Umění a kritika

Tušení krásného a podivného

Pro generaci, která se rozhlížela po světě v devadesátých letech, a i pro nemálo lidí mladších byl David Lynch v mnohém iniciační umělec. Zažili díky němu, že film může vypadat jinak a vyjadřovat se jinak. Vzpírat se obvyklému způsobu interpretace – když tvůrce takto ukazuje toto, míní tím tohle a jeho poselství je takovéto –, a přesto si uchovat určitou sdělnost. Racionální sféra divákovy mysli nemusela úplně pobrat, o čem Lynchovy filmy jsou, co říkají o světě, společnosti, člověku.

Jediný způsob, jak se potkat, je bouračka…, věřit ve zlo, lahodná upířina

Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).

Proč to dělat v Libčicích nad Vltavou

Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř nebo umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, „kontextová záležitost“, performance či něco na ten způsob.

Staré, nebo nové odrůdy?

Svět pěstování nových a starých odrůd jabloní má zastánce, jejichž cesty se moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí

Postindustriální síla

Pobřeží stotisícového města na jihu Norska rozzářily sněhově bílé fasády postindustriálního kolosu, který od minulého roku spoluvytváří nové kulturní centrum. Místo, které bylo ještě nedávno bolavým vředem celého města, je dnes jeho chloubou. Pokud bychom měli vysledovat hlavní architektonické fenomény uplynulého čtvrtstoletí, nemůžeme vynechat ambiciózní přestavby vysloužilých průmyslových staveb. Jak ukazují příklady z celého světa, takové stavby s racionálními železobetonovými konstrukcemi dokážou pojmout lecjakou novou funkci.

Co je to proboha indie sleaze?

„Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo? Jde o klasický případ historického revizionismu.

Na nic nečekám – prásk!

Vyprávění „romského boxera a veksláka“ Stanislava čili Standy Tišera (nar. 1957) se jmenuje Já byl frajer kluk. V knize, kterou podle jeho vyprávění zpracovala Marie Urbanová, to zazní opakovaně, jako refrén po každém přívalu historek. Ty pravidelně končí nějakým novým vítězstvím boxera Standy, který si vždy uměl poradit: „Byl jsem s každým rychle hotovej. Prásk, prásk a kopačku do držky. Jsem střízlík, musím pálit první, nejde, aby se ke mně někdo přiblížil. Na nic nečekám – prásk!“

Filmový kritik Quentin Tarantino

Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).

Tichý soumrak v Lichtensteinu

Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství>

Lidová pomologie

Zahradník, vydavatel a zahradní architekt Josef Vaněk z Chrudimi by se patrně zapýřil, kdyby viděl, jak dnes jeho desetidílná „Lidová pomologie“ stoupá na ceně. Jeho nejrozsáhlejší nakladatelský počin vycházel od roku 1935 a byl zastaven až rokem 1948, přičemž ze slíbených dvaceti dílů vyšla polovina. Dodnes se lidé ptají po ořešácích, révě vinné či druhé stovce hrušek, které bohužel nikdy nevyšly.

Funerální architekt

Na nymburském hřbitově najdeme stavbu, která navzdory svým skromným rozměrům vyvolala ve své době doslova poprask. Malý, přesto však monumentální objekt je dílem mimořádně pozoruhodné osobnosti umělecké scény meziválečného Československa, která však v architektuře nedostala příliš příležitostí.

Návrat racka do Čechova

Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.

Emilia Pérez? Nejotravnější chlap na světě

Právnička Rita dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou. Umím si představit, že taková premisa leckoho spolehlivě odradí hned zpočátku. I když si ale jako já řeknete – budu na sebe trošku tvrdý, tohle přece zvládnu –, přijde další překážka, tentokrát už téměř nepřekonatelná. Nový film Jacquese Audiarda Emilia Pérez je totiž i muzikál. Ano, trans-krimi-kartel muzikál!

Hromy divo bijú

Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.

Dvojdomek v saské Hluchavě

Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.

Co se změnilo?

Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno. Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc.

Starý známý mrtvý svět

Dracula (Nosferatu) je pro dnešního diváka něco jako starý známý, mile staromódní prapředek monster, jimiž se strašíme dnes, postava tak důkladně „vytěžená“, že jakékoli její další zpracování nemůže nikoho překvapit nebo hlouběji zasáhnout, otřást jím. Je jako domestikovaná šelma, asociující spíš pohodu a příjemné teplo domova než hrůzu. Dracula je retro strašák. V jeho příběhu se může umírat a srdce (ne)mrtvých čekají na vysvobození zásahem ostrého kůlu, v knize Brama Stokera a mnohých jejích adaptacích to je ale taky romantická story.

Pomalý originál

Pokud jste mezi své novoroční plány zařadili také cestování a poznávání soudobé architektury, možná vás zaujme projekt Living Architecture. Ten totiž nabízí nezapomenutelné pobyty v domech navržených architekty světové extratřídy, které si lze s partou přátel na pár nocí najmout. Neziskovou organizaci Living Architecture založil úspěšný švýcarský spisovatel Alain de Botton s cílem umožnit široké veřejnosti kontakt s moderní architekturou na vlastní kůži.

Jako pára nad hrnkem s vodou

Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.

Rok Pavla Kolmačky, novoromantička, Morgenstern to má u nás dobré

Nejoceňovanějším tuzemským literátem byl loni básník a prozaik Pavel Kolmačka. Zatímco mediálně nejsledovanější cenu Magnesii litera opanovala se svým románem Hella Alena Machoninová, Cenu Jaroslava Seiferta i Státní cenu za literaturu získal právě Kolmačka. Odborné poroty ho ocenily především za poslední román Canto ostinato / Listopad, prožitky blízké zimy s přihlédnutím k jeho předchozí básnické tvorbě. Kolmačku literární kritici od jeho básnické prvotiny Vlál za mnou směšný šos (1994) s oblibou nazývali metafyzickým venkovanem.

Krajkové Vánoce v Kopci Svaté Anny

Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro.

Knihy

Okno do světa zahrad otvírají stovky a stovky knih, v kterých je opravdu těžko se vyznat. Která je spíš pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky, jsouc pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době pofaktické tak nějak setřel. Jako by všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přece po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí, aby nás cokoli napadlo, a „on“ už ví, na co myslíme.

Sbohem a šáteček

Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.

Slzy a naděje

Dřevo, kámen, hlína. Tradice, současnost, emoce. Tato slova nejlépe vystihují novou kapli v moravské vesnici, která po dlouhých dvanácti letech příprav letos otevřela svá pět metrů vysoká vrata. Vstoupit konečně mohou nejen všichni věřící, ale také světlo symbolizující bolest patronky této výjimečné stavby. „Byl to místy vážně útrpný proces, během kterého jsem si mnohokrát nebyl vůbec jist, jestli to vůbec ustojím,“ odpovídá architekt Jan Říčný na otázku, jak zvládal projekt rámující celý jeho dosavadní profesní život.

Dobře odvyprávět povědomý příběh

O začátku století se často píše jako o „zlatém věku televize“, myslím, že právem. Mimořádnost té pro televizní produkci šťastné doby vyniká právě teď, když už ji máme za sebou. Existuje pro to mnoho důvodů, kvůli neukojitelnému apetitu streamovacích společností, jež potřebují chrlit dostatečný počet novinek, proměně diváckých návyků, produkčních podmínek a tak dále a tak podobně. I v takto proměněném prostředí jistě mohou vzniknout a vznikají skvělé věci. Jenom to už těžko mohou být díla, která by měla mít tak široký divácký zásah,

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

Tři zuby Karla Velikého na Karlově

Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.

Vždyzelený strom

Stálezelené dřeviny u nás značně nabyly na popularitě a s nimi i různé další rostliny „zimních zahrad“. Pro mnohé z nás má „zimní zahrada“ tak trochu dva významy. Buď jde o skleník přisazený k domu, do kterého si na zimu schováme palmy a oleandry, anebo nám vytane na mysli obraz černých holých stromů zasypaných sněhem. Jako od Lady. Jenže taková zima přichází dnes již spíš ve formě katastrof a dá se říct, že kromě horalů jsme jí i trochu odvykli. Bez sněhu začaly být zahrady velice pusté. A to nás posouvá k rostlinám stálezeleným.

Dům všemi smysly

Obsese estetikou je obecnou charakteristikou mnoha architektů, která se projevuje také v jejich návrzích. U mladé české architektky je tomu ale jinak. „Vizuální stránka architektury je přeceňovaná,“ tvrdí trochu překvapivě Magdaléna Havlová, která svůj názor zhmotnila do neobyčejné stavby stvrzující, že velikost architektury se neodvíjí od rozměrů dané stavby. Romantika a tajemství, to byla hesla, která vyslovil investor při první obhlídce pozemku, kde zamýšlel stavbu pro krátkodobé rekreační pronájmy.

Jaký byl hudební rok 2024?

Na Spotify byl zveřejněn přehled poslechovosti za uplynulý rok, tzv. Wrapped. Tuto oslavu průměrnosti opanovala Taylor Swiftová, počet přehrání překročil 26,6 miliardy. Na hudebním webu MusicRadar nedávno vyšel článek s šokující statistikou. Dnes vychází víc hudby za jediný den, než vyšlo za celý rok 1989.

Zpět na hlavní stranu