Jak vědí čtenáři, aspoň ti informovaní lépe než předsedkyně naší Poslanecké sněmovny, americký Nejvyšší soud v červnu zrušil ústavní právo na potrat a jeho úpravu přenechal jednotlivým státům. Jak se to bude vyvíjet, bylo těžko říct, protože pozice establishmentů obou politických stran jsou pro většinu veřejnosti extrémní.
Málokomu v Anglii nevhrkla slza do oka při zprávě o náhlé smrti královny, a přestože jí bylo šestadevadesát let, málokdo s její smrtí počítal. Je zřejmé, že za těch pět měsíců od smrti svého manžela prince Philipa viditelně chřadla. Ztratila svého celoživotního druha a nenahraditelnou oporu. Alžběta II. svým poddaným kynula ze svého trůnu neuvěřitelných sedmdesát let, a tak po ní zůstalo prázdno. Stala se živoucím a dokonalým modelem majestátu státní moci a tisícileté tradice. Její veřejný život se řídil přísnými pravidly konstituční monarchie a ceremoniálního protokolu, který perfektně zvládala a jemuž naprosto podřídila i svůj život osobní.
Jeden můj kolega vyjádřil nedávno přesvědčení, že současná ukrajinská válka povede ke konci naší civilizace. Rusko podle něj raději použije zbraně hromadného ničení, než aby prohrálo a vzdalo se možnosti kontrolovat nárazníkové pásmo kolem sebe. Zdá se, že je o tom přesvědčen celkem pevně a nechce se se mnou o průběhu války ani bavit. Jiný můj kolega, bloger, to vidí jinak: takové závěry jsou „děláním účtu bez hostinského“. Nevíme, co se stane, jak bude vypadat zima, kdo bude sedět v Kremlu a jaké budou jeho cíle.
Hledat evropské řešení z energetické krize má sice v časech existence jednotného trhu s energiemi jisté ratio, ale také, jak už ví i česká vláda, nemalá rizika. Páteční schůzka ministrů hospodářství/průmyslu v Bruselu, tvrdí náš Jozef Síkela, vyústila v obecné zadání pro Evropskou komisi. Ta má navrhnout, jak 1) snížit zisky výrobcům elektřiny z levnějších, novořečí inframarginálních zdrojů (jádra, uhlí, OZE) a jak 2) zastropovat na nějaké hranici ceny plynu, a to buď toho, který se pálí na elektřinu, nebo ruského plynu, případně veškerého plynu dováženého do EU.
Ptají-li se v rozhovorech novináři takzvaných hitmakerů, zda předem o některé své písni věděli, že půjde o šlágr, či zda to aspoň tušili, dostane se jim od dotazovaného zpravidla udiveného výrazu a odpovědi, že zajisté nikdo předem netuší, co se chytne a co ne. Stejně se to má s tématy hovorů – kdo by ještě před dvěma třemi dny hádal, jaký zájem a rozruch vzbudí jméno nového britského krále, jenž se doposud coby princ více než sedm desítek let vyskytoval v češtině po anglicku jako Charles, zatímco jako král je najednou Karel?
Když máme příliš rozdílné názory a zájmy, které nedokážeme dotáhnout k jasnému kompromisu, s nímž se všichni dokážeme vyrovnat, přesto chceme vytvářet pozitivní atmosféru dohody, vypustíme nějaké obecné principy. Věty, které budí zdání kompromisu a každý si do nich pro své publikum může dosadit to svoje. V EU je tato metoda klasickým komunikačním stylem. Obecná hesla bez detailů, z nichž se dají dohlédnout konkrétní dopady na lidi a firmy.
V reportáži časopisu Reflex z „Vlasteneckého setkání“ v Příčovech je citován jeden ze zkušených aktérů této scény: „Vy liberálové můžete být v klidu. Od nás vám fakt nic nehrozí... Je to úplně komické. Celá scéna se pere o pořád stejných deset patnáct tisíc lidí, kteří jsou občas ochotní na to náměstí dorazit. Celospolečensky je náš vliv zanedbatelný.“ Teď jich dorazilo na Václavské náměstí o něco víc než pět nebo deset tisíc a liberálové klidní nejsou. Politická a mediální scéna řeší, jak to, co se stalo, pojmout.
S prudkým zdržováním a pádem životní úrovně se do veřejné debaty dostávají slova, která v klidných časech prosperity, stabilních cen a hladce fungujících trhů zajímala jen finančníky a ekonomy. Tím nejčastěji zmiňovaným v poslední době je marže. Rozdíl mezi částkou, za niž dokázala firma zboží nebo službu vyrobit či nakoupit, a částkou, za kolik ji prodala zákazníkovi. Marže je to, co dokázala k ceně přirazit, vydělat. Právě teď se ukazuje, že éra vysoké inflace, jakou právě Evropa a vyspělý svět prožívají, je ideální doba, jak si přirazit k ceně. Když se všude zdražuje, vytváří to všeobecnou atmosféru, že ceny jdou nahoru.
Demonstrace proti nečinnosti vlády v energetické krizi, která se v sobotu konala v Praze na Václavském náměstí, měla vyšší účast než 70 tisíc, jak se všude píše. Policie tento odhad zveřejnila půl hodiny po začátku, přičemž autor, který v tu chvíli na demonstraci sám přišel, sledoval, jak od té chvíle dav ještě nějakou dobu rostl. Dalším rysem tohoto davu bylo to, že hustota takzvaných extremistů, dezolátů, případně lidí dávajících najevo sympatie Vladimiru Putinovi, se na pohled snižovala směrem od pódia.
Ukázalo se, že stále více lidem začíná být jedno, kdo je vyvede z hrozící, nebo dokonce už doléhající chudoby. Je to projevem ohrožené společnosti, ztráty důvěry v systém a státní zřízení. V každé, i vyspělé demokracii dýchají extrémní nebo radikální proudy. V klidných dobách přežívají na okraji, demonstrace jejich názorů se odehrává bez větší pozornosti v kroužku stovek dalších podobně smýšlejících. Platilo to i u nás. Většinová společnost se s radikálními proudy dosud nespojovala.
Fialovu vládu čekají v nejbližší době dvě zásadní dilemata. Kde jinde než v energetice. Kabinet se již poměrně záhy totiž bude muset rozhodnout, zda jako členská země EU podpoří sankci, kterou v pátek schválili ministři zemí skupiny G7 a jež by spočívala v zastropování cen ruské ropy vyvážené po moři.
Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.
Evropský trh s elektřinou přestal fungovat. Neustál současnou krizi, v níž se potkal nedostatek stabilních zdrojů výroby elektřiny, tvrdá regulace a umělé zdražování Green Dealu a ruská invaze na Ukrajinu. To nejsou slova žádného euroskeptika ani eurorealisty. To jsou slova předsedkyně Evropské komise, německé političky Ursuly von der Leyenové. „Trh s elektřinou není připraven na současnou krizi. Prudce stoupající ceny elektřiny ukazují limity našeho trhu s elektřinou.
Minulý týden přinesl důležité zprávy pro studenty. V New York Times přišli s esejem Jonathana Malesice, který učí kreativní psaní na dvou texaských univerzitách. Doplňuje osobními pozorováními to, co potvrzují testy a známky: distanční výuka, která trvala na amerických univerzitách převážně až do loňského podzimu, zanechala na studentech stopy, a to neblahé. Utrpěly nejen znalosti, ale vůbec schopnost studentů učit se. Nedostavují se, neodpovídají na otázky, usínají.
