Vzpomínáte, jak jsem na tomto místě opakovaně říkala, že eurozóna je ve svém ekonomickém vývoji časově posunuta za českou ekonomikou? Tak nyní se eurozóna nestačí divit, co se v ní děje: V Německu index spotřebitelských cen (tedy spotřebitelská inflace) v září stoupl meziročně na 10,0 % z předešlých 7,9 %. Čekala se inflace „jen“ ohromných 9,5 %. Dodávám dvě věci: Zaprvé, v Česku už inflace zpomaluje, v Německu a dalších zemích eurozóny stále roste.
Několik let Evropská komise popotahovala maďarskou a polskou vládu a tím nepřímo i maďarské a polské občany za výsledky voleb. V Echu jsme dvojí metr přikládaný na obě země opakovaně popisovali, třeba na příkladu polské justice; v různých jiho- a západoevropských státech EU mají politici na výběr soudců tradičně srovnatelný vliv, jaký se Varšavě vyčítá. Co tam chybí ke znepokojení, je nefalšovaně konzervativní vláda.
O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby. Jazyk toho oceňování je přitom hodně specifický a odlišný od toho, který používá třeba autor tohoto článku.
Uplynulé volby do obecních a městských zastupitelstev jsou po dlouhé době první, kdy každý z hlavních hráčů může říkat, že vyhrál, a nebude ani tolik blufovat. Strany vládní koalice navzdory vládnutí a rozpačitému zápolení s bezprecedentní energetickou krizí mnoho voličů neztratily. Navíc komunální volby jsou hodně specifické, nejsou tolik stranické, takže velkou vypovídací hodnotu o národní politice nemají, ale pořád platí, že vládní koalice pozice udržela. Komunální volby jsou o společenském naladění obyvatel a spokojenosti s místem, kde žijí.
Proběhlé komunální a senátní volby zřejmě povedou ke změně vládního přístupu k ekonomickým opatřením, zejména těm souvisejícím s energetickou drahotou. Potvrdí se tím obrat, který započal už vlastně krátce před volbami, kdy se Fialův kabinet rozhodl pro krok, jejž předtím řadu měsíců rezolutně odmítal: rozpočtově nákladné zastropování cen elektřiny. Nicméně právě zastropování, jak se včera ukázalo, nakonec zřejmě dozná změn, o nichž vládní politici před volbami raději takticky pomlčeli.
Komunální volby mají pro politiky půvab v tom, že si do nich každý může dosadit svou interpretaci vlivu té velké, celostátní politiky na jejich výsledek. Takže po sečtení výsledků hlásí spokojenost premiér Petr Fiala i lídr opozice Andrej Babiš. A oba mají i z nezaujatého pohledu pravdu. Volby totiž znovu potvrdily trend z loňských voleb parlamentních, který potvrzují pravidelně všechny průzkumy. Voliči jsou rozděleni ostrou hranou do dvou sfér. Do té první patří strany současné vládní koalice, do druhé opoziční a ty, co skončily mimo sněmovnu jako ČSSD či KSČM.
Kdysi Británie určovala politiku celého indického subkontinentu. Nyní se role obrací a bývalá perla impéria začíná čím dál více ovlivňovat dění v Británii. Narůstá extremismus a radikalismus mezi přistěhovaleckou menšinou. Jenže se nejedná o muslimy, většinou z Pákistánu, ale o Indy, donedávna považované za příkladně integrované. V uplynulých dvou týdnech město Leicester a okolí zažily rvačky a potyčky mezi hinduisty a muslimy, 47 lidí bylo zatčeno, 16 policistů zraněno.
Na otázku, kde jsou aktuálně nejstabilnější ceny z celé Evropské unie, by málokdo intuitivně odpověděl správně. Němcům, kteří se vždy inflace báli jako málokdo a považovali ji za projev nezvládnutého hospodaření, musí připadat těžko uvěřitelné, že ve Francii je už řadu měsíců inflace výrazně nižší než u nich. Ceny zboží a služeb aktuálně ve Francii stoupají meziročně o 5,9 procenta. V Německu rostou o 7,9 procenta. Průměrná inflace v zemích eurozóny dosahuje 9,1 procenta. Ve srovnání s námi, kteří máme se 17,2 procenta stále čtvrtou nejvyšší inflaci z celé Unie, je francouzský vzestup cen skoro třikrát nižší.
Od 8. srpna, kdy FBI provedla domovní prohlídku floridského sídla Donalda Trumpa, už víme přece jen trochu víc. Přestože Trump, prostřednictvím svých právníků, tvrdil, že žádné tajné dokumenty nemá, tak je měl. Na počátku sice šlo jen prostě o dokumenty, které patří do archivu, a ne k prezidentovi domů, ale fakt, že se mezi nimi vyskytují dokumenty tajné, posunul spor na trestněprávní úroveň. Bez ohledu na to, proč to Trump dělá (jako nejpravděpodobnější odpověď se zatím jeví, že protože je Trump), zůstává otázka, zda to veřejnost přesvědčí.
Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá. Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena.
Šlo by to jednoduše, ale kdo jen trochu může, dělá to složitě, aby se v tom nikdo nevyznal. Jde o cenu energií, která se za poslední rok zvýšila mnohonásobně. A to dokonce tak, že už ani není shoda na tom, jak hodně násobně. Zvýšení pociťují všichni, na tom je nepochybně shoda, různě se interpretují dopady, které ceny elektřiny a plynu způsobí. Ideologové si slibují dopady v podobě šetření s energiemi, tiše se radují z krachů, které přinesou, a změnu energetických zdrojů. Dochází k reálnému naplnění myšlenky toho, jehož jméno není dobré vyslovovat, že vstupujeme do doby, kdy nám politická reprezentace předkládá, že se budeme mít hůř.
Alexandr Vondra byl prvním z politické elity, kdo jasně a otevřeně říká, že energetická politika největší evropské ekonomiky, našeho souseda a největšího obchodního partnera má na současných extrémech a rozpadu trhu s elektřinou zásadní podíl. Že to není jen Vladimir Putin, který si právě přes závislost na plynu pohrává s Evropou jako kočka s myší. Ale že to jsou i další dva velmi silné důvody. Vondra v televizní debatě symbolicky rozdával medaile největším hříšníkům energetické krize.
V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill.
Pokaždé když ve válce Ukrajina dosáhne nějakého úspěchu, veřejným prostorem prolítne nervózní zachvění. Co když Putin bude eskalovat? S tím se pojí dobré rady Kyjevu. Válku prý stejně nemůže vyhrát, Západ je údajně ochoten „bojovat do posledního Ukrajince“, Putin dosud „bojoval na půl plynu“, nikdo si nemůže být jistý, co nyní Kreml rozpoutá. Přitom je to Ukrajina, která chce dále bojovat a neustále se obává ztráty západní pozornosti, případně konce zbrojních dodávek. Ani Rusko nemá příliš možností, jak dále eskalovat. Představa, že Rusové nyní začnou „doopravdy“ bojovat, je zcela mylná.
Od prvního listopadu by žádná domácnost, živnostník, firma s méně než 250 zaměstnanci a žádná veřejná instituce včetně škol, nemocnic a úřadů neměli za silovou elektřinu platit více než 240 eur za megawatthodinu, včetně daně z přidané hodnoty. Přepočteno do korun a kilowatthodin, v nichž nově prezentuje své plány vláda, je to 6 korun včetně daně z přidané hodnoty. To je jediný tvrdý fakt, který víme o zastropování cen elektřiny, jež v pondělí schválila jako „národní řešení“ vláda Petra Fialy.
