Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Merkelová: stabilita velkého balvanu

Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová obdržela v pondělí nejvyšší německé vyznamenání, takzvaný Velkokříž Záslužného řádu v jeho nejvyšší formě. Od roku 1951, kdy byl založen, ho dostali jen dva kancléři, Konrad Adenauer a Helmut Kohl: o tom prvním nebylo sporu, neboť symbolizoval německé znovuvzkříšení, druhý německé znovusjednocení. Co však symbolizuje Angela Merkelová? Šestnáct let bujení a propadání Německa a s ním i Evropy. Šestnáct let špatně zvládnutých krizí, které jsou přitom vydávány za úspěch a za projev státnické moudrosti a politické vyspělosti.

Podle čeho se pozná Poznaň

Bylo poledne a já jsem stál v blátě před oplocenou radnicí v Poznani a čekal, až se objeví koziołki. To bláto a plot tam byly z důvodů rekonstrukce neboli remontu. Nikoli však jen tak nějaké opravy, ale opravy generální, všeobecné a celoplošné, neboť v Poznani evidentně berou věci důkladně čili z gruntu a festovně, jak se tam možná i říká. Vysvětlením může být, že Poznaň je nejvíc prušácké velké město v Polsku, což je samozřejmě velmi ožehavé takto říct, ale sami Poznaňáci to prý přiznávají, ba jsou na to i jaksi pyšní.

Terminátor bojuje s dírou

Arnold Schwarzenberg, tedy pardon – Arnold Schwarzenegger vzal lopatu, několik pytlů asfaltu a opravil díru na veřejné silnici před svým domem v Brentwoodu. To je zpráva, která takzvaně obletěla svět. Mně ji poslal na mail můj přítel a kolega Zbyněk Petráček, že se mi bude líbit. Ví totiž o mém sklonu stále se poohlížet po něčem, co by se mělo a dalo opravit. Bohužel jen teoreticky.

Čistý jas nizozemského století

Na internetových stránkách amsterodamského Rijksmuseum stojí neúprosné oznámení, že Vermeerova výstava, která je tam od 10. února do 4. června a má obsahovat „nejvíce Vermeerů pohromadě, co se kdy sešlo“, je definitivně vyprodaná. Kdo se na asi největší letošní evropskou událost tohoto druhu chystal a lístek si dosud neopatřil, má tedy smůlu.

Přetlaková komora ve Vratislavi

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Život Dany Němcové podle Prvního listu Korintským

Zemřela Dana Němcová. Bylo jí 89 let. Byla to výjimečná osobnost, aniž by o tu výjimečnost jakkoli usilovala. Nezůstanou po ní ani eseje, ani články, ani nějaká psychologická metoda, ani nějaké jiné intelektuální dílo. Ale zůstane po ní něco důležitějšího: lidé a pověst plného života v prostředí plném událostí, které přitom ona nijak sama nevytvářela a neprovokovala, ale když přišly, postavila se jim jednoduše, přímo a statečně. A samozřejmě neokázale. Neokázalá výjimečnost, to byla snad ta nejvýraznější její vlastnost.

Unesený Západ. Kundera se snažil vrátit střední Evropu, kam patří

Na podzim roku 1983 si i docela mladý Čech mohl klidně představovat, že zbytek života stráví ve státě, který bude podřízen Sovětskému svazu, tedy Rusku. Pokud samozřejmě neemigruje na Západ... Měl smůlu, že se narodil trochu východněji, než začínal Západ, tedy svobodný svět. Brežněv byl sice dva roky po smrti, ale na nějaké změny to moc nevypadalo. Většina lidí si myslela, že tak už to bude pořád a že to vlastně ani nevadí. Mysleli si to i intelektuálové na Západě, které to navíc až na úplné výjimky moc nezajímalo.

Suma sumárum Leopoldiana

Umberto Eco pravděpodobně neznal Eugena Brikciuse, ale kdyby ho znal, je možné, že by ho zařadil mezi GUW, great unread writers, mezi „velké nečitelné spisovatele“. Tento hezký termín si Eco vymyslel, protože potřeboval nějak popsat existenci nepochybně významných, mimořádných a nesporných autorů, kteří se přitom nedají číst: tím největším GUW byl a navždy zůstane James Joyce… Tedy, oni se samozřejmě nějak číst dají, dokonce jejich čtení může způsobovat jistý druh rozkoše.

Byl sex opravdu tehdy tak rychlý?

Televizní seriály jsou ideálním prostředkem pro marnění času. To je známá věc pro každého, kdo neví, jak by čas promarnil. Díky seriálům to už ví: nejlépe opakovaně, a tedy seriálově. Čím víc seriálů, tím víc dílů a tím více zahozeného času. S filmem ztratíte maximálně jeden večer, se seriálem třeba patnáct. Proto je seriál také stále oblíbenější žánr a už pomalu odsunul jednorázový a těžkopádný film na vedlejší kolej. S vědomím toho tady uvítáme nový seriál České televize Volha, jehož první díl se vysílal v neděli.

„Emigrace je hrozné neštěstí. Myslela jsem, že to nepřežiju“

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo nyní vydalo její vzpomínky Praha v mé krvi.

Legenda o ohřívadle v Kostelci u Křížků

Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.

Bezemisní amputace ducha Evropy

Podle směrnice Evropského parlamentu mají být nejpozději do roku 2050 téměř všechny stavby, co v Evropě stojí, v bezemisním standardu. Tedy proměnou mají projít miliony a miliony domů, užitkových stejně jako obytných, krásných a zachovalých, stejně jako obyčejných a prostých, ve městech i na vesnicích. Ty všechny mají změnit svou podobu, ty všechny se mají připodobnit dutým krabicím, což je proces, kterým naše města a vesnice už masivně procházejí.

Divadlo hledá hrdiny: mezi světci XX. století

Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.

Problémy s porodností vyřeší umělá inteligence

Obyvatel v České republice loni trošku přibylo, ale dětí se rodí stále méně a méně. Ten příbytek je směšných asi šestnáct tisíc a zajišťují ho přistěhovalci, kterých bylo loni padesát sedm tisíc, nejspíš z velké části Ukrajinci, což má své známé a pochopitelné důvody. Není to tedy typická migrace z třetího světa, jakou znají v západní Evropě, jež ji mění někde už k nepoznaní. V tomhle máme spíš štěstí. Pokles porodnosti má možná nějaké konkrétní důvody, kolega Kaiser se domnívá, že za tím může být očkování, ale hlavně jde o dlouhodobý trend.

Liberec, město jako málokteré

Počasí bylo na kraji Prahy na Černém Mostě strašné a v Liberci po hodině cesty busem ještě horší. Temnota, studený déšť, horstvo zavalené mraky, cáry špinavého sněhu, severní slota. Ale takové je to v Liberci myslím obvyklé. Jak to napsal Jan Neruda? „Nepříjemný je Liberec jak málokteré město.“ To je první věta z jeho cestopisného fejetonu z roku 1865. Nelíbilo se mu v tom německém Reichenbergu vůbec nic, a to z toho cestopisu neplyne, za jakého počasí tam byl a co tam vlastně dělal.

Kdo tehdy za covidu zůstal při smyslech?

Dokumentární film Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové Velké nic o tom, „jak se Česko vypořádalo s pandemií“, má dlouhý pozvolný rozjezd, během něhož padá země do koronavirového ticha. Vypadá to, že národ ztuhl v ochromení, vše se zastavilo, vše ztichlo, vylidnilo se, strnulo ve strachu a očekávání hrůz. Lidé začali sešívat roušky a čekali, až se začnou plnit mrazicí boxy oběťmi čínského viru. Média, politici a vlivní intelektuálové je v tom podporovali a společnými silami rozehrávali hru, na kterou by si možná teď raději nechtěli vzpomenout. Spojenými silami provedli na lidech cosi jako kolektivní lobotomii.

Když se čistí fakulty

Jako student jsem kdysi dávno zažil vylučování jednoho profesora. Bylo to v prosinci roku 1989, tedy v revolučních týdnech, a ten profesor si to zasloužil. Byl to rudý profesor, kovaný bolševik, normalizátor a s velkou pravděpodobností i spolupracovník Státní bezpečnosti, personifikace všeho, co jsem na té škole nesnášel, což neznamená, že mě ten člověk trochu nezajímal.

Ve stínu bezlisté lípy v Litni

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.

Zajímají levici ještě ti lidé?

Demonstrace jako ta sobotní je v situaci, jako je ta naše, tou nejpřirozenější a nejnormálnější věcí. Jsou země, slavný je příklad Francie, kde by stačil zlomek toho, co dopadlo v posledních měsících na takzvaný lid, aby už táhl ulicemi, což ostatně tam dělají i teď. Francouz by na to pohlížel jako na součást kulturní tradice a projev hrdé nespoutanosti galského ducha.

Myslím, že jsem Boha už docela pobavil

Řečeno slovy klasika Tonyho Ducháčka, jsou různý party, jsou různý spolky… Platí to dosud, ale na konci 80. let, ze kdy ta písnička je, to platilo tuplem, nebo se to aspoň pamětníkům zdá. A mezi těmi partami měla zvláštní postavení skupina Ženy, která samozřejmě patřila do rockového poloundergroundu, ale zásadně se od něj lišila tím, že byla úplně jiná: trhlá, bláznivá, podivná, dadaistická, směšná. Vystupovala hlavně v pražském klubu Na Chmelnici, ale byla všude, kde se klubala na povrch tzv. nezávislá scéna. Její hvězdou byl „performer“ Martin Choura. O jeho osudech je náš rozhovor.

Babylon v Kladsku

Román Glatz polského spisovatele (a také novináře, scenáristy počítačových her) Tomasze Duszyńskeho náleží do vlny retrodetektivek, z nichž nejznámější jsou ty od německého spisovatele Volkera Kutschera: podle nich vznikl úspěšný seriál Babylon Berlín. Glatz je něco jako polská (skromnější a zatím jen literární) obdoba tohoto hitu, ba fenoménu, i když autor říká, že svůj příběh začal psát ještě předtím, že se s knihami německého kolegy seznámil. Hlavní inspirací mu totiž bylo Kladsko, polsky Kłodzko, do roku 1945 německé město Glatz.

Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu.

Nebyl Zeman náhodou tajný Kelt?

Je to zajisté věc jeho volby, ale podoba příbytku, do kterého se má nastěhovat prezident ve výslužbě, musela zklamat ty, kteří pořád ještě doufali, že Miloš Zeman je ve skutečnosti originální člověk a skrývá nějaké tajemství. A že jen ohled na úřední majestát či snad ohledy na okolí mu brání, aby svou originalitu projevil a zachoval se, jak mu jeho kreativní osobnost velí a přikazuje. Takže sotva bude svobodný a volný, rozletí se jeho nespoutaná mysl, čemuž bude odpovídat také místo, do něhož se stáhne a jež si bude užívat.

Frutti di mare ve spacáku

Ať se to člověku líbí, nebo ne, doba, kdy výtvarné umění vypadalo předvídatelně, třeba jako obraz nebo socha, nebo aspoň jako sušák na lahve, je dávno pryč. Někdo toho lituje a kroutí nad současnou podobou umění hlavou, jiný se naopak raduje z těch nepřeberných možností, jež současná doba umělci/kyni poskytuje, a s velkou chutí a důvěrou se jimi nechá opájet, přičemž má za to, že čím jsou věci podivnější, tím víc promlouvají k dnešku.

Sametové rekviem za keltskou dobou v Arše

John Cale, zakladatel The Velvet Underground, ale pak více než padesát let charismatický rocker s temným a přitom krásným hlasem, měl ve středu koncert v pražském Divadle Archa. Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, Cale se v Praze objevuje docela často, koncertoval tu po roce 1989 až asi desetkrát, má tu své publikum a dalo by se říct i zázemí, sám prý říká, že se tu cítí dobře, možná i proto, že jako Kelt z Walesu je tu mezi Bóji vlastně trochu mezi svými.

Linie ledovce v lázních Polanica

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

Černý mušketýr pro naši dobu

V novém britském filmovém zpracování klasické předlohy Alexandra Dumase Tři mušketýři hraje roli D’Artagnana černošský herec. Film ještě neměl premiéru, takže nikdo neví, jak ho onen herec hrál a jestli se na něj, tedy na ten film, dá dívat. Ale už se o tom filmu ví to hlavní, tedy že tam černoch hraje Gaskoňce ze 17. století.Někdo se diví, někdo kroutí hlavou, někdo možná i zuří: což by ale neměl. Někdo to naopak vítá a chválí to jako projev pokroku a jakési všelidské emancipace, možná si dokonce i upřímně myslí, že to tak má být.

Hemingwayova věta k výročí války

Ve slavném válečném románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo je silná scéna válečného soudu. Italská armádní policie tam pozatýká skupinu italských důstojníků, kteří se při zmatcích během ústupových bojů ocitli mimo své jednotky. Odvádí je k výslechu, po němž následuje soud a hned vynesení a vykonání rozsudku. Vše probíhá velmi rychle. Jeden mladý armádní policista říká s opovržením starému důstojníkovi: „Jenom vy a vám podobní jste dopustili, že barbaři vnikli na posvátnou půdu naší vlasti.“ Důstojník se ho zeptá: „Zažil jste někdy nějaký ústup?“ Mladíku mu odpoví: „Itálie nesmí nikdy ustoupit.“ Načež je důstojník popraven.

Obrozenecká a jiná slast ve městě Náchodě

Těsně předtím, než se dojede vlakem do Náchoda, musí se přestoupit ve stanici Starkoč, snad pro zvýšení dojmu. Já si ho chtěl ještě zesílit tím, že tam dojdu pěšky, což jsou asi čtyři kilometry, takže jsem vešel do mlhy, podešel viadukt a přes les došel do Kramolny, kde nocovali dvakrát Prušáci, když vtrhli v letech 1778 a 1866 do země. Stále v mlze jsem pak došel horní cestou k zámku, z nějž jakžtakž vylézal velký znak Piccolominiů nad bránou, ale velkou kulatou zámeckou věž, které se může rovnat jenom věž v Českém Krumlově na druhém konci země, jsem si musel spíš představovat.

Novější články Starší články