Kultovní fantasy svět se možná brzy dočká nové podoby a to tentokrát na velkém plátně. Společnost Warner Bros. rozjela práce na celovečerním filmu ze světa Hry o trůny. Projekt je teprve na začátku, ale už teď je jasné, že studio míří vysoko, píše deník Bild. Server The Hollywood Reporter uvedl, že na scénáři už pracuje Beau Willimon. Ten se podílel na seriálu Andor pro Disney+ a dříve vytvořil politické drama House of Cards.
Přelom loňského a letošního roku přinesl na Amazonu pokračování jejich předloňského seriálového hitu Fallout. Premiéra závěrečné epizody druhé sady sice proběhla už před dvěma týdny, ale z toho se snad nestřílí. Podtrhněme spíše to, že když byla uvedena sada první a psal o ní kolega Ondřej Štindl, zastavil se u problému ideového: „Postapokalyptický svět Falloutu se dá vnímat i jako alegorie kapitalismu. (...) Že takový nekompromisní odsudek kapitalismu jako krvelačné mašinerie, která se nezastaví před ničím, vznikl v produkci právě Amazonu, globální velefirmy, jež současný kapitalismus symbolizuje, nepostrádá značnou ironii.“
Příští rok je natřískaný novinkami ze světa filmu, televize i hudby. Na co se můžete těšit? Je toho opravdu hodně. Do Prahy přijede například Nick Cave, rapová legenda Pitbull nebo kmotr blues Eric Clapton. Hollywood zase přichází s novinkou Christophera Nolana Odyssea nebo třetím dílem sci-fi spektáklu Duna. Streamovací služby a televize zase své diváky zavedou do nových příběhů ze světa Hry o trůny (Rytíř Sedmi království) či Yellowstonu (Marshals: Příběh z Yellowstonu).
Občas i dojatě vzpomenu na to, jak jsme s rodinou vyrazili do kina na první díl Pána Prstenů. Nejstarší dcera z kina odcházela s očima navrch hlavy a hlásila, že by dala milion, kdyby mohla vidět druhý díl hned teď. Samozřejmě si musela počkat, ale netrvalo to tak dlouho. Další pokračování bylo v kinech po roce, za dalších dvanáct měsíců mělo premiéru finále. Neviděli jsme na tom tenkrát nic zvláštního. Ale aby mohla být trilogie uvedena takhle rychle, musela produkční společnost New Line Cinema strašně zariskovat. Souhlasit s tím, že před uvedením první části bude natočena celá trilogie.
Dočtu-li se dnes o nějakém uměleckém díle, že „klade otázky“, jímá mě podezření, že opak je pravdou, že otázky neklade žádné, jenom polopaticky ilustruje nějaké odpovědi. Mám proto velkou radost, když mohu ctěným čtenářům oznámit, že jsem na dílo, jež skutečně klade otázky, narazil, a ty otázky jsou navíc relevantní ve vztahu k dnešnímu světu, mohou člověku docela vrtat hlavou, když si je připustí. Je chytré a pronikavé, ale nijak zaumné, k publiku mluví snadno srozumitelným, nekomplikovaným jazykem, nevyžaduje od něj dlouhodobou přípravu, otrlost vůči někdy náročnému jazyku vysokého audiovizuálního umění.
V Hollywoodu se to někdy zvláštně sejde a dva dělají totéž, aniž by o tom věděli. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tam tak vznikly dva ambiciózní přepisy románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti, první režíroval Stephen Frears a druhý Miloš Forman. V letech 2005–2006 byly uvedeny dva celovečerní hrané filmy o tom, jak Truman Capote psal Chladnokrevně (Capote a Pochybná sláva). A letos dvě minisérie, jejichž děj se točí kolem kamarádů, kteří v současné Filadelfii přepadají domy, v nichž svůj byznys dělají drogoví dealeři, jde to hladce, dokud se to pořádně nezadrhne.
Odvysíláním osmé epizody skončilo v pátek v České televizi tuzemské uvedení „federálního“ seriálu Příliš mnoho lásky (federálního proto, že se odehrává jak v Česku, tak na Slovensku a že obě prostředí jazykově tematizuje – o tom jsme psali před několika týdny). Závěr to byl vpravdě pozoruhodný, proto se k seriálu vraťme. Ačkoli nejen proto: vlna televizních seriálových premiér je letos na podzim výrazně bohatší, než byla na jaře, nabídka je pestrá a nyní postupně bude přicházet na finále sérií, takže se snad sluší u některých z nich zastavit. Třeba když mají, tak jako jmenované dílko, ambici vyslovit se k současnosti a jejím potížím či náladám – například k polyamorii.
Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny.
Americkou televizní cenu Emmy získala v kategorii komedie seriálová satira o zákulisí Hollywoodu Studio. Cenu za nejlepší drama si odnesl seriál Urgent z pittsburského traumatologického centra a ocenění za nejlepší miniseriál má dílo Adolescent o britské rodině třináctiletého chlapce obviněného z vraždy spolužačky. Slavnostní ceremoniál se konal v noci na dnešek SELČ. "Jsem opravdu v rozpacích z toho, jak jsem z toho šťastný," řekl podle agentury Reuters na předávání cen spolutvůrce oceněného seriálu Studio Seth Rogen.
Newyorská hudebnice Cassandra Jenkins se proslavila kritikou oceňovanými alby An Overview on Phenomenal Nature (2021) a My Light, My Destroyer (2024). Ve své tvorbě vytváří vrstevnaté zvukové krajiny, nejde však o pouhý experiment pro experiment – naopak, její poslední dvě desky patří k tomu nejlepšímu, co v posledních letech vzniklo na současné scéně. Album My Light, My Massage Parlor volně navazuje na desku My Light, My Destroyer.
Minisérii Živel (Untamed) na Netflixu lze doporučit ne snad jako dílo, které by mohlo diváka strhnout, nebo aspoň bavit, ale coby studijní materiál. Málokdy se tvůrcům podaří do scénáře vměstnat tolik klišé, aby tak mohlo vzniknout dílo stoprocentně čisté, do poslední mrtě a nijak inspirovaně naplňující jakousi konvenční představu, z níž zároveň nikdy nevybočí, ani o milimetr. V případě Živlu jde o představu žánrové podívané pro tzv. náročného diváka, který vyžaduje nejenom vzruchy, ale i „hloubku“ a „poselství“.
Citová hodnota, komediální drama o hojivé síle umění, přicestovala na závěr festivalu ve Varech v jediné projekci jako jeden z největších hitů z Cannes, kde získala Velkou cenu. I ve Varech snímek rezonoval: citlivé i vtipné drama slavného dánsko-norského režiséra a scenáristy Joachima Triera přijela spolu se Stellanem Skarsgårdem představit do Varů vycházející herecká hvězda, norská herečka Inga Ibsdotter Lilleaasová. Hraje postavu mladší sestry Agnes. I na hloubavější otázky, které obvykle v malých novinářských junketech nepadají, mimo jiné třeba o podstatě síly skandinávského herectví, odpovídala Inga ve Varech soustředěně, vtipně a s nadhledem.
Po půlroce čekání vypustil stream Netflix v pátek do světa třetí – a zatím prý skutečně poslední – řadu svého historicky největšího seriálového šlágru Hra na oliheň. O první sérii jihokorejského seriálu psal před čtyřmi lety kolega Ondřej Štindl v Týdeníku Echo, že je vlastně infantilní, o druhé řadě jsem psal já tamtéž letos v lednu naopak pochvalně, že se z románu stává esej. Co konstatovat o sérii třetí? (Pro zájemce o zhlédnutí novinky na tomto místě podotýkám, že se v textu nevyhýbám částečnému prozrazování jejích dějových zákrut.)
„Žádné ‚na Česko dobré‘. Seriál s Donutilem šlape a má světové parametry,“ hlásily první recenze. To bývá důvod k nervozitě: vždycky když nějaký novinář napíše, že hudba či film „šlape“, víte, že je načase začít se bát. Děj nového politického thrilleru Moloch se odehrává v mírně pozměněné realitě české politiky: prezident Toman (hraje ho Miroslav Donutil) silně připomíná Miloše Zemana (paní Ivana by se také našla), jen ruských agentů tu běhá asi o něco víc než ve skutečnosti. A novináři, snad i ti z Respektu, mají, doufám, o něco klidnější práci, než jak se nám snaží namluvit autoři seriálu.
Muž prochází parkem, má v uších sluchátka s oblíbenou muzikou, vejde do nemocnice, prochází čekárnou urgentního příjmu, vstupuje do ordinace, vyndává si sluchátka z uší a okamžitě se zapojuje do prvního lékařského případu, který kolem něj sotva prosviští. Vedoucí jedné z pittsburských traumatologií v následujících patnácti hodinách spolu se svými kolegy zachrání více než stovku životů, ale několik jich bohužel také ztratí (včetně dětských). Mezitím stíhá řešit rovněž psychické potíže pacientů a nelady mezi svými kolegy.
Je libo vydat se na honbu za pokladem, nebo prozkoumat zákulisí hollywoodských studií? Po excelentním Adolescentovi měla premiéru na Netflixu minisérie o lovcích pokladů Zlato a zištnost: Hon za pokladem Forresta Fenna. Na konkurenční platformě Apple TV+, která prodělává miliardu dolarů ročně, měl premiéru komediální seriál The Studio, jenž zavede diváky jablečné videotéky do zkaženého nitra Hollywoodu. A neměli bychom zapomenout ani na videotéku SkyShowtime
Třináctiletý kluk čelí obvinění z vraždy spolužačky. Jeho rodina, terapeutka i vyšetřující detektiv se snaží za každou cenu odhalit, co se vlastně stalo. Je celkem pravděpodobné, že jste seriál Adolescent už viděli, v posledních týdnech mu úplně uniknout nešlo (nasbíral 24 milionů diváků za první čtyři dny). Seriál je to velmi chválený. Pokusím se vysvětlit, proč mi to přijde ještě záhadnější než ona vražda. V posledních letech se u popisů audiovizuální tvorby začalo používat vágní spojení „sound design“, každý druhý umělecký film najednou nepředvídatelně pracoval se zvukem. Uvítal jsem, že zvuk tady nikoho nezajímá.
Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.
Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh čtvrt století dlouhého soudního souboje paličatého pošťáka z malého velšského města s jedním z největších britských úřadů, který přivedl krytím vlastního průšvihu do maléru tisíce lidí. Od února naleznete v internetovém vysílání České televize britský seriál nazvaný Pan Bates versus Britská pošta. Tato pořád ještě novinka, která v Británii byla odvysílána teprve vloni, zpracovává reálný příběh.
Diváci šesté řady seriálu The Crown (Koruna) mohli snadno přehlédnout epizodní roli, kterou sehrál Michael Heseltine. Pamětníci jeho úlohu ve vládách Margaret Thatcherové a Johna Majora ovšem těžko. Vysloužilec vrcholné britské politiky koupil v polovině sedmdesátých let v Thenfordu venkovský dům z 18. století spolu se zahradou, farmou a pozemky a více než stošedesátihektarovou usedlost kultivoval v pozoruhodné dílo člověka. Zaslouženou pozornost budí zejména třicet hektarů někdejších porostů, které proměnil v uznávanou zahradu a živé arboretum.
Potěší to, když člověk náhodou a nepřipraven narazí na dílo, které ho osloví silněji, než čekal, uvázne mu v hlavě. Ne nutně jako vrcholný umělecký výkon, ale jako výsledek poctivé snahy vyprávět příběh, na kterém „něco je“, něco víc než senzační okolnosti a drama, v němž jde také o lidské životy. Podobnou zkušenost jsem udělal s šestidílnou australskou minisérií Jablečný ocet. Pustil jsem si ji na zkoušku, na základě letmo zahlédnutého doporučení a bez velkých očekávání, ve stavu otupělosti, kdy mysl zvládne nanejvýš chvíli zpracovávat pohyblivé obrázky, než odpadne.
Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.
Tvůrci seriálu Studna neskrývali již před jeho lednovým uvedením svou víru, že půjde o šlágr. Na rozdíl od jiných uměleckých děl disponovalo toto totiž několika přísadami, které vyjadřované tvůrčí sebevědomí položily na pochopitelné podloží. Především je celý příběh známý a ve své trýznivosti i po skoro šedesáti letech přitažlivý – vlastně vzbuzuje až bulvární zvědavost, co vše se za ním skrývá. A na to samozřejmě autoři novinky vsadili.
Předplatitelé streamovacích služeb v Česku zažívají další vlnu zdražování. Tentokrát přichází změna předplatného od Amazon Prime Video, které dlouho platilo za jednu z cenově nejvýhodnějších a nejlevnějších možností na trhu. Z původních 79 korun za měsíční přístup se cena od března navyšuje na 149 korun.
Na Apple TV+ (v Česku i na Canal+) začala druhá řada seriálu Odloučení (Severance). V amerických médiích se píše, že to je ten nejlepší seriál, jaký je aktuálně na streamovacích platformách k vidění. Jistě, podobné superlativy jsou v současné kulturní publicistice používané značně inflačním způsobem, v případě Odloučení mi ale nepřijdou nemístné, i když v sestavování žebříčků a vyhlašování těch nej nej děl nevidím velký smysl.
Česká televize v posledních zhruba dvou letech konečně začala vnímat své internetové vysílání jako plnohodnotný prostor, který nemá jen překlápět novinky z lineárního vysílání, ale má nabízet i řekněme prémiový obsah. Zatím jsou to především různé české a evropské seriály – a díky za to, protože takto soustavně podobný tovar jiné médium u nás nenabízí. Mohli jsme tak vloni na podzim sledovat například český seriál Vlastně se nic nestalo nebo ještě dříve osvěžující a vtipný belgicko-francouzsko-německý seriál Parlament.
Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).
Streamovací platforma Netflix uvedla druhou řadu jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Ten se před čtyřmi lety stal překvapivým celosvětovým šlágrem a dodnes je nejsledovanějším seriálem světa – má přes čtvrt miliardy zhlédnutí. Jelikož to byl hit nepravděpodobný a stal se jím jenom díky divácké šuškandě, vlastně natruc producentovi (Netflix do reklamy na první řadu necpal žádné peníze, šlo o lokální produkt bez velkých světových hereckých hvězd), s pokračováním se nepočítalo – v Jižní Koreji ostatně další řady seriálů nejsou běžná tvůrčí strategie.
Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).
Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.
