Tag: Česká historie

Články k tagu

Kaleidoskop města dvojího osudu

Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.

Pavel k r. 1968 a své minulosti: K tomu, co se dělo, jsem se dostal později

Prezident Petr Pavel v době své dovolené vystoupil s projevem k 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Petru Pavlovi v době invaze bylo sedm let. Když v roce 1987 žádal o členství v KSČ, ve vlastnoručně psaném životopise sovětskou invazi hájil. V pondělním projevu před budovou Českého rozhlasu se krátce věnoval i svému pohledu, o této části života se však nezmínil. Mluvil o nutnosti vypořádat se s historickými traumaty. Uvedl také, že se jednalo o porušení mezinárodního práva.

Odčinění hříchů prachatických

Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.

S Fremrem o jednu éru pozadu

Otázka: Není důležitější než zamést s Fremrem zamést s fremrismem? Třetí kostlivec z předlistopadové kariéry soudce Roberta Fremra působí, jako že vypadl podle hesla: Třikrát a dost. Nepodmíněné tresty pro Alexandera Ereta a spol. z léta 1988 v sobě zjevně nesly politický element, ale podstatou stíhání tří mladíků byl v roce 1987 vandalismus a obecné ohrožení (např. kladení kamenů na železniční trať). U masového odsuzování za nedovolené opuštění republiky, jaké v letech 1983-85 praktikoval Fremr, jsme se z nitra soudcovského stavu dozvěděli, že to je považováno za kavalírský delikt, jehož se prostě „někdo“ musel ujmout.

Šéf Nejvyššího soudu: „Rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako selhání soudců“

Předlistopadové rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců, míní předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. Vynést zprošťující rozsudek nad emigranty prakticky nebylo možné, a to ani s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který soudci nemohli zohlednit. Angyalossy to uvedl ve vyjádření, které zaslala redakci Echo24 mluvčí soudu Gabriela Tomíčková.

Na místě rozšíření D1 u Brna našli archeologové pozůstatky pravěkého osídlení

Při záchranném průzkumu na místě budoucího rozšíření D1 u Brna našli archeologové pozůstatky pravěkého osídlení v několika etapách. Průzkum už skončil, odborníci provádí na stavbě jen závěrečný dohled, řekl vedoucí výzkumu z Ústavu archeologické památkové péče Brno Petr Kos. Práce na rozšíření dálnice začaly minulý týden. Odborníci při výzkumu našli pozůstatky sídliště kultury nálevkovitých pohárů, která se začala objevovat od 4. tisíciletí před naším letopočtem, horákovské halštatské skupiny.

Česko už jednoho „Fremra“ mělo. Havlův kandidát rezignoval poté, co na něj vyplavala stará skripta

Aby prezidentův kandidát na Ústavní soud neprošel přes Parlament, není tak neobvyklé. Ale aby se naopak schválený nominant nestal ústavním soudem, je už výrazně vzácnější. Podobný scénář, který teď hrozí mediálně propíranému Fremrovi se v minulosti podle všeho odehrál jen jednou. Tehdejší kandidát Václava Havla na český ústavní soud nakonec rezignoval poté, co byly zveřejněny jeho dokumenty poplatné minulému režimu.

Velké selhání prezidenta a senátorů

Na Ústavní soud, nejmocnější instituci v zemi, se konečně upnula veřejná pozornost, jakou si zaslouží. Je to bohužel pět minut po dvanácté. Stále je ale ještě možná katarze a dobrý konec, pokud prezident Petr Pavel dobře pochopí, co spolu se senátory za STAN, ANO, sociální demokraty nebo SEN21 napáchal. Uzná chybu a Roberta Fremra ústavním soudcem nikdy nejmenuje. Podle ústavy na to má právo, přestože Senát už minulý týden Fremrovu kandidaturu schválil. Těsnou většinou tří hlasů. Při dovolenkově slabé účasti pouhých 67 z 81 senátorů.

Děti, škola, komunismus

Máloco z historie budí takové vášně jako debaty nad povahou komunistického režimu před rokem 1989. Tentokrát je rozbouřila kritika ze strany nového vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, které se ostře distancovalo od „vlastní“ učebnice soudobých dějin pro žáky devátých tříd. Ta vyšla v prvním vydání ještě za minulého vedení. Na autory, z velké části bývalé zaměstnance oddělení vzdělávání, se ze strany instituce snesly tvrdé odsudky za faktografické chyby a ideologicky podložené teze. Co a jak se mají vlastně děti učit o čtyřech zásadních dekádách našich dějin?

Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.

Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi

Jedna z posledních figur ekonomické transformace Československa po roce 1989 se loučí s veřejným angažmá. Někdejší nejpopulárnější politik v zemi, který měl svého času podporu dnes nepředstavitelných 89 procent dotázaných, skončil ve funkci prezidenta Hospodářské komory. Dál už chce být jen soukromou osobou. Všechno, co řekne či napíše, bude prý už jen osobní názor Vladimíra Dlouhého.

O slavných a neslavných výročích a absolutizaci dějin

Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).

Bezručova hůl v Kostelci na Hané

V padesátých letech, to už byl pokročilý osmdesátník, bydlel Petr Bezruč v malém domku v Kostelci na Hané. Byl to všemi uznávaný národní bard, klasik již dávno odmlčený, různými tituly dekorovaný. Žil přitom nenápadně, trochu jako by s tím „národním umělcem“ nechtěl nic mít. Což ale úplně nešlo.

Přetlaková komora ve Vratislavi

Vratislav je město cihlových kostelů a obřích věží, které jsou tak vysoké, že trhají slezská nebesa. Slezské nebe, kterému se tady kdysi říkalo dolnoslezsky Schläsches Himmelreich, je místní vepřo knedlo zelo, ovšem se sušenými švestkami, meruňkami a noky v jíškové omáčce. Vedle buncláků, modré puntíkaté keramiky, která je ovšem ze Slezské Boleslavi, Bunzlau, je to možná poslední zbytek po staré německé Breslau, pyšném centru Schlesien. Samozřejmě kromě města samého.

Legenda o ohřívadle v Kostelci u Křížků

Jedna z legračních stránek českého undergroundu byla představa, že jeho příslušníci jsou něco jako husité. Píše o tom Ivan M. Jirous v kanonické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, kde přirovnává různé poloutajené srazy vlasatých lidí k „chozením na hory“ v první fázi husitské revoluce. Tehdy na různá návrší přicházel se vzrušenou myslí lid, aby si tam poslechl kázání kněží i laiků o příchodu království Božího, ale vedle toho se potkával s bratřími a sestrami, s nimiž je spojoval povznášející pocit vyvolenosti. To samé underground v 70. letech.

Divadlo hledá hrdiny: mezi světci XX. století

Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu.

Ve stínu bezlisté lípy v Litni

Liteň je obec, již by bylo možné nazvat koncentrovaně staročeskou. Leží na návrší, kterým začíná Český kras, asi patnáct kilometrů od Berouna, ze hřbitova je vidět z nezvyklého pohledu Karlštejn, ale hlavně jsou tu na malé ploše soustředěny všechny české atributy v jakési původní, předindustriální a předmoderní podobě. Je tu totiž náves neboli agora, kde je vedle sebe hospoda, škola, kostel, fara, v níž je teď muzeum, a vrata od zámeckého dvora. To všechno je přikryto stínem lip, zajisté košatých, nyní, na začátku března, zatím holých.

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města.

Seriál zásadní otázky: co cítíme k této zemi a proč?

ČT vysílá třetí a prý poslední řadu seriálu Modrá krev, nové medailony českých a moravských šlechtických rodů v doprovodu Františka Kinského. Je to bulvár v nejlepším slova smyslu, ve smyslu služby dobré věci: relace nabízí příležitost seznámit se s osudy mnoha perzekvovaných spoluobčanů, přináležejících k jedné, dosti výlučné společenské vrstvě. Jsou to příběhy bohaté, neopakovatelné, výjimečné, protože v nich jde nejen o obrovský majetek, nejprve ukradený státem, poté jím zpravidla v mnohem horším stavu navrácený, ale též o silné intelektuální a emocionální pouto s touto zemí.

Sfinga normalizace, která za nic nemohla

Zemřel Lubomír Štrougal, který samozřejmě za nic nemohl. Bylo mu skoro sto, takže si tu nevinu užíval hodně dlouho. Po listopadu 89 se dokonce rozvedl a znovu oženil, dlouho vypadal velmi zachovale, takový čiperný stařík s dlouhým nosem, ošlehaný čerstvým vzduchem z Jizerek, po kterých jezdil ještě nedávno na běžkách. Třicet let chytře odmítal interview, pak napsal paměti, ve kterých neřekl vůbec nic, což mnozí zase považovali za velmi chytré. Když už jel do Prahy, tak k soudu, kde se po nějaké době vždycky zjistilo, že se s ním nedá nic dělat.

100 let od atentátu na Aloise Rašína a jedna historická nespravedlnost

Je tomu 100 let, co byl proveden atentát na prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Jediný dokonaný atentát na vysokého politika v moderních dějinách naší země se udál 5. ledna 1923 v Žitné ulici v Praze před domem, kde Alois Rašín žil. Na následky politicky motivovaného atentátu provedeného anarchokomunistou Josefem Šoupalem tento pravicový, konzervativní politik, jeden ze zakladatelů naší novodobé státnosti, otec národní měny a hlavní autor směřování hospodářské politiky nového státu 18. února zemřel.

Granátové krůpěje v Třebenicích

Vydlážděná pěšina mezi hroby byla tak namrzlá, že jsem se musel přidržovat náhrobků, abych sebou nepraštil. Navíc stezka znatelně stoupala od kostela nahoru, podél prostších hrobů k několika honosnějším, které zhruba uprostřed rozdělovaly hřbitov zhruba na dvě poloviny: v té starší bylo ještě dost německých nápisů, v té novější už byly jen české. A rozdělovaly je právě ty dvě hrobky, k nimž jsem pajdavě ručkoval.

Táborité na procházce s adamitou

Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.

Sláva příběhu

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.

Archeologové našli pod Řípem unikátní pravěkou mohylu se svatyní

Čeští archeologové Západočeské univerzity v Plzni a Univerzity Karlovy objevili u obce Račiněves pod Řípem pravěkou mohylu určenou jako místo posledního spočinutí významného jedince z pozdní doby kamenné. Stavba má unikátní konstrukci s dutým prostorem uvnitř mohyly, který sloužil k rituálním aktivitám. Taková konstrukce byla na území ČR objevena vůbec poprvé, informovali archeologové.

Lepší falešný orloj na střeše než nuda v hrsti

Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.

Skupina bratří Mašínů patří mezi odbojáře. Po pěti letech získala osvědčení

Osvědčení pro účastníky odboje a odporu proti komunismu vydalo ministerstvo obrany Ctiradu Mašínovi, Milanu Paumerovi, Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi, kteří se počátkem 50. let 20. století postavili komunistickému režimu se zbraní v ruce. Na  semináři ve Sněmovně to oznámil ředitel ministerského odboru pro válečné veterány Pavel Kugler. Žádost o vydání osvědčení pro čtveřici lidí ze skupiny podaly spolky Centrum pro dokumentaci totalitních režimů a Pocta bratřím Mašínům.

Nejdřív musely padat hlavy

Někdy v polovině osmdesátých let jsem byl na archeologické brigádě v Kožlí u Orlíka u Michala Lutovského, tehdy mladého a nyní významného archeologa, kde jsme kopali slovanské mohyly. Bavili jsme se po večerech o archeolozích, o nichž jsem měl představu, že to jsou drsní muži s krumpáči, kteří jsou stále někde v terénu a po večerech u lampy porovnávají kosti a střepy. Michal Lutovský se mnou souhlasil, ale uvedl příklad mladé a velmi sympatické archeoložky Andrey, která je shodou okolností manželkou herce Jiřího Bartošky, který se právě tehdy mimo jiné proslavil rolí ve filmech na motivy knih Eduarda Štorcha.