ho rád prodá.

Koruna bez krále

Miloš Zeman se na sklonku svého prezidentského úřadu naposledy uráčil vystavit korunovační klenoty. Zlí jazykové říkají, že to bylo kvůli tomu, aby tím zabránil vystavit je novému prezidentovi, jak se to zavedlo. Ale mohl v tom být i nějaký sentiment, neboť začátky jeho prezidentství jsou už navěky spojeny se slavným vrávoráním a civěním na tu památku ze vzdálených časů.

Výchova a převýchova dívek v Německu

Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni.

Jiné Sudety? Výsadek na cizí planetu

Nejsou Sudety jako Sudety, říká se teď, když se rozebírá to evidentní rozdělení země, které přitom vyvstane po každých volbách. Snad aby to tak nebolelo nebo nebilo do očí, tak se poukazuje na to, že to není tak jednolité, že občas někde třeba nevyhrál Andrej Babiš. A opravdu jsou taková místa. Třeba na Božím Daru, v exkluzivní obci v Krušných horách, vyhrál s přehledem Petr Pavel, dokonce Babiš byl až třetí za Danuší Nerudovou. Jenže hned ve všech dalších místech kolem, třeba v třikrát větším Jáchymově, už to dopadlo jako v „klasických“ Sudetech.

Óda na dirndl a klobouk v Badenu u Vídně

Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.

Proč jsou psychopati tak úspěšnými vůdci hejna

Častá otázka občanů po takových událostech, jako jsou třeba volby, zní, jak se může stát, že se oblíbencem tolika lidí stane psychopat. Všichni přitom vidí nebo mohou vidět, že nejde o normálního jedince, že ten člověk nese známky abnormality, že je nějakým způsobem duševně vyšinutý. A přesto mu důvěřuje tolik lidí, tolik lidí je ochotno ho následovat a poslouchat.

Když se došlo k slovu „těhotná“, babička zakašlala

Za malířem Janem Mertou jsem přišel do smíchovského ateliéru, byl šedivý lednový den a jeho obrazy, které měl různě opřené podél stěn, se propadaly do šera a ticha. Byly tajemné, jemně přízračné a těžko definovatelné, což je právě ta věc, která z Jana Merty dělá, čím je: malířem ticha a tajemství, dnešního a přitom nadčasového. V prosinci mu bylo sedmdesát, což pro něj moc neznamená, ale stejně…

Skříň a Le Corbusier na Špilberku

Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.

Jak Babiš sušenky pro Kunderovy do Paříže vezl

Babišova ranní cesta do Paříže vzbudila mimořádný ohlas. Každý si našel své důvody k ocenění, nás nejvíc zaujalo, že přivezl Kunderovým sušenky. Jak známo, sotva byl v Praze prohlášen za nevinného, odletěl Babiš druhý den ještě za tmy soukromým tryskáčem do toho velkého města, které ještě ani nestačilo procitnout. A on již kráčel po Champs-Élysées, aby navštívil své chérs amis. Měl to domluvené u nejbohatšího muže světa, u nejkrásnějšího prezidenta světa a pak ještě musí zazvonit u jedněch manželů, o kterých mu kdysi poradci řekli, že bydlí v Paříži, jsou prý docela slavní a mají rádi sušenky.

Proklatě, co děláme v Gödöllő?!

Byl silvestrovský večer a v Gödöllő jako po vymření. V šest hodin zavřel poslední krám, kde jsem duchapřítomně koupil lahev Egri Bikavér, jinak by maďarský poslední den v roce skončil úplně na suchu. V sedm hodin zhasli v pizzerii v bývalém nádražním domku, což bylo jediné místo, kde bylo možné dát si předtím nějaké jídlo. A pak už nikde nic. Ale vůbec nic. Celé město, ve kterém přitom žije nějakých třicet tisíc Maďarů a do Pešti je to půl hodiny příměstským vlakem, bylo pusté a tiché.

Vodní Zajíc doporučuje šetřit síly

Je určitě dost lidí, kteří za necelý týden sice k volbám půjdou, na výsledky pohlédnou, ale jinak jsou klidní a příliš je ta věc nebere. Dokonce ani výstřední alternativa, že by to dopadlo, jak nikdo nepředpokládá, v nich nevyvolává zvláštní pohnutí. Nemusí to být jen proto, že jsou lhostejní, ale také proto, že nějak vědí, že se toho zase tak moc nestane. Tito lidé, a autor článku se k nim počítá, mají za to, že neustálé soustředění se na politické věci a na konkrétní osoby na jejich špičkách je přehnané, přemrštěné, a hlavně se skutečně důležitými věcmi života zas tak nesouvisí.

Po covidu jsme smrt exportovali na Východ

Ne že bychom museli dávat Němcům ve všem za pravdu, ale tady si jimi pomůžeme. Společnost pro německý jazyk pravidelně vyhlašuje slovo roku a tím slovem pro rok 2022 se stala typicky německá složenina Zeitenwende. Tedy „přelom epochy“. Není to jistě nic překvapivého, často se po nějaké události říká, že znamenala přelom: listopad 1989, 11. září 2001, hospodářská krize 2008… Všechno už tu bylo a – všechno se nějak stabilizovalo. Ale není to, čím svět prochází nyní, po covidu a po ruském útoku na Ukrajinu, přece jenom jiné? Nejsme nyní opravdu na rozhraní časů?

Granátové krůpěje v Třebenicích

Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

Doporučení zkušeného pijáka do nového roku

Humphrey Bogart, můj vzor mužnosti, ke kterému bych se chtěl v příštím roce zase o trochu víc přiblížit, říkal, že není na světě věc, kterou by nespravily dvě sklenky skotské s ledem. Není asi třeba to brát doslova, ale něco na tom určitě je, což je možná vhodné právě tyhle dny – s mírou – vyzkoušet. Je pravda, že Humphrey to myslel asi spíš pro odstranění nedorozumění mezi dvěma muži, případně pro zmírnění napětí mezi ženou a mužem, to opravdu dělá divy, i když nesmí se to přehánět a taky se to musí trochu umět.

Novější články Starší články