Umění pletí
Po betonové pěšince si to šine můj otec, doživotní zahradník, v doprovodu asistentky. Po devadesátce a operované zlomenině krčku se svět zmenšil na okruh dvou zahradních chodníčků. Zrovna pronásleduju pampelišky, a protože některé již kvetou, nacvičeným pohybem jejich čmejřivé bakule skryji nejdříve do dlaní a teprve pak je svobodně podryji. Zabrán v tuto bohulibou činnost, slyším jen úryvek jejich rozhovoru. Patrně začal důsledky nedávných dešťů. „To byste pořád jenom pleli,“ povídá konverzačně paní. Otec na to vědoucně odvětí: „O tom je celé zahradnické umění…“