Tag: Česká historie

Články k tagu

Němcová se pustla do Filipa. Česko si připomíná okupaci v roce 1968

V Praze, ale i na dalších místech ČR, si lidé připomínají 53 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Před budovou Českého rozhlasu v Praze se koná každoroční pietní akt, kde se pokládají květiny a věnce k pamětní desce. Kladení věnců na Vinohradské třídě se účastnili čelní představitelé státu, zástupci ČRo a pamětníci srpnových událostí. Srpnová invaze vojsk na území Československa ukončil období pražského jara, které představovalo společenské a kulturní uvolnění v zemi. Okupace zároveň odstartovala dvacetileté období normalizace.

Srpen – sexuální výklad

Vlast byla rozvalená na posteli, přikrytá srpnovou tmou, sny měla sice trochu divoké, ale hluboce spala a odfukovala. Násilník jí vnikl rovnou do dělohy – z letadel, která přistávala v Ruzyni, se vyrojily ruské tanky jako spermie... Tento týden tu máme zase srpnové výročí. Našim mladým už není jednoduché vysvětlit, o co tehdy šlo. Tak zkusme jednu interpretaci sexuální povahy.

Od lokomotiv po brusle

Dnes je ve Strančicích nedaleko Říčan Kolbenovo kdeco: základní škola, náměstí, pomník i chalupa, v níž se Emil do početné židovské rodiny domkáře a hokynáře Joachima Kolbena 1. listopadu 1862 narodil. Absolvoval gymnázium v Praze a německou vysokou školu technickou tamtéž, ale jeho skutečnými „univerzitami“, řečeno s Maximem Gorkým, byly pracovní a přátelské vztahy s kolegy vynálezci a podnikateli Edisonem a Teslou ve Spojených státech.

Vystoupení ze zajetých kolejí

Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.

Komunistky chtějí v kampani „spravedlivější svět“. Jejich režim zabil Horákovou, pranýřuje opozice

KSČM se pokusila o originální předvolební kampaň, ale narazila. Strana zveřejnila grafiku několika svých členek v rudých košilích a s heslem „Komunistky v každodenním boji za spravedlivější svět“, v jejímž čele stojí bývalá komunistická poslankyně Marta Semelová. Vysloužila si tím ale nemalou kritiku Lidé KSČM vytýkali, že boj za spravedlivější svět v minulosti znamenal perzekuce, politické vraždy a desítky let potlačování lidských práv.

Pražský Gulliver

Do stroje času v podobě makety historického jádra města lze vstoupit leckde, model Antonína Langweila v Muzeu hlavního města Prahy je však unikátní. Jeho jedinečnost spočívá v detailech, v nichž, jak kdysi řekl německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, „se skrývá Bůh“. Umělec zvěčnil miniaturami z lepenky aktuální stav víc než dvou tisíc pražských budov z let 1826–1837; bezmála polovina z nich už nestojí.

Lidická žena židovskou podnájemnici neudala, tvrdí drtivá většina posudků historiků

Lidickou ženu Alžbětu Doležalovou nelze kategoricky vinit z udání židovské podnájemnice Štěpánky Mikešové, kterou následně v roce 1942 zavraždili nacisti v Osvětimi. Vyplývá to z nově zveřejněných posudků historiků pro Památník Lidice. S názorem historika Vojtěcha Kyncla, který údajné udání popsal předloni v reportáži ČT, se ztotožnil pouze jeden posudek. Památníku jich bylo po oslovení deseti institucí dodáno 13, uvedl ředitel památníku Eduard Stehlík.

Mistrovská choreografie smrti

Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.

Čtyři sta let od krvavého baletu Mistra Mydláře

V pět hodin ráno onoho 21. června, černého dne českých dějin, zahájil výstřel z hradního děla truchlivou podívanou. Z dokonávající tmy se do skoupého světla vynořilo theatrum obklopené dvěma kornetami kavalerie a třemi setninami pěchoty, které udržovaly zástupy v uctivé vzdálenosti. Katovský pacholek v černé kápi postavil před špalek vysoký černý kříž. U špalku stál s nahým mečem a kamennou tváří kat Jan Mydlář, z božího dopuštění mistr popravčí…

Mezi Havlem a Klausem. Na okraj jednoho výročí

Není to projev nové doby, polarizace společnosti tady byla vždycky. Společnost, pokud nebyla pod knutou autoritářské nebo totalitní vlády, byla vždy nějak rozdělena, determinována místem, kontextem, a pokud je dnes akcentováno její rozdělení, že příkopy jsou hlubší než kdy jindy, tak je to především vlivem informačního smogu, který zvyšují rozličné sociální sítě. Jejich možnosti jsou hlavně v akceleraci emocí, v jejich masové kvantitě. Šíří se pochopitelně v jednoznačném modu plus/minus.

Pomníky budou žít – i po smrti

Aby existovala nějaká paměť, potřebuje se něčeho chytit. Proto se dělají třeba uzle na kapesníku – neznám sice nikoho, kdo by to dělal, ale víme, o co jde… Pro historickou paměť jsou takovými uzly na kapesníku tzv. místa paměti. To je oblíbený termín historiků, ale znamená to v podstatě to, že lidé mají potřebu se k něčemu vztahovat, něco uctívat, něco si připomínat. Podoba takových míst zásadně závisí na okolnostech, nejčastěji na tom, jaký režim vládne.

Jak se po sto letech daří českému komunismu?

V květnu 1921, právě před sto lety, byla v pražském Karlíně na svém ustavujícím sjezdu založena Komunistická strana Československa, jedna z nejpočetnějších a vůbec nejsilnějších komunistických partají na světě. S dědictvím čtyřiceti let její vlády se země někdejšího Československa vypořádávají ještě dnes. V českém parlamentu i třicet let po revoluci zasedají komunističtí poslanci, jejichž hlasy v posledních rocích držely u moci vládu Andreje Babiše.

Stát komunistu Štrougala za střelbu na hranicích stíhat už nebude

Zastavení stíhání bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, které se týkalo používání střelných zbraní na československých hranicích, je pravomocné. Rozhodlo o tom Městské státní zastupitelství v Praze, které se ztotožnilo se závěrem znalců, že bývalý předseda vlády i exministr vnitra trpí duševní chorobou, jež jim znemožňuje chápat smysl trestního řízení. O posunu v úterý informoval právní zástupce poškozených Lubomír Müller, informaci následně potvrdil mluvčí zastupitelství Aleš Cimbala.

Století s českými komunisty. Je nemyslitelné, aby v Německu byli v koalici nacisté, říká Pospíšil

Museum Kampa v pátek zahájilo výstavu Rudé století mapující historii komunistické strany a její příběhy. Společně s kurátorem expozice, historikem Petrem Blažkem na výstavě promluvil europoslanec, iniciátor výstavy a současně předseda správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Podle Pospíšila jde připomínku komunistických činů podobně jako vloni, kdy si muzeum připomnělo památku Milady Horákové.

Umba žijby. Podivuhodné dílo básnivého oprávce jazyka českého

Na gymnáziu v Hradci Králové učil v letech 1871–1897 matematiku a fyziku, už během této štace však proslul jako oprávce českého jazyka. Nebyl to purista lepící neologismy typu piskorukofoukohmatec (klarinet) nebo rukonohokolorychlostrk (velociped), nýbrž básník, který je vytvářel ze slovních kořenů. Jakuba Hrona užívajího přízvisko Metánovský inspirovaly tvary, které původnímu významu občas odpovídaly, ale často se mu jen blížily „kořenovými zvuky“. Jeho konstrukty tak perlily svéráznou zvukomalebnou poetikou.

O mé oběti nepíši, jest samozřejmá

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.

Masaryk podle Engliše

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Pitomec u kumpanie

Když Jaroslava Haška napadlo, že zachytí ironii světové války figurou malého muže z pražské ulice, bohém a anarchista Franta Sauer navrhl, že tuto znamenitou ideu realizují vydáním po sešitech: z výtěžku prvního zaplatí druhý atd. Šlo ovšem o to, jak zaplatit tisk prvního sešitu. Humoristu bytná právě vyhodila pro neplacení nájemného a Sauer ho k sobě na Žižkov přijal „na byt a stravu“. Korunou ale smrděli oba, a tak se vydali dolů do Prahy shánět kapitál.

Vlevo dole. Zeman mohl vidět „vzorovou Přítomnost“ připravenou nacisty

Sotva vyšel třetí svazek memoárů Karla Löbla, vysokého funkcionáře Československé strany socialistické v letech sovětské okupace (a po celou tu dobu též poslance Federálního shromáždění, ministra atd.), jejich autor 17. ledna 2021 zemřel. Bylo mu 95 let. Už se ho tedy nemůžeme zeptat na to, co ve svých vzpomínkách nedořekl, naznačil, vynechal. Byly by to ovšem, nutno říci, hlavně otázky speciální, zajímavé leda pro toho, kdo by chtěl o poslanecké práci „bratra Löbla“ za Aloise Indry a ministrování za Stanislava Rázla, Josefa Korčáka (a jak se všichni jmenovali) vědět ještě víc, než na sebe pamětník prozradil.

Pochopitelně že to lidé dělali

Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.

Sáňkování v Lidicích. Ředitel památníku vyhlazené obce apeluje na dodržování piety

Na pietní území Památníku Lidice zamířily o uplynulém víkendu desítky sáňkařů a bobistů, někteří jezdili i po starém hřbitově a po místech, kde stály nacisty zdemolované domy. Ředitel památníku Eduard Stehlík apeluje na dodržování piety a chování, které určuje návštěvní řád památníku. Lidé by si podle něj měli uvědomit, na jakém místě jsou, a to, že pietní území není jen část poblíž silnice.

Furioso mlynářského mistra

Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).

U svaté rodiny Welsů na Letné

Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.

Moderní dějiny psané krví

V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.

Unikátní nález: Archeologové nalezli v Milevsku část hřebu z Kristova kříže

Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu, který s největší pravděpodobností pochází z takzvaného Pravého kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií. Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. Novináře o tom dnes informovali na místě zástupci církve a vědci.

Když Češi (a Slováci) budovali u Kyrgyzů ráj

Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.

Jak se z pluku Svatého Václava stal pluk Jana Husa

V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.

Až příliš talentovaný pan Láník

V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.

Napravení Invalidovny

Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.

Trapné lásky muka

Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“