V kinech, což je stále ještě zařízení, kam se chodí na filmy, se občas promítá střihový film režiséra Miloše Šmídmajera o Janu Werichovi s podtitulkem, který by mohl i jednoho odradit: Když už člověk jednou je…

A když už ten film jednou je, šel se na něj člověk podívat. Je to standardně odvedená práce, nikoli první svého druhu, před deseti lety sestříhal velmi kvalitní třídílný film Voskovec–Werich: Paralelní osudy režisér Aleš Kisil. Vznikl i samostatný dokument o Jiřím Voskovcovi a na Kampě se o Werichovi hraje divadelní pásmo. Werich a v závěsu za ním Voskovec tedy poletují zdejším povětřím, kdo si na ně chce sáhnout, jsou mu k dispozici, včetně výborně připravených tří svazků vzájemné korespondence.

V tom filmu, tvůrci odpustí, toho zazní nového málo a o nových filmových záběrech ani nemluvě. Jistěže se tam přetřesou věci osobní, ovšem s mírou a též se komentář dotkne Werichových politických postojů, lze-li tak o nich mluvit. A naznačí se, že to koulel různým způsobem, ale v zásadě to byl demokrat a komunismus se mu nelíbil. Zároveň není možné zcela popřít, že na rozdíl od aristokratického Voskovce už v první republice komunismus zcela neodmítal, že jeho vztah k poválečnému režimu byl loajální, a že tedy stylizování Wericha do jakéhosi symbolu tiché rezistence je falešné a mylné.

Werich žil v nesvobodné zemi, jeho postavení bylo schizofrenní: na jedné straně byl nesporná „celebrita“, jeden z nejslavnějších lidí ve státě, národní „pan Werich“, ke kterému se lísal kdekdo, každý partajní aparátník si považoval za čest podržet mu tašku. Na druhé straně byl snadno vydíratelný: vinou některých vlastností, ke kterým rozhodně nepatřila střídmost a skromnost, ale také tím, že prostě byl především herec, který toužil hrát, předvádět se, líbit se publiku. Přátelství s Voskovcem, které sice prošlo na začátku padesátých let krizí, se po několika letech obnovilo v plném, nikoli ale již tvůrčím rozsahu a Werich potřeboval „vyjet“ za ním na Západ. Později se přidaly rodinné starosti, nemoc jeho i dcery Jany.

Jistěže si s režimem zadal. Třeba rolí Göringa v sovětském obludném velkofilmu Pád Berlína z roku 1949. Nebo je možné se přít, zda Císařův pekař (1951) je komunistická propaganda, či naopak rafinovaná antirežimní alegorie, když pravděpodobně není ani jedním. Je možné hledat po archivech vyjádření a odpovědi na anketní otázky, jež skutečně nepůsobí heroicky ani zvlášť moudře. Spravedlivé je však také uvést, že v jiných kritických chvílích se Werich choval mužně: když podepsal dopis Zápotockému, žádající milost pro básníka Josefa Palivce, když podepíše mezi prvními Vaculíkův manifest Dva tisíce slov a neodvolá jej.

Jeho v médiích často omílaný podpis pod antichartu, jejímž byl nejmastnějším úlovkem, je ostuda především pro onen režim: nemocný a izolovaný muž v „hlučné samotě“, chycený a dovezený naháněči do Národního divadla, aby ho mohli předvést jako cennou trofej. A on se nechá, protože měl strach a chtěl mít klid. Do smrti zbývají tři roky.

Literární kritik Václav Černý, jeho a Voskovcův vrstevník, s nímž studoval na Lycée Carnot v burgundském Dijonu, při příležitosti Werichových pětasedmdesátin napsal: „Velký umělec a starý poctivec. Umělec myslí na lidi, aby jim udělal radost, a tedy dal i sílu. Je-li poctivec, nikdy jim nenabídne radost, která by neplynula z pravdy a byla založena jen na řemesle a pouhé zábavnosti. Nevím, že bych dovedl a mohl o umělci (i o člověku) říci něco lepšího.“ A Černý neměl skutečně ve zvyku někoho šetřit nebo mu podkuřovat.

Voskovec přežil Wericha sotva o rok. Ti, kdo ho znali a potkali v Americe, píší o jeho duševní vyrovnanosti a tělesné zachovalosti až do posledních dní. Byl králem, který je ale odsouzen žít v jiné zemi, než bylo jeho království. Jeho americká kariéra nebyla hvězdná, ale nebyla ani neúspěšná. Byl oblíbeným, nikoli slavným hercem s lehce cizím přízvukem. Jeho kolegové jistě netušili, že v hlavním městě jakési vzdálené evropské země je reklamní fasáda, ze které se drolí omítka s karikaturou tohoto zvláštního, jemného muže. Možná to nevěděl ani on. Možná ani většina kolemjdoucích. Sláva je relativní, a jak zpívali ti dva: „… nikdy nikdo nemá míti nic za definitivní.“
V rámci možností definitivnosti zůstává pravda, že bez Voskovce a Wericha by moderní česká kultura vypadala jinak. A česká povaha asi hůř.