Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
Dvaatřicet let. V roce 1980 uplynula stejně dlouhá doba od Vítězného února, oficiálního „dňa rožděnija“ komunistického režimu v Československu. Soudruzi ještě neměli tušení, vlastně nikdo neměl, ale vstupoval do své poslední dekády, koncem léta začala stávka v Leninových loděnicích v Gdaňsku a vznikl Nezávislý odborový svaz Solidarita, který ten konec výrazně přiblížil.
Alena Mornštajnová (57) je mimořádně úspěšná česká spisovatelka se závratnými prodeji. S jejím posledním románem Listopád to asi nebude jiné. Má i dráždivé téma: listopad 1989 se nepovede, moci se ujme armáda, ta obnoví tuhý komunistický režim. Kruté dějiny odtrhnou matku od dcery. Setkají se? Čtenář se buď začte, nebo se otřese…
Jednou mu kolega v nadsázce řekl: „Socha má být vážná a tvrdá, ty je děláš veselé a měkké, to nejsou sochy.“ Kurt Gebauer toho naštěstí nedbal a dál vytvářel objekty, které působí, že je s nimi člověku lépe. Jsou nejen měkké a veselé, ale také živé a vtipné a přátelské – tedy ne všechny, na takové trpaslíky si musíme dávat pozor.
Jak je v posledních letech zvykem, objevují se s příchodem 17. listopadu na reklamních plochách tváře konkrétních lidí, kteří děkují, „že můžeme“. Má to být oslava svobody. Politici všech stran, snad s výjimkou komunistů, se teď pro forma zavěsí na odkaz sametové revoluce a budou si připomínat památku Václava Havla.
Možná nejvýstižnější komentář pronesl ke třicátému výročí 17. listopadu člověk, od kterého by to čekal jen málokdo.
Před deseti, natož dvaceti, ale třeba taky patnácti nebo pěti lety jsem býval v tuto dobu, tedy večer 17. listopadu, už radostně přiopilý, což nyní nejsem.
Z listopadu 1989 zůstaly desítky obrazů zachycených fotografiemi nebo filmem. Jsou na nich často docela veselé výjevy lidí, kteří někam hledí, někoho poslouchají, něco volají. Tváří se většinou nadějně, někdy až dychtivě, jsou, dalo by se říct, v očekávání, že věci se dějí správně a jdou tak, jak jít mají.
Zásah bezpečnostních složek v pátek 17. listopadu 1989, nasazení útvarů Veřejné a Státní bezpečnosti a odboru zvláštního určení v centru Prahy a zejména na Národní třídě nepochopitelně patří k nejméně známým událostem této převratné doby našich novodobých dějin. Stranou pozornosti ještě třicet let po zásahu zůstává jak komplikovaná organizace a řízení celé akce, tak zároveň identifikace nasazených jednotek.
V sobotu se na pražské Letné bude demonstrovat proti současné vládní garnituře a všemu možnému dalšímu, minule se protestu účastnily statisíce lidí, i teď se čeká vysoká účast. Jako člověk s protesty sympatizující bych měl k šestnáctému listopadu vzhlížet s nadějeplným očekáváním.
Před třiceti lety vypukla revoluce, která ukončila socialistický experiment budování komunismu. Experiment napáchal fatální morální škody na společnosti, přinesl bezpráví, nespravedlnosti, zločiny, změnil společenské vztahy a ekonomicky zdecimoval tehdejší Československo.
Deník Mladá fronta DNES připomíná blížící se třicáté výročí listopadu 1989 sérií rozhovorů s pamětníky a aktéry tehdejších událostí, mimo jiné vyzpovídal tehdejšího svazáckého funkcionáře Jiřího Jaskmanického a studenta DAMU Pavla Chalupu. Na text reagovaly prohlášením různé veřejně činné osobnosti, také bývalí disidenti a významní účastníci revolučního dění.
Sedmnáctý listopad to má mezi českými svátky nejtěžší. Hrozí mu nezájem, jakým veřejnost historicky významné dny častuje.
Češi si v pátek na mnoha místech země připomněli výročí událostí spojených se 17. listopadem. Nejvíce akcí se konalo v Praze. Tisíce lidí dorazily na Václavské náměstí a zejména k památníku na Národní třídu. K němu už od rána přicházeli i politici, aby položili květiny nebo zapálili svíčku.
Na Národní třídě se od rána střídali politici, aby uctili památku 17. listopadu. S věnci a svíčkami dorazili k památníku zástupci většiny hlavních politických stran, ale také bývalý prezident Václav Klaus nebo herec Marek Daniel, který v roli Tondy Blaníka předvedl jeden ze svých satirických výstupů.
Ve střední Evropě přituhuje, a pokud by to mělo být někde vidět, tak na oslavách sedmnáctého listopadu v Praze.
Ivan Trojan je dle všeho objekt univerzálních tužeb. Jeho herectví je široké jako jeho duše, která je, jak přiznává, melancholická, a zároveň z ní vyšlehává plamen vášně i šaškovství. Ideální člověk do výtahu.
Když je jasné počasí, je z návrší nad Plumlovskou přehradou přes hanáckou rovinu vidět na Kosíř, ten hanácké Mont Blanc, a ještě dál – až na zámek v Náměšti na Hané.
Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých.
„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.
Památník sametové revoluce na Národní třídě už nebude přístupný veřejnosti. Česká advokátní komora, která je vlastníkem budovy, se rozhodla pro rekonstrukci průchodu z důvodu neukázněnosti lidí u plastiky. Hlavním důvodem uzavření symbolu zahájení revoluce jsou prý požáry ze zapálených svíček a velké náklady k udržování samotného památníku.
Bylo mu lehce přes třicet, když se stal dva roky po listopadu 1989 ministrem zodpovědným za privatizaci na Slovensku, tehdy ještě součásti federace.
Ministr financí Andrej Babiš obchází Prahu s vypsanými citáty filozofa Václava Bělohradského, který vyjádřil naději, že má šanci proměnit se z oligarchy v příslušníka elity. Václav Bělohradský v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje, proč skončila epocha tradičních politických stran a přesně podle očekávání Václava Havla přicházejí jednorázová tematická hnutí, jako je ANO.
Čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu se v Česku bude slavit ve zvláštní atmosféře sílící skepse vůči polistopadovému směřování české společnosti, která je často a silně formulovaná i v textech mladých autorů a publicistů.
