V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat.

Nutno říci, že sudetské hřbitovy jsou zvláštní fenomén naší krajiny. Zatímco domy po Němcích jsme si rozebrali, zčásti je nechali spadnout nebo je sami zbourali, hřbitovy kupodivu většinou zůstávaly netknuty. Je v tom nejspíš nějaký atavismus, nějaká kulturní pojistka, která i člověku jinak bez zábran brání zničit náhrobky, vykopat hroby, rozmetat kosti. Samozřejmě i to se našlo. Prostě se to nějak nechá být, pokud to vyloženě nepřekáží. Pečovat o ně však už nové obyvatelstvo nebude. Logicky k nim nemá žádnou emoční vazbu, zpočátku spíš vazbu zápornou. Když se náhrobky zřítí, už tam není nikdo, kdo by je postavil. Možná sem tam nějaký dobrovolník a idealista, ale pečovat o cizí hroby nikdo věčně nebude. Když zmizelo obyvatelstvo, mizí i hroby. Ano, ty hroby jsou často krásné, patří ke kulturním hodnotám, ale to cítí jen sentimentálně založení lidé a těch právě v těchto končinách není tak mnoho.
Jsem častý návštěvník takových hřbitovů. Nemusí jít jen o polozaniklé hřbitovy na malých obcích (nyní malých: ten Hermsdorf měl tehdy asi čtyřikrát víc obyvatel než nyní), ale o hřbitovy v bývalých městech s německou většinou. Ty jsou obvykle rozděleny na dvě části. V té starší jsou pochováni němečtí obyvatelé do konce války. Po roce 1945 nastane zlom a od roku 1950 naprosto dominují hroby se jmény českými, ale i slovenskými, maďarskými, stále častěji romskými. Radikálně se proměnila i estetika a styl těch hrobů. Často monumentální, umělecké a až procovské hrobky německých rodin, různých těch průmyslníků, právníků, lékařů, nahradily skromné hrobečky lidí, kteří byli do pohraničí sebráni ze všech možných koutů, často těch nejubožejších. Tak se to prostě stalo, historie tak rozhodla.

V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek, kterým ovšem už hrozí zřícení, se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova… A k tomu portréty těch lidí s prostými tvářemi, kteří sem byli přeneseni z východního Slovenska, z Banátu, z romských osad a chýší.

Pompézní chlad pyšných teutonských hrobek je oživen soškami andílků, Panenek Marií, ale také psíčků a kočiček, jak to mají rádi. Noví nájemníci prostě přišli a nastěhovali se do hrobů, které sice nebyly prázdné, ale nikdo k těm dávno mrtvým nechodil. Asi se jich neptali – a ani nevěděli jak. Ti mrtví asi neprotestovali, možná jen pokrčili rameny a řekli si: No tak co, aspoň sem za námi bude někdo chodit. Že to budou právě Romové (to slovo jsme neznali, ani je jsme moc neznali), to jsme si nedovedli představit ani v nejbujnějších snech, ale kdo co tuší, co přinese budoucnost. Ani my mrtví to netušíme. Tak snad se s těmi novými snesem. Ačkoli tedy ovšem inu… Bitte schön…