KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

Rusko nemá jak eskalovat

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
Rusko nemá jak eskalovat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokaždé když ve válce Ukrajina dosáhne nějakého úspěchu, veřejným prostorem prolítne nervózní zachvění. Co když Putin bude eskalovat? S tím se pojí dobré rady Kyjevu. Válku prý stejně nemůže vyhrát, Západ je údajně ochoten „bojovat do posledního Ukrajince“, Putin dosud „bojoval na půl plynu“, nikdo si nemůže být jistý, co nyní Kreml rozpoutá. Přitom je to Ukrajina, která chce dále bojovat a neustále se obává ztráty západní pozornosti, případně konce zbrojních dodávek. Ani Rusko nemá příliš možností, jak dále eskalovat. Představa, že Rusové nyní začnou „doopravdy“ bojovat, je zcela mylná.

Ukrajina si musela každou dodávku zbraní doslova vybojovat. Teprve po ukrajinských úspěších na bitevním poli, které dokázaly, že se země okamžitě nezhroutí, do Kyjeva začala proudit vojenská pomoc ve velké míře. I tak si Ukrajinci stěžují, že to není dostatečné k rychlému vítězství ve válce.

Před válkou byly dodávky vojenského materiálu ze Západu minimální. Například think tank RAND Corporation, jedna z vůbec nejvlivnějších takových institucí v USA radící přímo Pentagonu, v lednu varoval před dodávkami zbraní na Ukrajinu, Putina prý nezastraší a Ukrajincům budou k ničemu. Vojenská pomoc se rozjela ve velkém, teprve když bylo jasné, že Ukrajina nepadne do tří dnů.

Přesto Západ neustále přemýšlel, jestli nepřekročí nějakou červenou linii, která by mohla vyprovokovat Putina. USA tak zablokovaly předání polských stíhaček Ukrajincům, odmítaly dodat rakety pro systémy HIMARS s dostřelem 300 kilometrů, Ukrajinci si stále stěžují, že nedostali moderní systém protiletecké obrany, Němci zase dlouhodobě pochybují, zda dodávky zbraní mají smysl. Jen před pár dny generál ve výslužbě Erich Vad, hlavní vojenský poradce Angely Merkelové, tvrdil, že komplexnější systémy nebudou hrát žádnou roli. Přitom je jasné, že právě tyto systémy umožnily Ukrajincům přejít do protiofenzivy.

Pak tu byl veřejný tlak. Legenda zahraniční politiky Henry Kissinger, prohlásil, že Ukrajinci by se výměnou za mír měli vzdát části území. Od té doby však změnil názor. Ke kompromisu vyzval editorial deníku The New York Times, mluvili o něm politologové „realistické“ školy či o tom tweetoval bývalý francouzský velvyslanec v USA a OSN Gérard Araud.

Celkově to opravdu nepůsobí tak, že Západ tlačí Ukrajinu čím dál do většího rizika, že přes Ukrajince si to chce jednou provždy vyřídit z Ruskem. Naopak Ukrajinci neustále žadoní o nové a lepší zbraně. Nyní před zimou na Ukrajině narůstá nervozita, že by se Evropa mohla dohodnout s Kremlem, aby si zajistila dodávky energií. Proto je tak důležité ukrajinské vítězství u Charkova, dokazuje, že Ukrajina může zvítězit, pokud k tomu dostane prostředky.

Rusko v reakci na ukrajinskou ofenzivu nemůže nijak eskalovat, protože nemá jak. Vyřazení elektrárny u Charkova z provozu a zasažení přehrady u Kryvého Rihu jsou brány jako signál, že Rusko přestává bojovat bez rukaviček. Jenže Rusko bojuje bez rukaviček od samého počátku, jak nasvědčují zničená města jako Mariupol, Severodoněck, masakr v Buče a další válečná zvěrstva. Kromě toho Rusko nemá kapacitu takovéto útoky opakovat příliš často. Zásoby „chytré munice“ se podle všeho rychle tenčí. Podle některých zpráv zásob raket Iskander má již je 20 % z toho, co mělo před válkou. Po útoku na elektrárnu se Ukrajincům podařilo obnovit dodávky proudu po čtyřech hodinách. Na zničení ukrajinské infrastruktury to opravdu nevypadá.

Kromě toho, Rusko má vážnější problémy. Mimo raket mu docházejí také lidé. Již v dubnu Rusko nasadilo na Ukrajinu asi 85 % svých pozemních sil. Americké ministerstvo obrany, které je v odhadech zdrženlivější než Ukrajinci, minulý měsíc odhadovalo, že Ruské ztráty jsou 70 až 80 tisíc mrtvých a raněných. V podstatě všichni dobrovolníci a záložáci už na Ukrajině slouží a ruská armáda nemá kde nabírat nové lidi. Navíc je prostě příliš malá na kontrolu tak obřího území, o které se bojuje. Ukrajina naopak mobilizovala a ukrajinská armáda pomalu sílí. Podle některých odhadů má již početní převahu. Financial Times odhadují, že Rusové mají na Ukrajině 200 až 250 tisíc vojáků, Ukrajinci tvrdí, že mají ve zbrani až milion mužů a žen.

Rusko zoufale nakupuje zbraně od Íránu a Severní Koreje. Zároveň se objevily zprávy o tom, že Rusové verbují do armády kriminálníky a zločince. Ve středu začalo po internetu kolovat video, na němž údajně šéf žoldnéřské skupiny Wagner Jevgenij Prigožin slibuje amnestii vězňům, pokud slíbí, že budou za něj šest měsíců bojovat. Samozřejmě si nemůžeme být jistí pravostí a kontextem videa, ale zpráv o náboru v ruských věznicích je dost i z jiných zdrojů. Celkový obraz je takový, že Rusko shání zbraně i muže, odkudkoliv to jde.

Pokud chce Vladimir Putin eskalovat, nabízejí se mu pouze dvě možnosti. První je konec hry na „speciální vojenskou operaci“, formální vyhlášení války a všeobecná mobilizace. To by však jeho problémy pouze znásobilo. Jednak by trvalo několik měsíců, než by se odvedenci dostali na frontu. Za druhé není jasné, zda Rusko má dostatečnou vojenskou infrastrukturu a vybavení, aby mobilizaci vůbec zvládlo. Nakonec je tu problém, jak by to přijala ruská veřejnost. Upozorňuje na to ruský sociolog Greg Judin. Podle něj jsou v Rusku tři skupiny lidí. Radikálové tvořící 15 až 25 %, kteří válku nadšeně podporují a tvoří většinu dobrovolníků, kteří se do ní hlásí. Pak jsou disidenti (20 až 25 %), kteří jsou principiálně proti válce a z celé situace jsou v depresích. Největší skupinou je zbytek depolitizovaných Rusů, kteří nechtějí mít s válkou a politikou nic společného. Ne že by byli přímo proti ní, jen se o ni prostě nezajímají, chtějí dál žít své životy, jako by se nic nedělo. Jugin připomíná, že sledovanost televize klesla poté, co přepnula do válečného modu. Rusové chtějí své telenovely a seriály, ne válečnou propagandu. Dokud se ale jim osobně nic neděje, nebudou proti válce protestovat. Mobilizace by toto změnila, válku by pocítili na vlastní kůži. Jaké by to mělo následky, nelze předvídat.

Druhou eskalační možností je použití jaderných zbraní. To je samozřejmě děsivá myšlenka, zatím ale nepříliš pravděpodobná. Jejich použití by museli spolu schválit ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Znamenalo by to jednoznačné vyřazení Ruska z mezinárodního společenství a mělo nedozírné následky. Kdyby Putinovi vyhrožování jadernými zbraněmi vyšlo, může pak vydírat i zbytek světa.

Samozřejmě je předčasné vyhlašovat ukrajinské vítězství a porážku Ruska. Historie je plná momentů, kdy se poražená armáda dokázala znovu vzchopit a nakonec válku obrátit. Příkladem může být ústup americké armády během korejské války. Ta byla naprosto překvapena vstupem Číny do konfliktu, poražení a demoralizovaní vojáci zběsile utíkali před čínskými jednotkami. Situaci zachránil generál Matthew Ridgway, jenž silou vůle a organizačními schopnostmi dokázal z prchající armády vybudovat znovu bojovou sílu. Třeba Rusové také najdou svého Ridgwaye. Zatím to tak ale nevypadá.

17. září 2022