Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Přeřiďte si hodinky, Země je kulatá!

Předevčírem to bylo pět set let, co si muselo osmnáct vysílených námořníků přetočit hodinky o jeden den, tedy pokud by na těch hodinkách měli ukazatel s datem. Oni však neměli ani ty hodinky, zato měli horečku a úplavici a někteří kurděje, ale hlavně asi měli radost, že to měli zase sebou. Prostě 6. září 1522 do přístavu Sanlúcar v ústí řeky Guadalquivir připlula loď Victoria se skupinkou zubožených námořníků. Byl to zbytek z dvousetosmdesátičlenné výpravy Fernaa Magalhaese

Zelení mučedníci na smaragdovém ostrově

Nedostatky své angličtiny nahrazuji zdvořilostí, někdy až přehnanou. Třeba na otázku, nebyla-li mi v noci zima, horlivě přitakám: Yes. No. It is excellent! Thank you. Hostitel pozvedne obočí a praví: You’re welcome. Ale co potřebuji, na to má engliš stačí. Občas se přihodí drobné nedorozumění. V ubytovně na kraji světa, kousek od atlantských útesů Slieve Cliffs, které mají být dokonce nejvyšší v Evropě, mi byla hostitelkou položena otázka, zda si přeji k snídani irskou snídani…

Kritické množství na Václaváku

Sedmdesát tisíc lidí na Václavském náměstí, to je na jedné straně málo, skoro nic na deset milionů, ale na druhé straně docela dost. Dost na to, aby člověk zpozorněl a možná trochu i zneklidněl. Záleží na kontextu, motivaci a emocionalitě. I demokraté dokážou dát dohromady plný Václavák, i plnou Letnou, ale vlastně se nic neděje, de facto jde o podporu režimu, i když se protestuje proti Babišovi. Babiš byl z jejich pohledu pokažením režimu, jehož oni jsou zastánci, a demonstranti z Letné si nepřejí nic jiného, než aby režim fungoval správně, ale bez Babiše.

Polský přelet nad pražskou kotlinou

Vedle dvou Mariuszů, Szczygieła a Surosze, je třetí „český Polák“, Aleksander Kaczorowski (1969), nejvíc literární historik a bohemista. Českou literaturu zná na akademické úrovni, překládá ji, přednáší a interpretuje. Zároveň je druhou svou podstatou publicista, reportér a zaujatý vypravěč. Má dar podat příběh, napsat ho živě a poutavě, přitom nikoli triviálně nebo podbízivě či naivně, jak to někdy (a často) u lidí příliš zaujatých svou věcí bývá. Důležité je, že má i dobrý vkus a odstup, není to ani za každou cenu zamilovaný čechofil, ani ctižádostivec, který musí všechno převrátit a vidět jinak.

Může za to Gorbačov?

Zemřel Michail Gorbačov. Kdo může být ještě dnes dojat? Svět je už tak daleko a je tak jiný. A Rusko je tak jiné! I když to je otázka. Bylo tehdy za Gorbačova Rusko jiné? A bylo tehdy vůbec Rusko, když to byl Sovětský svaz? Co se to tam na východě vlastně převaluje na všechny časy za monstrum? Vždycky z něj šel strach a vždycky byli rozumní lidé raději, když se převalovalo co nejdál.

Jazykolamy na irských útesech atlantských

V Irsku, ale nejen tam, jsem s oblibou objednával hotely či ubytovny tak, aby k nim byla co nejobtížnější cesta. Třeba tři kilometry za městem nebo někde v polích nebo úplně na útesech. Prostě jsem vybíral třeba motoresty u výpadovek, takže když jsme tam utrmácení přišli, hostitelé, obvykle velmi milí lidé, nechápali, že si nepotřebujeme zaparkovat vůz. Když jsme se třeba po příchodu ptali v jedné velmi rozkošné samotě, kde bychom se mohli navečeřet, milá paní nás uklidnila, že restaurace je pouhých sedm minut cesty, což samozřejmě mínila vozem.

Zagorka, naše duhová víla

V naší dávné třídě základní školy se spolužačky dělily na Haničky a Helenky, což jim nejspíš vydrželo dosud. Sem tam se vyskytla nějaká Pilarka, Urbánková, možná i Molavcová – to byla intelektuálka –, v pubertě se objevila Špinarka a Suzi Quatro. Marta žádná, to možná tajně doma. Šlo o sedmdesátá léta.

Ranní sekt v dávném létě 1972

Bylo to v létě 1972. Spisovatel psal svůj další román a práce mu šla od ruky. Za dva měsíce napsal celý text, poslední tečku udělal o půl šesté ráno za letního dne. Pak si prý otevřel lahev sektu, celou ji vypil a svým novým autem odjel na jedno z dějišť románu, na lesní oprám, kde pak zažil nejkrásnější plavání svého života. Tak na to vzpomíná v sebeoslavné, místy i příšerné, ale jinak docela zajímavé knize Profesionální muž (1995).

Jiří Pechar, poslední účastník Kolářova stolu ve Slavii

Kdo byl Jiří Pechar, není možná úplně obecně známo, ale den po jeho smrti (zemřel v devadesáti třech letech) je nutné napsat, že to byla nenápadná, ale velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci, jako je vzdělanost, profesionalita, kompetence. Byl opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít. Jiří Pechar byl literární vědec a kritik, překladatel, filozof, literát.

Obrovo žebro u Sliga

Irský déšť je absolutní, velkolepý, úděsný. Nazvat tento déšť špatným počasím je stejně nevýstižné jako nazvat sluneční žár krásným počasím. Tohle píše Heinrich Böll v Irském deníku, knížce, která vznikla před pětašedesáti lety, a když jsem ji teď četl, vlastně vůbec nevím, jestli něco z toho, co tam o Irsku píše, ještě platí. Třeba jak se tam všude pije čaj, že Irové jsou opravdoví hltači čaje, kterého pijí po hektolitrech, a já bych řekl, že už to všechno převálcovalo cappuccino jako jinde.

Chystá se třetí slavná porážka?

Před námi jsou zanedlouho také prezidentské volby, na které se může těšit jen úplný cynik nebo sociopat. Problém veřejné volby prezidenta spočívá v tom, že ti, kteří by se na to dobře hodili, o to obvykle nemají zájem (nebo ani čas a peníze), takže o tom, že by na to byli vhodní, třeba ani nevědí. A i kdyby o tom věděli a zájem přece jen měli, museli by o tom přesvědčit příliš mnoho lidí, kteří by jim za to nestáli, takže tím spíše o to zájem mít nebudou.

V ten den, kdy umřela Marilyn Monroe

Jeho román Sestra (1994) lze z mnoha důvodů považovat za nejvýznamnější českou prózu po roce 1989, což neznamená, že ji každý četl či byl schopen číst. Jeho styl je jedinečný, a přitom pro mnohého neschůdný. Znovu a znovu mu ale propadá mnoho mladých lidí, které oslovuje svou divokou upřímností, naléhavou obrazností a citovostí a mnohým dalším, třeba právě tím, jak je v něm všechno složité a nejednoznačné.

Dva veteráni v lánské oboře. Schwarzenberg u Zemana

Není asi mnoho důvodů těšit se na stáří, ale jeden by tady snad byl. Že se už nemusí mnoho věcí brát tak vážně. Tedy když se v tom stáří dospěje k jistému nadhledu, jenž bývá předpokladem takzvané moudrosti. Ta se sice občas kryje s jistou senilitou, ne každý to je schopen odlišit, ale i ta má své kladné stránky. Nepodstatné věci pomíjejí, malichernosti jsou zapomenuty, staré křivdy a nevraživosti odvál čas… nebo ta skleróza, rodná sestra oné moudrosti.

Lev a jednorožec zírající na harfu

Cesta na keltský Divoký západ začala na Connollyho nádraží v Dublinu. To se ale hned musím zastavit u Jamese Connollyho, po kterém stanici pojmenovali v roce 1966, když se v Irsku slavilo padesát let od vypuknutí tzv. velikonočního povstání, v jehož čele Connolly s několika svými odhodlanými spiklenci stál. To byla hrdinská a zároveň zákeřná akce irských rebelů, kteří vrazili kudlu do zad své na frontách evropských bojující vlasti, o niž nestáli.

Proč je severokorejský režim tak přitažlivý

Vladimir Putin napsal korejskému tlouštíkovi Kim Čong-unovi, že jejich země mají mnoho společného a mohly by mít ještě víc. To jistě nikoho nepřekvapilo: jednak se takové věci ze zdvořilosti píší – a pak je jasné, že Putin hledá spojence, kde se dá, a nelze se ani divit, že je i nalézá.

Kdo by myslel na Rushdieho?

Stačilo málo a příběh Salmana Rushdieho se v pátek po útoku mladého šíitského muslima naplnil tak, jak si to přály a nejspíš sále přejí miliony muslimů po celém světě od roku 1989: tehdy byl rozsudek provolán. Ano, miliony. Desetitisíce jich na náměstích (i na náměstích Západu) tehdy provolávaly smrt spisovali, o kterém nikdy předtím neslyšely, statisíce se jich za tu smrt modlily v mešitách, miliony si ji přály a souhlasily s ní v duchu.

Když Kyjev s Moskvou podepsaly smlouvu

Rusko-ukrajinská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 2023. Rusové sice striktně řečeno nekapitulovali, ale situace pro ně byla natolik neudržitelná, že jim nezbývalo jiné řešení než se vojensky stáhnout na pozice před 24. únorem 2022 a požádat o příměří. Donbas, včetně Luhanské a Doněcké oblasti, se po letech ocitl zcela pod kontrolou ukrajinské armády a vlády v Kyjevě. Neloajální, převážně rusky mluvící a cítící obyvatelstvo, prchlo východním směrem nebo se ostentativně poukrajinštilo.

Černý panter ve věži Martello

Archimedes chtěl pevný bod, aby pohnul Zemí, já potřebuju bod, abych někde začal. A v Irsku je takovým mým pevným bodem takzvaná Joyceova věž, což je bachratá rotunda na pobřeží v Sandycove; to je městečko na jih od Dublinu, vlastně ještě dublinské předměstí na pobřeží, takové lázničky mořské, všude plno zeleně a krásných vil ve slohu georgiánském a viktoriánském, případně jiném, vždy stylovém. Pláž nikoli písečná, jak slibuje název, ale oblázková a moře samozřejmě studené, tak pro tuleně.

Spisovatel, který se stal rabínem, a rabín, který byl vždy spisovatelem

Živí se jako mnozí jeho kolegové různými sympatickými profesemi, v Sidonově případě je nejpopulárnější jeho kariéra trafikanta v Jindřišské ulici v centru Prahy. Samozřejmě píše dál, ba právě tyto roky, konkrétně první polovina let sedmdesátých, jsou obdobím literárně nejproduktivnějším. Karol Sidon se dnes dožívá osmdesáti let. To znamená, že se narodil v Praze 9. srpna 1942 – plné datum narození má svůj smysl, protože za okupace měl každý den význam.

Poslední Mistrův koncert v Neveklově

Jedna z věcí, na které se už Václava Havla nikdo nezeptá, je, jaký měl vztah k patronu svého příjmení, tedy k svatému Havlovi čili Gallovi. Bohužel ve Hvížďalově Dálkovém výslechu to není; a myslím, že ani jinde. Tipoval bych, že víceméně žádný (podobně jako Václav Klaus ke svatému Mikulášovi), ale přitom je pravděpodobné, že na to občas musel trochu myslet, a když šel někdy Havelskou ulicí kolem kostela svatého Havla, že ho to mohlo napadnout.

Bílá vrána v rodině lidí

O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.

Střela, která se zastavila na Labi

V Německu vyhlásili toho léta Páně 2022 dopravní komunismus, jenž vybudil mnohé šetřivé poutníky, aby křižovali veřejnými prostředky oblastmi Germánie za pouhých 9 eur na měsíc, tedy vlastně zadarmo. Já si pro své několikadenní potulky vybral hned to nejbližší Sasko, ale chtěl jsem se vedle známých míst (psal jsem tady o Torgau a Wittenbergu) podívat i kamsi bokem, do malých měst a na venkov, do těch opomíjených Zapadákovů, jejichž přitažlivost nelze jednoduše vysvětlit a sdělit, tak se o to ani nebudu pokoušet, třeba to vyplyne samo.

Faleš jako podmínka současné kultury

Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.

Nikdy nikomu nic nevysvětlíte. Ani panely, ani oteplování

Jeden z věčných omylů našeho druhu (Homo sapiens) spočívá v představě, že lidé jsou rádi vyvedeni ze svých omylů a nepravd a že netouží po ničem jiném než se poučit či napravit. Pravý opak je přitom pravdou! Málo věcí člověka tak naštve, znechutí či přímo rozzuří, jako když se mu někdo snaží dokázat, že se mýlí –⁠ a navíc to vypadá, že má pravdu. Na této falešné iluzi je sice postaveno mnoho oborů lidské činnosti, třeba pedagogika, kriminalistika či žurnalistika, ale nic není marnější než víra, že k něčemu dobrému vedou a jsou užitečné.

Svět se obracel naruby v klidném Wittenbergu

Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti.

A za šest let oslaví Pavel Kohout stovku

Na 20. července, což je dneska, se v různých historických časech nakumulovalo několik kosmologických událostí, třeba v roce 1936 začala válka ve Španělsku, v roce 1944 se pokusil zabít Hitlera hrabě Stauffenberg a v roce 1969 vyslovil na Měsíci Neil Armstrong svou větu o tom, že je to malý krok pro člověka, ale skok pro lidstvo.

Všichni jsme kvír

Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.

Lepší falešný orloj na střeše než nuda v hrsti

Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.

Setkání s Luterkou v Torgavě

Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.

Nová panelová epidemie aneb Nejošklivější věc

Řekl bych, že to je sama definice ošklivosti. Vlastně jeden z nejhnusnějších předmětů masového užití, co existují. Možná úplně nejhnusnější věc, co byla kdy vyrobena. A je jí plno. Je zřejmě oblíbená a jde na odbyt. A naše země se jí pokrývá. Je to šedá tvrdá deska z nějakého cementového či jakého materiálu, naskládaná na sebe ve výšce několika metrů. Na povrchu imituje zřejmě nějaký okrasný kámen či břidlici nebo něco takového, ale podstata je naprosto fádní, tupá a monotónní.

Novější články Starší články