Ačkoli je Mezinárodní den žen událost letos již odbytá, protože proběhla před dvěma dny, rád bych se k ní výjimečně vrátil i po expiraci. Pátek byl pro mě totiž dlouho běžný den, řešil jsem pracovní neduhy i duhy, spoustu dalších povinností a nakonec se snažil nakoupit na víkend v nějakou rozumnou odpolední dobu. Zkrátka standardní program. Avizovaný svátek začal mě dohánět až v podvečer, po návratu domů, kdy na mě žena vážně pohlédla a seriózně se mě zeptala, zda ještě otálím, anebo zda už jsem zavolal své mamince a popřál jí k svátku.

Toto intenzivní prožívání symbolického svátku má svoje historické partnerské příčiny a je dáno i maminčinou povahou – ale to jsou věci příliš osobní, o nich se tu rozepisovat nehodlám. Podotýkám to jen proto, že kromě mámy vlastně žádnou jinou ženu, která by na svátečním formalismu takto úzkostně lpěla, ve svém okolí nemám. Když jsem se ptal manželky, jestli chce slavit MDŽ a co jí ten svátek vlastně říká, odpověděla udiveně: „Vůbec nic.“ Podobně to mají další, vztah k tomuto dni není u nás v široké rodině podmíněn ani generačně, takže starší k němu nemají blíž než mladší.

Proto mě upřímně překvapilo, kolik mých známých (nejen žen) mělo potřebu už zase manifestovat na sociálních sítích a bít se nejen za tento svátek, ale skrze něj i za práva žen, jež jsou podle nich u nás stále obrovsky pošlapávána. Neposmívám se jim, jen jsem tím udiven. Úplně stejně jako každoročním virválem kolem pomlázky neboli šmigruse (čeká nás toto kolečko letos brzy, za tři týdny). Uvědomuju si každoročně přinejmenším čtyři věci: Zaprvé že pocházím ze silně formálního prostředí, kde se o rolích nediskutovalo, a tak že tyto starosti jsou mi cizí a vlastně nepříjemné.

Zadruhé že každá generace je skutečně jiná než předešlé a že my řešíme věci, které jsou pro fronty mých starších příbuzných na venkově naprosto nesrozumitelné a někdy kvůli nim dostávám pomyslnou deku. Je to poučené pro vědomí, že my v centru někdy zapomínáme hledět na okraje. Zatřetí si při četbě všech těch vzrušených internetových hádek a bojů za lepší svět varovně připomínám poznámku svého teplého kamaráda, který mi řekl: „Dej si pozor, jak se chováš. Někdy jsou ještě horší než homofobové homofilové, protože ti se za naše práva rvou bez ohledu na nás. Ve své svaté válce nehledí nalevo ani napravo a zůstává po nich spoušť. Je mi to nepříjemné.“

Konečně začtvrté ale vnímám, že pravdu mají i bojující (nejen dámy). Tato země sice, pokud jde o feminismus, práva žen či rovnoprávnost, byla ve svých moderních dějinách jak za první republiky, tak překvapivě i za komunismu oproti leckterým dokonce západním zemím napřed, na druhou stranu to neznamená, že je hotovo. Takže to nejmenší, co pro ženy můžu dělat, je jim naslouchat, vnímat je – velkoryse, bez dodaných ale, bez rozporů. A snažit se je chápat a rozumět jejich stížnostem. Proto třeba čtu, že by ocenily, aby se odpolední školní program „nejmenoval Malý kutil, nýbrž Kroužek kutilství“, nevidím na takovém přání nic špatného. Naopak chápu, v čem je užitečné.

Zkrátka je to jako vždy: Mezinárodní den žen se pro mě stal jedním z dní, kdy se ostatní přou, aniž je vyzněním dohoda. Třeba by nám to šlo líp bez svátků. Anebo třeba bychom potřebovali jiné, kupříkladu Mezinárodní den trpělivého vzájemného naslouchání.