Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).
Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.
Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.
Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara. Byla to samozřejmě nekrologová nadsázka a vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní.
To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího.
Nepochybným hlavním poutním místem současných moderních Čechů a Moravanů (těch poněkud méně, nebo přece jen ještě setrvávají na tradičních srazech, viz Velehrad) jsou Karlovy Vary a tam se konající filmový festival. Češi jsou, jak známo, pravděpodobně nejateističtější národ na světě. To neznamená, že nemají své posvátné rituály, posvátná místa a posvátné srazy.
Francií se opět přelila vlna násilí, která se zase bude vysvětlovat frustrací, špatnou integrací, nezvládnutou rolí státu. Někteří, ti radikálnější, přijdou se strukturálním rasismem, který je prý zakořeněn v evropských společnostech, jež jsou pořád moc bílé a moc evropské. Budou se hledat viníci, odsouzen bude ten policista, který střílel, padne ale i několik tvrdších slov vůči rabujícím, aby byla uklidněna veřejnost. Na nějakou dobu se možná situace uklidní – a pak zase vybuchne.
Záminkou a impulzem pro tento Salon Echa byl otevřený dopis výtvarníka a vedoucího pedagoga ateliéru malby na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty. Dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě. Salon se konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven.
Tomáše Jeřábka zaregistroval divák alternativnějších divadel snad už před dvaceti lety, kdy se mezi vychrtlými herci a herečkami vyskytoval dobrácky vypadající pyknik, ve kterém ovšem co chvíli vybuchovala ohromná energie. Tak jsme se seznámili, k čemuž pomohla i Tomášova žena Halka Třešňáková, múza a femme fatale pražské scény divokých let. Nikdy jsem se už nedivil, že z Tominy, jak se mu obecně říká, roste populární herec, který nezkazí žádnou roli ani legraci.
Toto nebude komentář, nýbrž doporučení na výstavu, případně na výlet. Do Kutné Hory a do dějin, i když ne tak vzdálených. Na začátku června tam v GASKU (místo, kam se jezdí) otevírali přehlídku polského nezávislého umění bájných let osmdesátých (jmenuje se Necenzurováno), tedy oněch let, která pamětníci mají s Polskem spojená se zvláštní emocionální silou. Dalo by se říct, že celá osmdesátá léta člověk mohl myslet na Poláky s nadějí, strachem, možná i závistí… A říkat si, když tam to dobře dopadne, sesune se to třeba i u nás.
Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano. Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky (...).
Na začátku prosince roku 1933, to už byl v Německu Hitler skoro rok u moci, se osmnáctiletý Angličan Patrick Leigh Fermor vydal na pěší cestu napříč Evropou, z Londýna do Konstantinopole, jak se tehdy pořád ještě říkalo Istanbulu. V deštivém Londýně se rozloučil se spolužáky („Skvělé odpoledne na cestování,“ řekl mu jeden) a nechal se převézt lodí do Rotterdamu. Pak už se víceméně opravdu snažil jít pěšky, po svých okovaných botách a s rancem na zádech, cestami, které ještě nekřížily dálnice a kdy se dalo z jednoho města po cestě dojít do dalšího.
Generační konflikt existoval v nějaké podobě vždycky, a existuje i teď. Typické pro naši dobu ale je, že místo polemiky a diskuse, byť konfliktní, vystupují z tohoto konfliktu jakési mytologické postavičky, takže máme boomery, máme sněhové vločky, máme mileniály a tak dále. V momentě, kdy jedna strana tříská druhou stranu po hlavě slovy jako boomer nebo sněhová vločka, tak se z toho popisu stává vyjadřování tenzí a animozit, něčeho, co nemůže být na rovině dialogu, byť polemického, uspokojivě vyřešeno.
Všechno je v Rusku nějak obludné a zároveň vznešené, i ta bída a zaostalost. Jsou to medvědi, kteří by chtěli s každým tančit, ale zároveň ho u toho sežrat. Sežerou ho a pak se rozpláčou.
Na velmi významnou otázku, kterou mi už dlouho nikdo nepoložil, zda John, nebo Paul, odpovídám vždy: George. Ringo je taky dobrý, ale jak rád říká: Peace and Love. Ale všichni byli samozřejmě dobří, o tom není sporu.
Bylo jiskřivé červnové ráno, probudil jsem se v jakési selské jizbě, v penzionu ve vesnici Écs nedaleko Győru. S majitelkou, připomínající Gábi z Rodiny Smolíkových (Mézga család), jsem se večer dorozumíval pomocí překladače větami: Chceš vajíčko? – Ano, děkuji, jste velmi laskava. – Musíš odejít v 10. – Ano, samozřejmě, počítám s tím. – Vejce 3? – Dvě budou stačit, děkuji. – V 8 budeš mít. A skutečně na stole s kostkovaným ubrusem byla přesně v osm teplá míchaná vajíčka, těžko odhadnout, zda dvě, nebo tři, a bílý maďarský chleba.
Už několik let jsem spokojeným majitelem tzv. Lítačky. Tedy elektronické jízdenky, díky které vstupuji do prostředků pražské hromadné dopravy bez pocitů tísně, jež mě provázela v rebelských letech, kdy jsem bojoval se systémem tím, že jsem občas jel několik stanic bez označené jízdenky. Před časem jsem přešel z čipové karty (několikrát jsem ji ztratil) na mobilní aplikaci, ne že bych byl sám schopen si ji do mobilu aplikovat, ale nabídl mi to pracovník Dopravních podniků, když jsem si byl naposledy kupovat roční kupon.
Slyšel jste to, že zabili Reinharda? pronáší s vytřeštěným zrakem posluhovačka Troníčková k panu Jiráčkovi, který sedí na kolečkovém křesle a též vytřeští oči do publika. Dál už to (skoro) každý tak nějak zná: Kterýho? Já znal dva… Parafráze vlastně idylického začátku Švejka do protektorátní hrůzy, v níž už se moc švejkovsky tlachat nedalo. Babku hraje Ivana Uhlířová, čističe bot s mudrlantskými sklony Robert Mikluš, oba jsou skvělí a hned vtáhnou diváka do zvláštní atmosféry inscenace režiséra Davida Jařaba Čurda, hrdina jedné prohry v pražském divadle Rokoko.
U Brněnské přehrady se minulou sobotu konal ohňostroj. Zůstal po něm mrtvý mladý Rom s ránou v hrudi. Pobodal ho (zřejmě) Ukrajinec. Záminkou měla být hlasitá hudba, kterou si skupina Romů pouštěla v tramvaji z mobilu. Vznikla polemika, pak hádka, nakonec rvačka s nožem. Ukrajinec, který měl nůž (a podle některých verzí byl první napaden, a tak se bránil), byl dopaden, mladý život se již nevrátí. Tragédie se okamžitě přenesla na sociální sítě, které rozhodně nejsou Romům odepřeny.
Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku.
Pamatuju si jaro 2001, byl jsem zrovna na výletě v Itálii a Berlusconi se po vyhraných volbách zase stal premiérem. V hlavních titulcích novin, kterými tehdy byly ještě obsypány všudypřítomné trafiky, byly věty, kterým lehce rozuměl každý: La fine della democrazia italiana! Vždy se to opakovalo: pokud Berlusconi noviny nekoupil, naopak psaly, jak právě on bojuje za demokracii, ale za tu pravou, pro lidi, pro Itálii a pro Italy. Demokracie tedy v Itálii zase jednou končila, lidé si o tom četli v krásných kavárnách, pili nejlepší kávu na světě a vypadali, jak Češi, ale ani většina Evropanů nikdy vypadat nebude
Když bylo v roce 1843 třicáté výročí bitvy u Lipska, té, ve které maršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) porazil Napoleona, sešli se členové rodiny orlických Schwarzenbergů na jedné lesní tišině mezi Orlíkem a vsí Zalužany a na místě, kterému se pak říkalo „stromy přátelství“, zasadili každý jeden dub. Celkem jich bylo sedm, nebudeme zde vypočítávat všechny, ostatně jsou na nich cedulky se jmény příslušných sázečů. Uvedeme ale, že vedle „nejčestnějšího“ dubu, který patřil vdově po Karlu I., „paní maršálkové“ Marii Anně, se má stále k světu dub, který tam zasadil její nejstarší syn, Bedřich.
A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole.
Před ministerstvem kultury se v pondělí sešlo několik desítek žen a mužů, aby si zkusili demonstraci. Požadavkem bylo zřízení tzv. statusu umělce. Hned je nutné říct, že taková věc okamžitě vyvolává tzv. silné názory. Co to ti lidé zase chtějí? Vždyť ani nevypadají nějak hladově, otrhaní nejsou, a navíc jsou většinou z Prahy (a asi z Brna). To, že jsou umělci, jak o sobě tvrdí, přece není důvodem pro nějaké privilegované postavení. Jednak by to mohl o sobě říct každý a jednak – copak to neplyne z podstaty umělce, že trochu hladoví?
Manželství stejnopohlavních párů je bez ohledu na legislativu realita, kterou v téhle zemi žijí dozajista tisíce, spíš desetitisíce lidí. Lze předpokládat, že jsou na tom, pokud jde o kvalitu takového svazku, podobně jako nestejnopohlavní, i když osobně bych předpokládal, že líp, neboť jde často o lidi vzdělané, inteligentní a rozumné, v čemž převyšují průměr populace. Stejnopohlavní člověk, když se s někým dá dohromady, to má obvykle promyšlenější než mnohý vyplašený heterosexuál, který někoho náhodou přivedl do jiného stavu.
Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.
Už dlouho jsem nebyl v české vesnici a kráčeje jí jsem si pomalu uvědomoval, že jsem svědkem civilizačního rozdílu, který musel vzniknout v poslední dekádě. Před několika dny jsem takhle šel Dobrou Vodou a jevila se mi jako důkaz toho, že Slovensko se nemá zle. Až při pohledu na tuhle vesnici podobné velikosti mi došlo, jak daleko nám Češi utekli. Ten odstavec překládám z knížky Príhody tuláka po Slovensku, kterou jsem si koupil v jednom bratislavském knihkupectví a na jeden zátah přečetl.
Jan Vytiska je malíř obrazů, které člověka nenechají v klidu. Jsou to horory vymalované ve velkolepém stylu horských idyl, děsivé výjevy ze života pastevců, venkovských dětí a zabloudivších děvčátek, před kterými se otevřelo peklo. Nebo matka příroda. Nebo nějaká jiná démonologie. Jeho rukopis je expresivní, robustní, přitom vykreslený a v detailu precizní. Vedle starých mistrů od Goyi k Picassovi by se dal u něho rozeznat vliv Maxe Ernsta, Bohumila Kubišty nebo hvězdy nové malby Nea Raucha. Zásadní jsou ovšem vlivy popkultury, horory, rock a punk, vybraná literatura atd.
V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.
Jindřich Mann vydal přednedávnem svou třetí beletristickou knihu, jmenuje se Stříbrný kouzelník a je již zcela odpoutaná od spisovatelovy biografie, jež byla základem vzpomínek Poste restante (2012) a zčásti i novelistické knihy Lední medvěd (2017). Tady už jde o román vytvářený samostatně a nezávisle na autorově rodokmenu a životaběhu, který je mimořádný, vždyť kdo disponuje v blízkém příbuzenstvu dvěma klasiky německými (bratry Mannovými) a jedním českým (Ludvíkem Aškenazym)… Plus všemi těmi okolnostmi z toho plynoucími: Mann po roce 1968 žil v Západním Berlíně, zčásti tam žije dosud, zčásti v Praze.
Člověk chvíli nedává pozor, a už se společenská debata stáčí novým směrem. Tentokrát se tedy diskutuje o tom, zda je normální, aby muž nosil ženské šaty, respektive aby se převlékal za ženu. Otázka vypadla jako vedlejší produkt z rozvodového řízení jedné celebritní dvojice.
