V půlce dubna Nejvyšší soud Spojeného království vynesl přelomový rozsudek. Tvrdí v něm, že právní definice ženy se má zakládat na biologickém pohlaví. Tedy právo má pohlížet na trans ženy jako na muže a na trans muže jako na ženy. Můžeme to číst jako tečku za dlouhým ústupem transgenderismu v Británii. Přitom to není tak dávno, co se zdálo, že otázka „Co je žena?“ je v Británii nezodpověditelná.
Jsem expertka přes gender a feminismus, kanon na kulturní války, odbornice na integraci a diverzitu. Mám široké znalosti body positivity a k očkování mohu říct víc než průměrný obvodní lékař, což je tedy asi bohužel pravda. Ale klimatickou otázku jsem zatím nechávala na okraji svého zájmu. Člověk prostě nemůže zvládnout všechno, ono by to nešlo už ani časově. Jaké tedy bylo mé překvapení, když si mě našlo samo, a to v podobě instagramového postu, který se mi nečekaně objevil ve feedu, ačkoli k tomu celkem vzato nebyl žádný důvod.
Díky novinářce, přední české feministce Apoleně Rychlíkové se provalilo, respektive vzhledem k extrémnímu stupni žumpovitosti z kanálů vyvalilo, že jistý druh mužů „krade“ intimní fotky svých partnerek a pak s nimi obchoduje nebo je jinak zneužívá v online prostoru. Bez toho, aniž by o tom ty ženy věděly. Rychlíkové se podařilo upozornit na veliký průšvih, na kterém je strašidelné také to, že oběti nemají šanci své vlastní fotky z webu stáhnout a věc zastavit, takže mohou být zneužívány donekonečna. Nebo, nekonečno…
Kéž by to byl světový rekord v pojídání koblih nebo v žonglování žábami za jízdy na koloběžce vestoje a v protisměru! Bohužel, mými internety minulý týden otřásl rekord nepoměrně smutnějšího rázu (i když ani na konzumaci čehokoli na rychlost a objem nic obzvlášť veselého neshledávám). „Tvůrkyně obsahu pro OnlyFans“, tedy internetová prostitutka Lily Phillipsová (23), se v rámci rozvoje svého kanálu rozhodla vyspat se sto muži za den. I otevřela registraci na svém onlinovém účtu a požádala své odběratele, aby jí v jejím ambiciózním díle pomohli.
Hostem letošního ročníku největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení byl Tchaj-wan. Mezi hosty patřila také novinářka, právnička, kriminoložka a předsedkyně Tchajwanské aliance za zrušení trestu smrti Čang Ťüan-fen. Autorka non-fiction na festivalu představila knihu Hooligan Wang Xin-Fu, za niž obdržela Tchajwanskou literární cenu. Pojednává o nejstarším muži v cele smrti na Tchaj-wanu, jenž může být kdykoli popraven za zločin, který však nespáchal.
ÚHEL POHLEDU: „Je to staré,“ setřela šéfredaktorka Harper’s Bazaaru Nora Grundová v Salonu Týdeníku Echo z 27. června tezi filozofa a dominikána Josefa Bocheńského, že protože ženy nejsou muži, je nesmyslné po nich chtít, aby plnily ve společnosti tytéž funkce. Mnich je sice třicet let po smrti, přesto prokázal pozoruhodné prognostické schopnosti. I když křišťálovou kouli k tomu asi nepotřeboval. Spíš si prostě už tenkrát dokázal dát dvě a dvě dohromady.
ÚHEL POHLEDU: Než zas dostanu čočku kvůli domnělému ultrakonzervatismu, což v podstatě znamená ochotu nemyslet nalevo od Lenina, ráda bych vytkla před závorku, že současnou českou legislativní úpravu interrupcí považuji za správnou – a to navzdory tomu, že katolíci mají pravdu.
Řada čtenářů si jistě povšimla alarmujícího trendu, který je zdokumentovaný na Západě a podle všeho se i k nám ve velkém přelévá. Dívky na prahu dospělosti jsou skleslé, úzkostné, deprimované a narůstají u nich sebevražedné sklony, a to dokonce natolik, že se počtem sebevražd začínají přibližovat chlapcům, kteří v této smutné statistické kategorii tradičně vedli. Fenomén je patrný od roku 2020, ale zřejmě je jen kulminací dlouhodobějšího vývoje. Německý psychiatr Michael Schulte-Markwort tomuto jevu věnoval i knihu Mutlose Mädchen – Deprimované dívky. Jaký má tento jev společenské pozadí?
„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.
Komunistům se po právu vyčítalo, že na ženy hodili dvě směny. Feministickým majstrštykem je v rámci pocitu rovnoprávnosti péči o rodinu outsourcovat, praktičtěji vůbec ji nezakládat. Virtue-signaling – „mávání ctností“ – sice není kardinálním hříchem, ale to jen proto, že katolická tradice neznala sociální sítě a politické možnosti z nich vytěžitelné. MDŽ je k této těžbě jako stvořený. Různí Mirkové Dušínové tak přinesli svou špetku do mlýna údajné genderové diskriminace.
Ačkoli je Mezinárodní den žen událost letos již odbytá, protože proběhla před dvěma dny, rád bych se k ní výjimečně vrátil i po expiraci. Pátek byl pro mě totiž dlouho běžný den, řešil jsem pracovní neduhy i duhy, spoustu dalších povinností a nakonec se snažil nakoupit na víkend v nějakou rozumnou odpolední dobu. Zkrátka standardní program. Avizovaný svátek začal mě dohánět až v podvečer, po návratu domů, kdy na mě žena vážně pohlédla a seriózně se mě zeptala, zda ještě otálím, anebo zda už jsem zavolal své mamince a popřál jí k svátku.
Začátkem tohoto týdne byly vyhlášeny nominace na letošní Oscary. Nevzbudilo to veliké vzrušení, ceny americké Akademie dlouhodobě zápasí s poklesem zájmu publika a vůbec relevance. Zvětšenou míru pozornosti nominacím – alespoň ve virtuálním světě – zajistil „skandál“. Mezi vícekrát nominovanými filmy je i snímek Barbie režisérky Grety Gerwigové, má šanci na celkem osm Oscarů včetně toho nejdůležitějšího – ceny pro nejlepší film. I tak se ale – dle mnohých publicistů a angažovaných diváků – stal obětí veliké křivdy.
Původně jsem se chtěla dotknout trudného životního příběhu Shulamith Firestonové, vlivné feministky, na kterou se odvolává knižní apel „Zrušte rodinu – manifest péče a osvobození“. Ta proslula jiným, v roce 1970 vydaným manifestem, který nazvala Dialektika sexu: důvody pro feministickou revoluci. V něm argumentuje, že ženy ze sebe nikdy nesejmou tíživé okovy patriarchátu, dokud se neosvobodí od břímě samotné reprodukce; navrhuje tudíž, že se nenarozené děti jednoho dne prostě budou muset vyvíjet mimo mateřskou dělohu.
V pražském podniku Petrohradská kolektiv byla ve středu pokřtěna „radikální kniha“ Sophie Lewisové Zrušte rodinu: Manifest za péči a osvobození, která bojuje za zničení klasické rodiny. Feministický manifest se ptá na otázku: „Stojí rodina v cestě světu autonomní lásky a sdílené solidarity? A nestačilo by ji jen reformovat?“ Křest knihy se sloganem „Nikdo vám nemůže ublížit více než vaše rodina“ vyvolal kritiku ze strany konzervativního hnutí Aliance pro rodinu, která upozornila na to, že knihu a akci finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR, pražský magistrát, Praha 10 a dotační projekt NextGenerationEU spadající pod Evropskou unii.
Zvláštní pravidla pro tiskovou konferenci stanovila německá sociálnědemokratická strana (SPD). Podle nich by bylo „tematicky konzistentní“, pokud by se plánované akce účastnily pouze ženy novinářky. Političky SPD se totiž v rámci volební kampaně na podporu německé ministryně vnitra Nancy Faeserové zúčastní akce, na kterou byly pozvány pouze hosté ženského pohlaví. I po redakcích je tak vyžadováno, aby na akci vyslaly výhradně novinářky. Šéf hesenské novinářské organizace hovoří o „útoku na svobodu tisku“, informuje například deník Der Tagesspiegel.
V roce 2019 přišla společnost Morgan Stanley se studií, podle které v roce 2030 bude 45 % žen ve věku 25–44 let svobodných a bezdětných. Dobrá zpráva? Pro výrobce krmiva pro kočky a luxusní kosmetiky určitě. Je to ale to, co si ženy od sexuální revoluce slibovaly? Louise Perryová vydala v roce 2022 knihu The Case Against the Sexual Revolution: A New Guide to Sex for the 21st Century (Proti sexuální revoluci: Nový průvodce sexem pro 21.století). Perryová je 31letá britská novinářka a – jak o sobě tvrdí – hrdá feministka, která většinu svého produktivního života strávila pomocí ženám, jež se staly obětí sexuálního zneužívání a vykořisťování.
Jeden z mých polských přátel, který žije v Praze, rád říká, že málokde na světě se mají ženy tak dobře jako v současném Polsku – a rád tím provokuje své české známé a kamarády. Myslí svou formuli tak, že současná polská společnost je k ženám velmi otevřená a netrpí předsudky vůči tomu, že by snad ženy do některých profesí neměly patřit a neměly za ni být řádně ohodnoceny.
ÚHEL POHLEDU: Jako každá revoluce požírá i ta feministická své děti. Pomohlo hnutí ženám k lepšímu životu? Množí se hlasy, že ne. Feminismus mě zastihl v polovině devadesátých let, v době zběsilého přejímání západních idejí i praxí, od funkčních po ty zcela idiotské. Základní idea se mně, citlivé gymnazistce, samozřejmě líbila; která dívka by nechtěla být rovnoprávná s chlapci? Otázku, zda jsem tedy nyní nerovnoprávná, jsem si ovšem nepoložila.
Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.
Maďarská prezidentka Katalin Nováková čelí kritice za projev, který pronesla na mezinárodní konferenci Women Deliver ve Rwandě zaměřené na sexuální a reprodukční práva žen. Nováková, která vzešla z národně-konzervativní vládní strany Fidesz, je odpůrkyní potratů. Ve své řeči při slavnostním zahájení tento týden mimo jiné označila zvyšování porodnosti v Maďarsku za cíl genderové rovnosti, uvedl list The Guardian. Organizátoři konference v následném prohlášení zdůraznili, že výběr řečníků na zahajovací ceremonii spadá do kompetence hostitelského státu.
Komáři tygrovaní kupodivu nebyli v jihozápadní Francii tím nejotravnějším, přestože zahajovali kobercové nálety už pár hodin před soumrakem a na kůži nechávali krvavě rudé napuchlé kousance, které se dokázaly nehojit i několik dní. Ještě otravnější byla konverzační otázka rodičů stejně malých dětí, jako bylo naše, tedy sotva narozených: „A jesle - už máte?“ Když jsme zavrtěli hlavou, že jesle nemáme, řeč se následně odvíjela zhruba v tomhle duchu: „Áha, bylo plno, že jo, to jste možná trochu zaváhali. To my jsme pro naši Anne-Laure zamluvili místo hned po početí, zrovna nastoupila.
Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.
Mary Harringtonová je autorkou knihy Feminism Against Progress (Feminismus proti pokroku). Sama sebe považuje za „reakcionářskou feministku“, bojuje za ženská práva, ale je jasné, že její názory jsou velmi vzdálené feministickému mainstreamu. Nedávno promluvila na konferenci národních konzervativců v Londýně a pro Echo své názory dovysvětlila. Pokud jako žena chcete odmítnout technologizaci svého těla, je velmi rozumné odmítnout sex s kýmkoli, komu nevěříte, komukoli, o kom se domníváte, že mít s ním dítě by byla katastrofa, říká.
Výsledky studie socioložky Katji Rostové a ekonomky Margit Osterlohové z univerzity ve švýcarském Curychu vzbudila bouři nevole. Závěry analýzy totiž poukazují na to, že primární touhou žen už není budovat kariéru, ale spíše pocit svobody a starání se o rodinu. Na adresu vědkyň vznikla dokonce poslaly jejich kolegyně ze stejné univerzity protestní dopis v souvislosti s tím, že studie nebyla napsána „dostatečně citlivě“.
Švýcarští novináři a uživatelé sociálních sítí mají za sebou perné dny. Museli nově zhodnotit informaci, na kterou se dosud snažili pohlížet jako na vadný světonázor. Vždyť na Západě by byl málokdo natolik zpátečnický, aby tvrdil, že mladé ženy touží po tradičních rolích. Jenže pak uděláte tu chybu, že se těch žen zeptáte – a neštěstí je na světě.
Najít společenskou shodu, dřív se používal termín společenská dohoda, je stále složitější. V předdigitální době se společenské pnutí odehrávalo především na půdorysu generací, ale také sociálních vrstev. To rozdělení samozřejmě přežívá dodnes, ale výrazně je zkomplikovaly sociální sítě, jež se staly největší mediální platformou, kde se odehrává většina společenské debaty. Vystřídaly na pozici hlavního masového média televizní stanice, které kralovaly po několik desítek let.
Jednou z akcí, která v roce 2017 v Americe odstartovala vlnu #MeToo, byl seznam známý jako Shitty media men. Někdo (novinářka Moira Doneganová, ale to se hned nevědělo) umístil na internet Google spreadsheet, na němž mohly pozvané ženy zapisovat obvinění mužů z mediálního světa ze sexuálních prohřešků. Bez důkazů a anonymně. Spreadsheet měl být tajný, ale samozřejmě se rozšířil po internetu. Redakce, v nichž obvinění muži pracovali, zahájily šetření, někdo byl shledán vinným, někdo ne.
Když Francouzka Virginie Despentesová psala svou knihu Přefikni mě (1994) o hromadném znásilnění, pracovala ještě jako prostitutka. Poté, co z knihy udělala film, na němž spolupracovala s pornoherečkou Coralie Trinh Thi, soud rozhodl, poprvé po osmadvaceti letech, že toto se nesmí v kině promítat. Mezitím se z Despentesové stala feministická ikona a spisovatelka první ligy. Před několika týdny jí v Paříži vyšel román Milý kreténe. Podle očekávání se zařadil mezi aktuálně nejdiskutovanější knihy.
Společnost Meta Platforms vlastnící Facebook zablokovala účet českého lékaře a zlatého medailisty z olympijských her Lukáše Pollerta. Účet mu smazala v pátek, a přestože se Pollert odvolal, společnost zatím nereagovala a účet mu nevrátila. Sama důvody neuvedla. Problematické však může být Pollertovo přemítání o rovnosti mužů a žen, či přiložená fotografie s malými dětmi. Pollert pro Echo24 uvedl, že ve svém příspěvku nevidí nic problematického.
Před pár dny, na začátku summitu NATO v Madridu, britský premiér Boris Johnson prohlásil, že válka na Ukrajině by nezačala, pokud by Vladimir Putin byl žena. Samotná invaze je prý „šílená, macho“ a „ukázka toxické maskulinity“. Je zajímavé, že konzervativní politik v podstatě opakuje feministickou propagandu. S tvrzením, že svět by byl nějak lepší, mírumilovnější a spokojenější, kdyby ve vrcholných funkcích byly ženy, se lze setkat relativně často.
