KOMENTÁŘ Martina Weisse

Opět barbaři před branami

KOMENTÁŘ Martina Weisse
Opět barbaři před branami

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Itálii byly volby a jako nejsilnější z nich vyšla strana Bratři Itálie. Globální média o tom informovala nápadným způsobem – možná si všimnete určitého společného motivu. Jedná se o sestřih z amerických televizí, ale západoevropská média reagovala podobně a taky od těch amerických novináři jinde zpravidla přebírají tón. Vypadá to, jako by si divák měl ze zpravodajství odnést informaci, že ve volbách zvítězila strana, jejíž plný název zní Extrémně pravicoví Bratři Itálie.

Na povážlivý italský vývoj se už připravovala Evropská komise. „Uvidíme, jak volby dopadnou,“ řekla předsedkyně Komise von der Leyenová. „Pokud věci půjdou obtížným směrem, jak jsem o tom mluvila v případě Polska a Maďarska, máme nástroje, a pokud půjdou správným směrem…“

Itálie je na seznamu zemí s problémovými volbami, který si zřejmě Evropská komise vede, stálou položkou. V roce 2018 eurokomisař Oettinger před tehdejšími italskými volbami vyjádřil naději, že finanční trhy dají italským voličům signál, „aby nevolili populisty pravice nebo levice.“ „Doufám, že to bude hrát roli ve volební kampani,“ dodal pro upřesnění. Tehdejší předseda Komise Juncker to tehdy hasil prohlášením, v němž zdůraznil, že Itálie je zakladatelskou zemí v EU, čímž pro změnu naznačil, že zakladatelské země mají jiná práva než země jiné. Teď už Itálii zřejmě nechrání ani zakladatelský status. Zvlášť když povodňové vody populismu stoupají po celém kontinentu – ve Švédsku se tamní švédští demokraté stali druhou nejsilnější stranou.

Ale co to je vlastně za ohrožení, za výjimečný stav, který tyto a podobné volební výsledky vždy aktivují?

A že to panika a výjimečný stav je, o tom není pochyb. Běžně uplatňovaná kritéria toho, co je dobré a špatné, jsou suspendována – v tomto příkladě zejména obligátní hecování, že je třeba volit ženy (případně se ten nepasující fakt nouzově uzná a pojedná jako paradox – „Bude první italská premiérka špatná pro ženy?“ ptá se text na webu Politico.eu. Tento „paradox“ je přitom třeba opakovat téměř pravidelně, třeba kdykoli, když získá hodně hlasů Marine Le Penová.

Nelze si taky nevšimnout, že seznam problémů, které nás mají děsit, se podle potřeby obměňuje. Chvíli se vytváří narativ, že nebezpečné síly mají společné to, že jsou zaslíbeny Kremlu a zřejmě i jím financovány. Což se příhodně propojuje s další rétorickou figurou: že by voliči za normálních okolností pro populistické strany nehlasovali, že jsou navedeni, zmanipulování zlovolným aktérem, nějakým Canbridge Analytica, proruskými dezinformačními weby, zkrátka něčím z vnějšku.

Vůdkyně Bratrů Georgia Meloniová ale není proputinovská, podporuje válčící Ukrajinu. Takže se celkový koeficient její nebezpečnosti musí obejít bez této komponenty – zřejmě to jde i bez něj.

Politolog Jan Charvát v podcastu Deníku N označil za nejproblematičtější aspekt Meloniové její „nativismus“, tedy přesvědčení, že jen pokrevní Italové jsou opravdoví Italové. Když ale v předvečer italských voleb web Politico.eu přinesl článek, který měl čtenáře Meloniovou patřičně vystrašit, jeho dva (italští) autoři si nativismus mezi její nejhorší hříchy nevybrali. Zato uvádějí, že ve své knize zmiňuje „britského arcikonzervativního filozofa Rogera Scrutona“.

Itálie je navíc pod zvýšeným dozorem kvůli její fašistické minulosti. Takže asi nelze jen tak přejít, že stranické logo Bratří odkaz na Mussoliniho obsahuje. Ale v Itálii byl už v minulosti takto pod dozorem jiný politik, Gianfranco Fini a různé formace, které vedl. A nic z toho nebylo. Je to jedna z těch věcí, nepochybně mají svůj morální rozměr, ale přece jen hlavně symbolický. KSČM přece u nás nikdo vážně nepovažoval za ohrožení demokracie. Jistě, je to nechutná parta, která nikdy nenašla sílu distancovat se od marxleninské ideologie a zločinů komunismu. Ale že by tu znovu zavedla vedoucí úlohu strany, vyvlastňování a tajnou policii, tomu přece nikdo nevěřil.

Taky to, hlavně v mezinárodním měřítku, budilo o hodně menší pozornost, protože novináři, komentátoři a politologové, o které se ti novináři opírají, mají kolektivně ve zvyku vidět nebezpečí na pravici. I práce těch vcelku nejsolidnějších, nejuvážlivějších z nich se vyznačuje implicitním předpokladem, že svět by se měl vyvíjet v podstatě sociálnědemokraticky a vysvětlení si žádá, když se od této trajektorie odchyluje doprava. Připomeňme, co jsem říkali o vlivu amerických médií, a podívejme se na tyto grafy. Ukazují výskyt pojmů označujících extremismus spjatých s levicí a s pravicí. Pravicovému extremismu vždy věnovali větší pozornost, ale po roce 2010 ten nepoměr vyloženě explodoval. Heslo „žádní nepřátelé na levici“ má prý svůj původ již ve francouzské revoluci, ale drží se stále při životě.

Pokud bychom se měli pokusit o střízlivější vysvětlení, asi by muselo brát v úvahu několik věcí, které v těch panických zprávách notoricky chybí. Jednak jsou v každé zemi nějaké lokální podmínky. V Itálii asi neméně důležitou roli než nějaká magie fašistických narážek bude hrát to, že Meloniová držela svou stranu důsledně v opozici, zatímco všichni ostatní se střídali v nejrůznějších neúspěšných koalicích. A taky to, že po mnoha letech, snad od roku 2011, by mohl v její osobě vést vládu volební lídr nejúspěšnější strany. Dlouhá léta se tam střídali buď politici, kteří si jako premiéry nikdo nepředstavoval, ale oni se jimi stali díky nějakým koaličním dohodám, anebo přímo nestraničtí technokrati, za něž se politici rozhodli schovat - Giuseppe Conte – anebo jejichž aprobace přišla především z vnějšku, ze světa nadnárodních a byznysových struktur – Mario Monti, Mario Draghi.

K tomu připočtěme faktory, jež jsou společné více zemím, ale jsou nadmíru specifické pro tento okamžik. Po pandemii následované válkou na evropském kontinentu, inflací a energetickou krizí asi nelze být překvapen, jestliže posílí strany vymezující se proti dosavadnímu konsensu – v Itálii, ve Švédsku i u nás.

A pak tu jsou dlouhodobé faktory, o nichž ten dosavadní konsensus spíš mlčí a doporučuje mlčet, ale které se sféře politiky nevyhnou. Pokles porodnosti, migrační vlny a ekonomické změny způsobené globalizací. Když je vykážete ze slušné politiky dveřmi, vrátí se vám oknem nebo komínem.

29. září 2022