Někde se stala chyba. Sociální demokraté byli ještě před dvěma lety nejsilnější politickou silou v Evropě. Následovalo období, v němž evropská ekonomika zvyšovala výkon, sociální demokraté z toho však netěží. Právě naopak. Rok 2017 pro ně může zčistajasna být rokem konečného úpadku. Hnutí, které vzniklo před 150 lety, může napsat své poslední kapitoly také v Česku.
Maďarský premiér Viktor Orbán ve čtvrtek v Bruselu přesvědčoval o potřebě podniknout reformy, které by "Evropě vrátily její velikost", v parafrázi hesla nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Server Politico však upozornil, že pod Evropou nemá Orbán na mysli Evropskou unii.
Prezidenti, zákonodárci a osoby z veřejného života ze zemí střední a východní Evropy napsali otevřený dopis nově zvolenému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Varovali ho před spojenectvím s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který podle nich „neudělá Ameriku znovu velikou“. Dopis podepsali i Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra.
Winston Churchill přednesl na půdě Curyšské univerzity proslov, kde doporučil „zřídit něco na způsob Spojených států evropských“. Odvolával se přitom na myšlenky československého hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi.
Největší obavy z migrace mají v celé Evropě Češi, i když k nim žádní uprchlíci nemíří, a pokud někdo omylem přijde, uteče. Ukázal to nový Eurobarometr, podle kterého 71 procent Čechů odmítá pomoc uprchlíkům.
Kam kráčí Česko? Podobným směrem jako téměř celá západní civilizace – do nových a neprobádaných politických vod, kde neplatí stará nepřátelství a aliance a kde se naopak lze dočkat spojenectví, jichž by se ještě nedávno nenadál ani ten největší vizionář. Když se červnových oslav pětasedmdesátin Václava Klause zúčastnil sociolog, dnešní socialistický europoslanec a ještě nedávno guru novolevicového proudu české společnosti Jan Keller, pamětníci si mohli hlavy ukroutit. Dobře si totiž vybavovali Klausova slova o soudruhu Kellerovi.
Brexit byl jen poslední, ale dost ostrou ukázkou krachu elit, který se dá stále silněji pozorovat ve všech vyspělých zemích. Intelektuální, mediální a do značné míry i politické elity ztrácí schopnost přesvědčovat společnost o svých názorech a ovlivnit ji.
Vláda Petra Nečase byla tou nejeuroskeptičtější za dobu trvání samostatné České republiky. Sobotkův kabinet rád zdůrazňuje, že po době nečasovského temna opět vedeme dialog a jsme uznávanými partnery, účastníky hlavního proudu evropské integrace. Jenže navzdory její apriorní snaze se jí podařilo dostat se s Bruselem do ostřejšího střetu než kdy vládě Nečasově.
Jistotou českých liberálů, demokratů a většiny takzvaných elit je, že patříme na Západ. Potíž je v tom, že tato jistota je stále narušovaná, něčím kažená a čímsi zpochybňovaná.
Při sledování diskuse ve společnosti člověka napadá, že by tu mohla mít slušný úspěch strana s programem zrušení této země. Ne masový, na volební vítězství to není. Ale jako podnik na slušnou a dlouhodobě spolehlivou obživu by to muselo obstát.
Ptáte se, kam že Česko kráčí. Anketám a interview se v poslední době vyhýbám, na řadu otázek neznám odpověď. Sotva vím, jak to či ono doopravdy je, většinou nevím, co s tím. Hlavně proto, že skutečnost a její obrazy v médiích včetně sociálních sítí se stále častěji rozcházejí. Jistě, lze se s tím smířit: ty obrazy jsou dnes už přece součástí reality, ty bláho! Tak to prostě v tomto světě je, přestaň brečet.
Kniha Ohrožená Evropa – Rodící se krize od George Friedmana vyznívá pro Evropany neradostně. Tak jako vždycky je Evropa plná národů a národností, které se v dějinách často srážely.
Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.
Německo ohrožuje sousední země i Unii, varuje polský filozof Marek Cichocki. „Nebezpečná situace nastává, když stát s velkými možnostmi zkusí prosadit nepromyšlené kroky."
Z detailů o vyměklosti evropské společnosti a neschopnosti se bránit, kterou ve vyhrocené verzi sledujeme od začátku loňského září, docela mrazí.
Současná migrační vlna do Evropy má potenciál dlouhodobě změnit charakter starého kontinentu. Znamená to víc halal obchodů, opět početnější nižší vrstvy a větší strukturální nezaměstnanost.
Je to asi nejbizarnější pasáž dokumentárního filmu Matrix AB. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš rozdává předvolební koblihy ve vestibulu stanice metra I. P. Pavlova.
V posledních pár týdnech se nám nahromadila skrumáž neuvěřitelné nezodpovědnosti v bezpečnostních otázkách. Je to projev naprostého diletantství, anebo nezodpovědnost jako program?
Při debatě o různých krizích, které Evropa od roku 2008 zažívá, se naráží na různé civilizační dělicí linie. V aktuálně akutní migrační krizi se u nás zdůrazňovalo dělení na „uzavřenou“ a „ustrašenou“ střední a východní Evropu bez zkušenosti s masovým přistěhovalectvím, jaké zažil „otevřený“ a „kosmopolitní“ Západ. Velmi rychle se ale ukázalo, že žádná taková dělicí linie ve skutečnosti neexistuje.
Čím prochází Evropa? A jak se s tím umí vyrovnávat čeští politici? Kam vede přehnaná politická korektnost? A co by říkal na uprchlickou krizi Václav Havel?
„Jde o válečný akt,“ prohlásil francouzský prezident Francois Hollande poté, co při sérii teroristických masakrů v Paříži přišlo o život 132 lidí a dalších více než tři sta bylo vážně zraněno. Několik desítek jich stále v pařížských nemocnicích bojuje o život. K útokům se hned v sobotu oficiálním prohlášením přihlásilo islamistické hnutí Islámský stát.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Sledujete-li po jistou dobu domácí debatu o EU a celém integračním projektu, asi vás též občas zarazí její typické rysy. Z drobných, ovšem stále se opakujících poznámek jsem se proto pokusil vytvořit několik stylizovaných postřehů o evropském diskurzu v české kotlině.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Ze špiček německého byznysu a financí se v přílivu stovek tisíc migrantů do země stávají přední demografové a sociologové. Guvernér Bundesbanky Jens Weidmann se v rozhovoru pro deník Süddeutche Zeitung rozpovídal, jak přistěhovalci představují pro zemi jedinou šanci. Stárnoucí německá společnost si bez nich dlouhodobě nedokáže udržet svou současnou hospodářskou výkonnost.
Sebestředná západní Evropa se probudila a začala zjišťovat, kdo jsou její sousedé. Dokladem je výbuch, kterému se neubránil německý vicekancléř Sigmar Gabriel, když v rozhovoru pro deník Bild vypočítával, že jasnou většinu současných uprchlíků musejí přijmout pouhé tři státy, vedle Spolkové republiky ještě Rakousko a Švédsko, zatímco ostatní země migranty odmítají.
Snaha evropských politiků udržet krachující Řecko v eurozóně byla zdůvodňována mimo jiné tím, že je nutno zachovat jednotu a bezpečnost Evropy, kterou by případný „grexit“ ohrozil ani ne tak ekonomicky jako spíše politicky.
Léta měli Evropané pocit, že vytvořením Evropské unie a přijetím jednotné měny se všechny problémy vyřeší samy. Teď se ukazuje, že to tak není, říká v rozhovoru pro Týdeník Echo významný izraelský politolog a filozof Šlomo Avineri. Přesto považuje EU za obrovský úspěch a nabádá k trpělivosti: „Ani Řím nebyl vybudován za den.“
