Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.

V našich zemích patřil jilm také mezi četně se vyskytující dřeviny, a to obecně vzato ve třech druzích. V luzích to byl hlavně jilm habrolistý, s kterým příležitostně sloužil i jilm vaz, ten měl poněkud volný areál a zasahoval i do středních poloh. Oproti nim jilm horský, jak již říká druhové jméno, pobýval spíš v horách. Jejich kouzlo spočívalo především v tom, že těžiště jejich koruny je obvykle vysoko položené jako například u jasanu. Díky poměrně rychlému růstu byly jilmy schopny kolonizovat i místa již poněkud obsazená ostatními dřevinami a přitom úctyhodně zestárnout. To je v naší dendroflóře dost unikátní. Většina rychleji rostoucích dřevin zaplatí za tuto schopnost krátkověkostí; jilm horský i jilm vaz se dožívají prokazatelně přes dvou set let.

Zkázu jilmů způsobilo houbové onemocnění zahrnované obvykle pod pojem grafióza. Podle tradiční zkazky sem přišla z Kanady s bedýnkou munice na konci Velké války, ale výzkumy ukázaly, že byla v Evropě patrně o pár let dřív. Každopádně v rozšíření jí pomáhá bělokaz, kterého si představme zjednodušeně jako jednoho z lýkožroutů. Není v tom zdaleka sám a souhra nepříznivých faktorů vedla k opakovaným vlnám vymírání jilmů v celé Evropě. Do Československa dorazila grafióza patrně již ve dvacátých letech minulého století, ale v městských alejích se projevila naplno začátkem třicátých let.

Zvlášť virulentní klony dorazily do Evropy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Odhaduje se, že Francie přišla o 97 procent jilmů a Británie vyčíslila své ztráty na dvacet pět milionů stromů. Dramatické úhyny v československých luzích přišly o několik let dřív než v západní Evropě, ale s neméně drastickými následky. I přes poměrně razantní zásahy se nepodařilo šíření zastavit a jilmy postupně vymizely jak z měst, tak z krajiny. Výjimkou se stal lužní jilm habrolistý, který má schopnost regenerovat výmladky z kořenů a donekonečna obráží. Tím se ovšem bohužel stává i nekonečným hostitelem. Grafiózy patří mezi tzv. tracheomykózy, kdy, jednoduše řečeno, houba ucpává vodivá pletiva a stromy odshora „usychají“. Ve středních polohách najdeme ovšem občas již dnes zcela osamělé jedince, kteří celou epidemii přežili díky rezistenci či izolaci; jde o krásné stromy hodné obdivu. Má se dokonce za to, že v některých regionech se již tyto populace ustálily a jsou schopny úspěšně se semenit.

Potkáváme ale i nové jilmy ve městech ve zbrusu nových výsadbách. Tam obvykle jde o rezistentní hybridy. Jejich úspěch je postaven na křížení s asijskými jilmy a šlechtění probíhající po několik dekád má pozoruhodné výsledky. Jsou schopny za pouhých několik let vytvořit krásný vzrostlý strom s vitální korunou. Bohužel ani patogen nespí a vyvíjí se dál, výzkumy založené na umělém naočkování choroby přímo do stromu poněkud ochladily nadšení. Každopádně jilmy jako doplněk do našich zahrad a parků patří i za cenu zvýšeného rizika, protože jde o dřeviny mimořádných vlastností.