KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

Jak to bylo a je s Broučky

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
Jak to bylo a je s Broučky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve čtvrtek v první den nového školního roku navštívili, jak už to bývá, tuzemští političtí představitelé žáky prvních tříd, popřáli jim mnoho dobrého do následujících let, která prožijí ve školních lavicích, a zpravidla je něčím podarovali. Kdyby se vědělo, že například před radnicí Prahy 8 se u Základní školy Bohumila Hrabala rozdávaly dětem volební balónky (jistě se něco podobného dělo v republice i jinde), patrně by se terčem všeobecného veselí či rozhořčení stalo toto a poukazovalo by se, že využívat prvňáčky ke kampani jaksi není vhodné.

Leč nejen ve feedech sociálních sítí, ale též v některých médiích se cílilo jinam: humor vyvolalo rozhodnutí premiéra Petra Fialy a jeho týmu věnovat čerstvým školákům historicky nejpopulárnější dětskou knihu české literatury – Broučky Jana Karafiáta. Před rokem by totéž prošlo beze slov, letos si kdekdo rýpnul, že vzhledem k tomu, že kniha končí umrznutím hrdinů, jde patrně o metaforické vládní oznámení, že se zásoby tepla na nadcházející měsíce obyvatelé Česka počítat příliš nemohou. Vtipné to sice je, leč opakováním téhož žertu se jeho účinek přece jen vyčerpal; zajímavější jsou přitom jiné konsekvence slavné knihy.

Patří jistě ke Karafiátovým úspěchům, že si kdekdo závěr jeho knihy pamatuje a dokonce je schopen kdykoli citovat její poslední větu. Ale to je doklad, že je knížka dobře napsána a funguje i po sto čtyřiceti šesti letech od prvního vydání tak, jak má. Což je s podivem, neboť je to kniha křesťanské morálky, kniha pospolitosti, kniha poslušnosti – tedy atributů, jež našince v posledku spíše rozčilují a s nimiž se neidentifikuje (v takovém duchu se nesly novinové komentáře zpochybňující vhodnost Fialova daru). Česká společnost funguje individualisticky, buřičsky, fragmentárně, přičemž těžko říct, zda pořád ještě jde o zažívání komunistického charakteru společnosti, který výrazem kolektiv máchal neustále, anebo zda je to cosi, co je české nátuře vlastní an sich. Výsledky individualizace společnosti však vidíme například ve sportu: nezapomenutelných úspěchů dosáhly hokejové a fotbalové reprezentace hráčů vychovaných ještě v osmdesátých letech, po odchodu těchto generací na velký úspěch čekáme (v kolektivních sportech jsou v poslední době úspěšné pouze mužská basketbalová reprezentace a zvedají se ženské týmy – jak hokejový, tak fotbalový), zato v individuálních sportech má Česko neustále vynikající výsledky.

Poláci, Maďaři ani Slováci takový odpor k pospolitosti nemají – tedy ne že by se to projevovalo zrovna výsledky jejich sportovních týmů, ale je to znát třeba ve veřejném životě: političtí lídři těchto národů mohou klidně pracovat s národním patosem a bude to fungovat, protože je tamním společnostem vlastní, zatímco u nás je společný prožitek národa automaticky podezřelý a hodný nanejvýš úšklebku a následného odmítnutí. Obrozenské snahy devatenáctého století, které stály právě na patosu a společných cílech, jsou již nefunkční a nebyly nahrazeny ničím jiným; zůstaly akorát knihy jako Staré pověsti české, Babička či Broučci. Je sice otázka, nakolik se ještě čtou a nakolik je jejich životnost dána adaptacemi – nahlédneme-li totiž do archivu českých médií Newton, zjistíme, že v posledním čtvrtstoletí je Karafiátova kniha nejčastěji zmiňována v souvislosti s nějakým divadelním nastudováním (pokaždé novým a pokaždé v jiném divadle); Broučci existují dokonce i jako opera a balet. Čím vlastně je dána jejich obliba? Mohou za ni loutkové večerníčky? Rozhlasové adaptace? Slavné ilustrace Jiřího Trnky (které přebily i věhlas starších doprovodů Josefa Weniga a Vojtěch Preissiga)? Anebo je v tom cosi jiného?

V rozporu s nynější českou povahou je ostatně sepětí Broučků s křesťanskou morálkou – doplňme, že Jan Karafiát byl evangelický farář a zcestovalý muž, který studoval v Německu, kromě tamních pietistů znal rovněž holandské, v sedmdesátých letech devatenáctého století pobýval a studoval ve Skotsku a na svých štacích po českých zemích coby kazatel obrazil a poznal nejeden region jak v Čechách, tak na Moravě. Své Broučky uveřejnil nejprve anonymně a částečně zřejmě jako reakci na nenaplněnou lásku (proto Brouček pláče, když se zaletí podívat na Verunčinu svatbu); zřejmě proto necítil potřebu je podepsat. Později k tomu v Reformních listech v článku K historii Broučků psal: „Mně samotnému ten spisek znamenitě posloužil. Více nechci. Kdyby si jej chtěl český národ prohlásit za svůj majetek, rád mu své právo postoupím.“ (V témže textu z roku 1903 se k autorství po sedmadvaceti letech přiznal, neboť ho rozčilovalo, že Broučci kvůli neexistenci autora začínají být považováni za překlad z angličtiny. Přiznal též, že námět ho napadl v trávě, na mezi, když se za parného letního dopoledne ubíral z Peček do Bošína. Když odpočíval nedaleko Hořátve, „pozoroval veselý rej a shon všelijakých broučků a nosil s sebou zárodek toho spisku po několik roků“.)

Broučci mají přes sto vydání, ilustrovalo je více než čtyřicet grafiků – a ta otázka trvá: čím jsou výjimeční? Jistě jazykem, který přetrval, je živý, dobře se čte, dialogy mají kadenci, příběh celého jednoho života včetně tragické smrti je navíc coby podobenství srozumitelný každému z nás. Jejich příběh stojí na tom, že teprve smrt dává životu smysl; což je skutečnost, již bezbožné společnosti vytěsňují a jejíž devastující účinek podceňují – odtud možná pramení výsměch, jehož se dostalo premiéru Fialovi. Přitom Brouček sám se smrti nebojí, je odmala zvyklý, že je jí obklopen. V Broučcích neustále někdo umírá a také maminka Broučkovi vypráví, dokonce opakovaně, pohádku o neposlušných koťatech, která uhoří (a Broučkovi se vyprávění líbí). Smějeme-li se tomu, že je dětem věnována kniha, na jejímž konci hrdinové zmrznou, protože si nemají čím zatopit, smějeme se jistěže především sami sobě a svému strachu. To je dobře. Současně, když už tolik akcentujeme ve čtení Broučků nynější energetickou krizi, bychom se ale měli zamyslet nad tím, co si počít s obrazem hmyzu, jenž v uctivé službě létá zbůhdarma svítit lidem do zahrad – obzvlášť když v reálu to není pravda, protože světlo svatojánských broučků má sloužit k ulehčení kontaktu mezi oběma pohlavími.