Jilmy
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.
V našich zemích patřil jilm také mezi četně se vyskytující dřeviny, a to obecně vzato ve třech druzích. V luzích to byl hlavně jilm habrolistý, s kterým příležitostně sloužil i jilm vaz, ten měl poněkud volný areál a zasahoval i do středních poloh. Oproti nim jilm horský, jak již říká druhové jméno, pobýval spíš v horách. Jejich kouzlo spočívalo především v tom, že těžiště jejich koruny je obvykle vysoko položené jako například u jasanu. Díky poměrně rychlému růstu byly jilmy schopny kolonizovat i místa již poněkud obsazená ostatními dřevinami a přitom úctyhodně zestárnout. To je v naší dendroflóře dost unikátní. Většina rychleji rostoucích dřevin zaplatí za tuto schopnost krátkověkostí; jilm horský i jilm vaz se dožívají prokazatelně přes dvou set let.
Zkázu jilmů způsobilo houbové onemocnění zahrnované obvykle pod pojem grafióza. Podle tradiční zkazky sem přišla z Kanady s bedýnkou munice na konci Velké války, ale výzkumy ukázaly, že byla v Evropě patrně o pár let dřív. Každopádně v rozšíření jí pomáhá bělokaz, kterého si představme zjednodušeně jako jednoho z lýkožroutů. Není v tom zdaleka sám a souhra nepříznivých faktorů vedla k opakovaným vlnám vymírání jilmů v celé Evropě. Do Československa dorazila grafióza patrně již ve dvacátých letech minulého století, ale v městských alejích se projevila naplno začátkem třicátých let.
Zvlášť virulentní klony dorazily do Evropy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Odhaduje se, že Francie přišla o 97 procent jilmů a Británie vyčíslila své ztráty na dvacet pět milionů stromů. Dramatické úhyny v československých luzích přišly o několik let dřív než v západní Evropě, ale s neméně drastickými následky. I přes poměrně razantní zásahy se nepodařilo šíření zastavit a jilmy postupně vymizely jak z měst, tak z krajiny. Výjimkou se stal lužní jilm habrolistý, který má schopnost regenerovat výmladky z kořenů a donekonečna obráží. Tím se ovšem bohužel stává i nekonečným hostitelem. Grafiózy patří mezi tzv. tracheomykózy, kdy, jednoduše řečeno, houba ucpává vodivá pletiva a stromy odshora „usychají“. Ve středních polohách najdeme ovšem občas již dnes zcela osamělé jedince, kteří celou epidemii přežili díky rezistenci či izolaci; jde o krásné stromy hodné obdivu. Má se dokonce za to, že v některých regionech se již tyto populace ustálily a jsou schopny úspěšně se semenit.
Potkáváme ale i nové jilmy ve městech ve zbrusu nových výsadbách. Tam obvykle jde o rezistentní hybridy. Jejich úspěch je postaven na křížení s asijskými jilmy a šlechtění probíhající po několik dekád má pozoruhodné výsledky. Jsou schopny za pouhých několik let vytvořit krásný vzrostlý strom s vitální korunou. Bohužel ani patogen nespí a vyvíjí se dál, výzkumy založené na umělém naočkování choroby přímo do stromu poněkud ochladily nadšení. Každopádně jilmy jako doplněk do našich zahrad a parků patří i za cenu zvýšeného rizika, protože jde o dřeviny mimořádných vlastností.
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.