KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Útok na Nord Stream: jedna hypotetická analogie

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Útok na Nord Stream: jedna hypotetická analogie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Poškození podmořských trubek plynovodu Nord Stream má zajisté nějakou příčinu, důvod a také vysvětlení. To bude pravděpodobně ještě nějakou dobu zahaleno tajemstvím, z nějž se budou vynořovat dohady a spekulace, jak to v takových případech nutně bývá.

Přirozená úvaha o možných pachatelích začíná otázkou, komu se taková věc hodí a co z toho kdo může mít. Rusko je z principu sice šílené, ale lze uznat, že navzdory onomu šílenství není jeho zájmem zbavit se možnosti hrát s Německem plynové šachy. Odstřelením trubek by se jí právě zbavilo. Brzy tedy dojdeme k hypotéze, že to mohl provést někdo, komu velmi záleží na tom, aby ony šachy nehrálo ani Německo, jež bylo právě vyřazeno ze hry též. A to už směřujeme jedním směrem, k světovému aktérovi, který občas provede něco, co se složitě obhajuje i jeho přesvědčenému zastánci.

Samozřejmě tím nemá být nic řečeno, že to udělali Američané, tím spíš, aby něco takového tvrdil někdo, kdo o tom neví vůbec nic: jako devadesát devět procent komentátorů. Místo toho připomenu jednu epizodu ze začátku druhé světové války, která může, byť nepřímo, případ připomínat. Jde o britský útok v Mers-el-Kébir u Oranu v Alžíru 3. července 1940. Britové tam provedli něco na první pohled příšerného, svým způsobem hrozného: zákeřně zaútočili na svého dosavadního spojence, tedy na Francouze. Během masivního námořního útoku vyřadili během jednoho dne základ francouzské bitevní flotily, poškodili několik velkých lodí a zabili na třináct set francouzských námořníků: kteří vlastně byli zcela nevinní, byli to vlastně jejich dosavadní spolubojovníci. Bylo to svým způsobem odporné a byla to zrada, kterou mnozí Francouzi nemohli Britům ještě dlouho odpustit a je možné, že hořkost z té věci ve francouzských duších stálé zůstává: zrádní a zákeřní Britové.

A stejně to Churchill musel udělat a z hlediska dějin bylo správné, že to udělal. Francie, na jejíž podporu poslali Britové před pár měsíci přes kanál expediční sbor, byla poražena, už se schylovalo k nějaké formě francouzského podvolení, vichistická vláda maršála Pétaina hledala cestu k soužití čili kolaboraci s Německem. Možnost, že francouzské válečné loďstvo, pořád ještě po britském největší v Evropě, padne Hitlerovi do klína, byla reálná. Též tlak na Brity, aby uzavřeli s Německem mír, byl velmi silný a většina obyvatel Spojeného království by s ním tehdy souhlasila.

Churchill se rozhodl spálit mosty. Byl přesvědčený, že s Hitlerem žádný mír nebude nikdy možný, a jediné, co se dá v téhle věci dělat, je bojovat. Bojovat třeba i za cenu, že se tne do masa svých spojenců, že se podnikne něco, co nebude možné jednoduše vysvětlit a co třeba bude mnohým připadat jako zrada či zločin. Další vývoj války mu dal za pravdu, i když to bude trvat ještě mnoho potu a krve.

Asi jako teď, na konci září, v sedmém měsíci války, která je sice úplně jiná než ta před osmdesáti lety, ale její konec bude nejspíš možný za předpokladu podobných, jako to bylo tehdy. Až bude její původce poražen.

 

29. září 2022