KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA

Šátek, který svazuje a škrtí

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA
Šátek, který svazuje a škrtí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Íránští strážci ctnosti národa, kteří mimo jiné dohlížejí na to, aby ženy nosily na hlavě zákonem předepsaný islámský šátek, odchytili před několika dny na ulici mladou dívku. Nebyla prostovlasá, ale podle názoru strážců měla šátek špatně nasazený. (Hodně Íránek hraje s režimem nebezpečnou hru na to, kolik vlasů si ještě můžou dovolit ukázat, aby je nezatkli.) Bohužel to tentokrát neskončilo jen pokutou, ale smrtí. Úřady oficiálně tvrdí, že šlo o smrt přirozenou, ale snímky z počítačového tomografu, kolující po internetu, ukazují něco jiného: rozsáhlé zlomeniny lebečních kostí. Mahsa Aminíová byla svými vězniteli umlácena k smrti.

Pokud by někdo ještě potřeboval další událost do sbírky důkazů, že režim vládnoucí v Teheránu je fundamentálně zlý, tady ji má; ale ono to ani potřeba není, protože takových zvěrstev jsou bohužel moderní íránské dějiny plné. Islámská republika Írán, založená na toxickém koktejlu korupce, násilí a psychotického přesvědčení, že právě takové uspořádání státu chce Bůh, se dávno drží u moci jen čirou brutalitou.

Vražda mladé ženy vzbudila v íránském obyvatelstvu takové rozhořčení, že už poněkolikáté vyrazilo do ulic. Revoluční gardy, ozbrojená pěst islámské revoluce, střílejí do protestujících, ale několik jejich členů bylo také zabito. Jejich protivníci velmi dobře vědí, že mírová změna ve zkostnatělém teokratickém systému, kde o všem důležitém rozhodují klerici stařeckého věku, není možná. Jejich jedinou nadějí na změnu je úspěšný převrat.

To nejsou dobré vyhlídky, protože současný íránský režim má v potlačování nepokojů bohaté zkušenosti. Základním receptem je už zmíněná čirá brutalita, podpořená v posledních letech i užitím sofistikované techniky k odhalování disidentů a protivníků vlády. Není náhoda, že vřelé vztahy má Írán s Ruskem a Čínou; ruská armáda si u Teheránu nedávno objednala několik set sebevražedných dronů, které ihned nasadila na ukrajinském bojišti. Vrána k vráně sedá, to platí i v mezinárodní politice. Možná dokonce zejména v mezinárodní politice.

Evropa nemůže s íránským režimem nic aktivního dělat. Pryč jsou koloniální časy, kdy si evropské mocnosti dokázaly v cizích krajích vynutit poměry podle libosti, a ani by to nebylo dobré. (I současný íránský režim staví svoji legitimitu mj. na britsko-amerických mocenských zásazích z 50. let, které vedly k sesazení tehdejšího premiéra Mosaddeka.) Můžeme ale udělat aspoň to, že se s nimi nebudeme bavit. Žádné oficiální návštěvy, žádné investice, žádné trapné fotky z Teheránu, na kterých se švédské ministryně – v duchu jimi proklamovaného feminismu – řádně zahalují hidžábem, ačkoliv coby státní návštěva dokonce ani nemusely. To celé okořenit důkladným seznamem nežádoucích osob, na který by měl patřit každý pomocník režimu, od řadového člena revolučních gard až po nejvyšší ajatolláhy.

A ještě jednu věc by šlo udělat. Podpořit disidenty v emigraci a připravit je na možnost, že režim přece jenom padne. Íránské obyvatelstvo je vzdělané a v sekulárním státě by se mu dařilo daleko líp; nesmí se ale stát, že v případném revolučním chaosu uchopí moc někdo ještě horší než současná klika krvavých kleriků. Byla to totiž Evropa, zcela konkrétně Francie, která svého času chránila Rúholláha Chomejního v exilu a umožnila mu v klidu naplánovat budoucí islámskou revoluci, jejímž výsledkem je dnešní dystopie. V tomto smyslu těm současným protestujícím Íráncům něco dlužíme.

27. září 2022