Musí se najít diplomatické řešení. Vojenské řešení není možné. Tyto dvě věty se v různých obměnách opakují pokaždé, když se Západ zaplete do nějaké velké krize. Vyjadřuje to jakési spíše zbožné přání západních lídrů, jednak že doba se posunula, zcivilizovala a silové prostředky již nejsou potřeba. Za druhé však jde o snahu odvrátit nepříjemná rozhodnutí, kdy se vlády snaží vyhnout nepopulárním a drahým vojenským zásahům.
Nebyl to premiér, ministr financí ani ministr průmyslu, ale ministr spravedlnosti Pavel Blažek, kdo ostře a jasně pojmenoval, co je zjevné. Ale ti, kdo mají rozhodovat, před tím strkají hlavu do písku a snaží se to pasivně vysedět. Protože jsou bezradní a moc nevědí, co s tím. Blažek ve sněmovně v krátkém vystoupení varoval, že pokud se okamžitě nevyřeší ceny elektřiny, které se vymkly ze všech mezí, hrozí rozklad politického systému České republiky.
Najednou jde to, co se dlouhé týdny zdálo nemožné. Poslední dny atakovaly ceny elektřiny v Evropě rekordy, které už se vymykaly představivosti. Když překonaly 1000 eur za MWh, byla to přesně ta hranice zlomu, která otřásla evropskými politiky a po měsících nečinnosti je konečně rozhoupala zatím ne k razantní akci, ale aspoň k razantním prohlášením. Ta cena 1000 eur za MWh je totiž více než dvacetinásobek ceny z roku 2020.
Na konci týdne oznámili rektoři vysokých škol, ředitelé fakultních, tedy těch největších nemocnic a hejtmani, že od nového roku budou očekávané ceny elektřiny likvidační. Vysoké školy hrozí opětovným zavedením on-line výuky, nemocnice budou nuceny omezit lékařskou péči a šetřit na lécích.
Hlavním bojovníkem proti drahotě by zjevně rád byl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. V poslední době byl u návrhu nebo realizace hned několika protikrizových či protiinflačních kroků. Spojuje je jedno: ač ministra dostávají do titulků médií, vesměs jsou nešťastné a chybí jim skutečné ekonomické a sociální opodstatnění.
Slova v titulku jsou vypůjčena od velmože zdejší kritiky Jiřího Černého, který takto už roku 1975 charakterizoval postavení Hany Zagorové v české populární hudbě v recenzi na její album Cesta ke štěstí. V pátek kněžna zemřela, a veřejný prostor byl vzápětí pln vyjádření, vzpomínek, dojetí, díků nejen z obvyklého ranku celebrit, ale též z okruhu intelektuálů, kteří se ve spojení s popem nechávají vidět zřídka. To vše dohromady tvoří zřejmé uznání, že Hana Zagorová nežila nadarmo, protože energii svého života si nenechala pro sebe, nýbrž se o ni dokázala podělit s dalšími.
Diktátor, autokrat, fašista, ohrožovatel demokracie. Tato všechna pojmenování spojovala americká média s Donaldem Trumpem. Jeho zvolení prý představovalo tak jedinečné ohrožení americké republiky, že média musela odložit stranou svou nestrannost. Každý kontroverzní Trumpův krok byl podáván jako další pokus o uchvácení absolutní moci, demokracie prý byla nad propastí. Jistě Trump nebyl svatoušek, spousty jeho kroků bylo pochybných či teoreticky na hraně legality. To však není nic nového. V americké politice existuje koncept imperiálního prezidentství, kdy držitel úřadu dalece překračuje své pravomoci dané ústavou.
Kdo byl Jiří Pechar, není možná úplně obecně známo, ale den po jeho smrti (zemřel v devadesáti třech letech) je nutné napsat, že to byla nenápadná, ale velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci, jako je vzdělanost, profesionalita, kompetence. Byl opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít. Jiří Pechar byl literární vědec a kritik, překladatel, filozof, literát.
Způsob, jakým se v USA přijímají zákony, by náš Ústavní soud shledal protiústavním. Zapomeňte na nějaké přílepky, velké zákony jsou zpravidla přímo koncipovány tak, aby nikdo nemohl pořádně vědět, co v nich je. Tomu poslednímu dal Bílý dům název „zákon na zmírnění inflace“ a podle analýzy jednoho nezávislého institutu zákon v prvních dvou letech inflaci nesníží vůbec a pak možná, ale nikoli statisticky významně (to proto, že dalším pravidlem je, že některé položky zákona, hlavně ty méně populární, vstupují v platnost až později). Tento nový zákon například řeší dohromady novou daň pro firmy, přijetí desítek tisíc nových zaměstnanců daňové správy, nákup léčiv a investice do energetiky – to jen namátkou.
Před námi jsou zanedlouho také prezidentské volby, na které se může těšit jen úplný cynik nebo sociopat. Problém veřejné volby prezidenta spočívá v tom, že ti, kteří by se na to dobře hodili, o to obvykle nemají zájem (nebo ani čas a peníze), takže o tom, že by na to byli vhodní, třeba ani nevědí. A i kdyby o tom věděli a zájem přece jen měli, museli by o tom přesvědčit příliš mnoho lidí, kteří by jim za to nestáli, takže tím spíše o to zájem mít nebudou.
Minulý týden se cena za jednu tunu emisí v systému evropských povolenek (ETS) vyšplhala k rekordním sto eurům. Z velkoobchodní ceny elektřiny dnes povolenka dělá něco mezi pětinou a čtvrtinou. Na smysluplné činy tu máme národní vlády. Ta česká je ale asi tak zavalena organizačními povinnostmi předsednictví, že téma povolenek na žádném summitu, žádné radě dosud nenastolila. Podle zákulisních zpráv je rozhodnuta se ETS neunavovat, předpokládajíc, že pro reformu by stejně nenašla spojence. Ale do dogmatu, jakým klimatická a energetická politika EU jsou, se musí šít, veřejně ho zpochybňovat, samo od sebe se žádné dogma nevzdá.
V sobotu u Moskvy vybuchlo auto s Darjou Duginovou, dcerou Alexandra Dugina, ultranacionalisty snícího o „Rusku od Dublinu po Vladivostok“, občas označovaného jako ideolog Kremlu nebo „Putinův Rasputin“. Tato jeho pověst je zřejmě nadnesená. Známý expert na Rusko Mark Galeotti označil další Duginovu přezdívku „Putinův mozek“ za směšnou. Kamil Galev, další glosátor ruského dění, souhlasí. Duginova pověst je podle něj šikovným aktem sebepropagace. Nicméně Dugin je nepochybně známý velkoruský šovinista a smrt jeho dcery logicky vyvolala divoké spekulace.
Před více než týdnem zemřel v jednaosmdesáti letech německý režisér Wolfgang Petersen – na veřejnost se zpráva dostala až v úterý 16. srpna, byť skonal o čtyři dny dříve, v týž den jako herečka Anne Hecheová. Petersen byl tvůrce, který jako málokterý jiný zasáhl jediným svým snímkem jistě nejméně dvě generace diváků na Západě, ale i ve značné části východního bloku. Na Nekonečný příběh hleděli všichni v úžasu – a co bylo pozoruhodné, hleděli na něj jako na snímek hollywoodský, třebaže šlo tehdy o historicky nejdražší německou produkci.
„Nad Prahou začíná svítat a ti pitomí ptáci v petřínských zahradách dělají rámus, že člověk neví, jestli se má nad silou života rozbrečet, nebo štěstím rozesmát.“ Na tuhle větu z jednoho dopisu mé dávno zesnulé matky jsem si vzpomněl, když se nade mnou minulý týden na ostrově Bornholm slétaly stovky, možná tisíce ptáků. Střídavě obsypávali mohutné stromy a pak se zase nečekaně všichni v jednom okamžiku zvedali s ohromujícím šumem, jako kdyby si příroda potřebovala hluboce vydechnout. „Síla života“, jak se nikdy nebála pateticky napsat ta, která mě přivedla na svět.
Není asi mnoho důvodů těšit se na stáří, ale jeden by tady snad byl. Že se už nemusí mnoho věcí brát tak vážně. Tedy když se v tom stáří dospěje k jistému nadhledu, jenž bývá předpokladem takzvané moudrosti. Ta se sice občas kryje s jistou senilitou, ne každý to je schopen odlišit, ale i ta má své kladné stránky. Nepodstatné věci pomíjejí, malichernosti jsou zapomenuty, staré křivdy a nevraživosti odvál čas… nebo ta skleróza, rodná sestra oné moudrosti.
