Prvního listopadu, tedy včera, vyšla zpráva, že už teď, tedy za deset měsíců, bylo v České republice zavražděno víc lidí než loni. Vzhledem k tomu, že jsme stále naštěstí ve stavu míru, jde výlučně o vraždy individuální, prostě kdy jeden zabije druhého, nejčastější jsou pak vraždy mezi lidmi, kteří se znají navzájem. V rodinách, při vyřizování účtů, v bitce a v opilosti. Odborníci pak říkají, že je to tím, že je ve společnosti více agrese.
Mám takového blízkého příbuzného, bude mu brzo pětadevadesát, to je tedy jen o jedenáct let míň než republika. Je to zajímavý člověk se zajímavým životem. Pokřtěn byl jako Johann, ale celý život je to Honza. Maminka byla asi spíš Češka, ale žila na Jihlavsku, takže měla německé školy, vzala si Němce, se kterým měla toho Honzu čili Johanna, ale ještě před válkou se s ním rozvedla a vzala si Čecha. Ten měl syna, který umřel poslední den války v Terezíně, zatímco její první manžel, tedy Honzův otec, se v uniformě wehrmachtu ztratil někde na východní frontě.
Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.
Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.
Zemřel Libor Pešek. Bylo mu 89 let. Český dirigent, který se proslavil především ve Velké Británii, kde řídil nejlepší orchestry, a dělal tak čest i české hudbě a české pověsti.
Dovedete si představit českou literaturu bez Jaroslava Haška, bez Karla Čapka, bez Vladislava Vančury, bez Josefa Škvoreckého, bez Bohumila Hrabala, bez Milana Kundery, bez Ludvíka Vaculíka? Vlastně i bez Kafky nebo Havla? De facto bez dějin, bez politiky, bez společnosti. Zkrátka pokud si dovedete představit literaturu jako panoptikální rébus pro sektu zasvěcenců, pak ano, pak je pro vás určeno nově otevřené Muzeum literatury v pražské Bubenči!
Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.
A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít.
Nejvýstižnější portrét Josefa Somra napsal skoro před dvaceti lety kritik a esejista Jiří Cieslar, když pro výroční knihu o Činoherním klubu (ČK 1965–2005) napsal esej Deset hereckých střepin. Jaká to byla jména! Jan Kačer, Josef Abrhám, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Jiří Hálek, František Husák, Jiří Hrzán, Miroslav Macháček… a Josef Somr. Proč tam není ani jedna herečka, na to se už Jiřího Cieslara také nezeptáme: zemřel v roce 2006.
Stát se o památky, které má svěřené, stará asi tak na padesát procent. Norma má být stoprocentní péče! Památky v rukou státu nemají mít chybu. Tak je to v Bavorsku nebo v Rakousku. Nechápu, proč by to nemohlo být u nás. – To říká Zděnek Troup, člověk, který doslova vyrval z trosek klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a který léta objížděl a mapoval stav státních objektů, hradů, zámků, klášterů. Nemůže se smířit s tím, že se někdo, kdo to má jako povinnost, „nechová s péčí řádného hospodáře“.
Základní otázka kosmického významu je, zda je lidstvo zlé a beznadějné hromadně, nebo jen v jednotlivcích, tedy každý zvlášť a sám za sebe. Vzhledem k tomu, jak se historicky k sobě lidstvo chová, se lze přiklonit k první možnosti. Prakticky neustálý boj a války jedné bubliny proti druhé, permanentní pronásledování, mučení, vybíjení, genocidy, nenávist jako trvalý stav světa.
Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.
Zemřel Jaroslav Čejka, muž-slepice, nejlepší imitátor drůbeže v dějinách středoevropské estrádní zábavy, mistr kdákání a kuřecího pohybu, geniální pozorovatel slepičího chování, znalec psychologie a mentality kura domácího, přítel ptactva honoris causa.
Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.
Je asi trochu nemístné zastávat se něčeho, kde se člověk sám vyskytl, byť by to bylo na pár vteřin. Mně se to stalo v televizním seriálu Pozadí událostí, kde jsem měl (jako „kritik“) za úkol hájit knihu, kterou jsem ovšem nečetl, neboť vlastně ani neexistovala. Ani scénář jsem celý nečetl (myslím, že málokdo při tak malé roli čte celý scénář), ale pochopil jsem, že je to fikce, tedy ten příběh i ta neexistující kniha, a když mě režisér Hřebejk o ten krátký výstup požádal, neviděl jsem důvod, proč to odmítnout (ale naopak odmítnout pak i zajisté tučný honorář).
V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl.
Objevily se vtipné návrhy na připojení Kaliningradské oblasti k České republice. Vycházejí ze všeobecně známého dějepisného faktu, že Královec, tedy dnes ruský Kaliningrad, založil v polovině 13. století český král Přemysl Otakar II. Je to sice legrace, ale vlastně trochu hořká a problematická. Přemysl Otakar II. vedl na Baltu křižáckou válku proti Prusům čili věc, kterou bychom mohli nazvat agresí, s cílem anektovat cizí území. Jistě, ve středověku se to tak nebralo, ale stejně…
Před měsícem zemřel Michail Gorbačov. V naší dramatické době to už skoro nikoho nedojalo. A přitom, jaký zvláštní osud se uzavřel! A jak jiný svět tenhle „hodný člověk“ ze stranického aparátu za sebou zanechal! O tom budeme mluvit v našem Salonu, kde se sešli Pavel Bratinka, filozof a politik, Marek Pečenka, historik a nakladatel, Lucie Sulovská, politická komentátorka a analytička, a Karel Svoboda, historik a rusista.
Poškození podmořských trubek plynovodu Nord Stream má zajisté nějakou příčinu, důvod a také vysvětlení. To bude pravděpodobně ještě nějakou dobu zahaleno tajemstvím, z nějž se budou vynořovat dohady a spekulace, jak to v takových případech nutně bývá. Přirozená úvaha o možných pachatelích začíná otázkou, komu se taková věc hodí a co z toho kdo může mít. Rusko je z principu sice šílené, ale lze uznat, že navzdory onomu šílenství není jeho zájmem zbavit se možnosti hrát s Německem plynové šachy.
Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával. Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“.
O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby. Jazyk toho oceňování je přitom hodně specifický a odlišný od toho, který používá třeba autor tohoto článku.
Dřív než začal zbylá kina drtit Jan Žižka, objevil se v nich film na motivy jiné historické postavy, okultisty, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Snímek Arvéd natočil na motivy knihy Jana Poláčka debutující režisér Vojtěch Mašek, osobnost v jistém slova smyslu kultovní, neboť na co zatím sáhl, to se svým způsobem kultem stalo.
Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.
Jednoho březnového rána v polovině 80. let jsem přelezl ohradu vily, jejíž jméno se mi zdálo podivné a nemohl si je stále zapamatovat: Tugendhat. Donutil mě k tomu můj dobrodružný kamarád Ivo K., který chtěl studovat architekturu a někde se dočetl, o jak významný barák jde. Já se nechal přemluvit, abychom se na tu věc jeli do Brna podívat, což bychom samozřejmě spojili s flámem po brněnských knajpách, o nichž jsme měli romantické představy: všechno v Brně nám přišlo divočejší a exotičtější.
Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá. Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena.
Jen velmi skromně se v množství článků po skonu královny Alžběty II. objevila věc, která je přitom možná nejpodstatnější. Že totiž panovník takové země, jako je Anglie, respektive Velká Británie, je bytost spadající do kategorie posvátna. A posvátno je základní hodnota lidské společnosti, lze se domnívat, že bez ní se rozpadá v prach a nicotu, nějak sice přežívá, ale jde spíš o vegetování odnikud nikam.
Můj děda pocházel z Brna a byl antisemita. Po studiích se odstěhoval do Prostějova, kde učil na gymnáziu jazyky, a byl dál antisemitou: v Prostějově byla velká a slavná židovská obec. Ale myslím si, že antisemitou se stal právě už v Brně, což možná souviselo i s tím, že v roce 1915, to mu bylo dvanáct, byly do Brna rekvírovány z fronty tisíce, někde se píše až o patnácti tisících, východních Židů, kteří by se v Haliči snadno mohli stát obětí ruských pogromistů.
Ve velmi militaristickém – a skvělém – filmu Patton říká v jedné skvostné chvíli asi největší génius moderního válečnictví, onen generál Patton, že už se nemůže dočkat té chvíle, kdy Frickové strčí hlavu do svěráku, který pro ně nachystal. A až tu hlavu tam strčí, on tím svěrákem zakroutí a pak bude s rozkoší poslouchat, jak jim praskají lebeční kosti. Válka je sadistická věc a vítězí v ní sadisti, kteří jsou chytřejší a mají silnější nervy a představivost. Válka ve východní Evropě mezi bratry Slovany je zajisté sadistická, ale jen jeden v ní je sadista inteligentní a důvtipný.
Děkujeme vám za vaši kritiku. Vaše zpětná vazba nám dala najevo, že vydáváním titulů s Vinnetouem můžeme urážet city lidí. To nikdy nebylo naším cílem a je to neslučitelné s naším posláním. Výslovně se za to omlouváme. Tak si v prohlášení ze 14. srpna nasypalo popel na hlavu německé nakladatelství Ravensburger, které vydalo dva díly knížky pro mládež Mladý náčelník Vinnetou, která měla doprovázet stejnojmenný dětský film, jenž právě přišel do německých kin.
Předevčírem to bylo pět set let, co si muselo osmnáct vysílených námořníků přetočit hodinky o jeden den, tedy pokud by na těch hodinkách měli ukazatel s datem. Oni však neměli ani ty hodinky, zato měli horečku a úplavici a někteří kurděje, ale hlavně asi měli radost, že to měli zase sebou. Prostě 6. září 1522 do přístavu Sanlúcar v ústí řeky Guadalquivir připlula loď Victoria se skupinkou zubožených námořníků. Byl to zbytek z dvousetosmdesátičlenné výpravy Fernaa Magalhaese
