KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

Skutečná kněžna zpívaného českého slova

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
Skutečná kněžna zpívaného českého slova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slova v titulku jsou vypůjčena od velmože zdejší kritiky Jiřího Černého, který takto už roku 1975 charakterizoval postavení Hany Zagorové v české populární hudbě v recenzi na její album Cesta ke štěstí. V pátek kněžna zemřela, a veřejný prostor byl vzápětí pln vyjádření, vzpomínek, dojetí, díků nejen z obvyklého ranku celebrit, ale též z okruhu intelektuálů, kteří se ve spojení s popem nechávají vidět zřídka. To vše dohromady tvoří zřejmé uznání, že Hana Zagorová nežila nadarmo, protože energii svého života si nenechala pro sebe, nýbrž se o ni dokázala podělit s dalšími. Vzpomínat na známou zpěvačku se však nepatří jenom proto, že bezpochyby šlo o hvězdu posledního půlstoletí, ale především proto, aby i na základě jejího díla bylo lze onu éru nahlédnout a vyložit ji.

Hana Zagorová totiž patří k tvůrcům, nad jejichž dílem poznáváme, jak křivolaké umění může být či jak zdánlivě nesamozřejmé vazby může vytvářet. Respektive jak nejistá je paměť, která díky práci tak produktivní umělkyně, jakou Zagorová byla, si z její práce vzpomíná jenom na nejúspěšnější (nejznámější) punkty, ale mnohé jiné, třeba i lepší či posluchačsky náročnější, bohužel dávno zapomněla nebo ani nepoznala. Chci říct, že není problém vybavit si některý ze zpěvaččiných šlágrů a začít si jej přezpívávat. Je to ale plošší obraz umělkyně, než jaký by si zasloužila. Například nebýt připomínky zpěvaččiny alma mater, brněnské JAMU, patrně by se přes víkend tolikrát nezmínilo, že absolventskou činoherní rolí Hany Zagorové byla milenka Renáta v jedné z nejlepších her Václava Havla Ztížená možnost soustředění. Potom ještě rok hrála ve Státním divadle v Brně, což už však známo není. V těchto studentských a raně činoherních letech včetně dvouletého angažmá v Semaforu, kde hrála v Kytici, se rodilo její jednoduché přesvědčení: „Každá písnička může být malé divadelní představení.“

Ono (ne)připomínání šlo dál: vedle toho, že Zagorová psala velmi dobré písňové texty (upozorňoval jsem na ně už při vzpomínce na Vangelise, jehož hudbě z tuzemských tvůrců rozuměla skoro nejlíp), kdosi připomněl, že psala a vydávala rovněž poezii. Ale jen díky tomu, že máme knižně sebrány spisy hudební publicistiky Jiřího Černého, můžeme si v jeho podrobném medialonu, který Zagorové věnoval roku 1973 v časopise Melodie, snadno přečíst i s doklady, že básničky slušné úrovně psala už jako devítiletá holčička či že v pouhých jedenácti letech „píše divadelní hru o černoších a problémech rasové diskriminace…“ (Je to rok 1957, od Chruščovova projevu odhalujícího kult Stalinovy osobnosti uplynul rok.)

Příběh Několika vět

Zájmy jedenáctileté dívenky snad lépe poodhalují pozdější smýšlení ženy, která v plném květu své kariéry neváhala podepsat petici proti státní moci a na svém podpisu trvala i přes zákazy a šikanu, jež se na ni okamžitě nahrnuly. A zase: je v té souvislosti hojně připomínán dávno zlidovělý projev generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše. Méně už se ví, že kapelník Karel Vágner chtěl po Zagorové odvolat podpis, protože si uvědomoval, že o práci nepřijde jenom ona, ale desítky dalších lidí (muzikanti a technici s rodinami). A skoro neznámé je svědectví režiséra Ondřeje Trojana, jenž Zagorové Několik vět předložil k podpisu a jenž připomněl, že si jej za to „na kobereček“ následně předvolal zpěvaččin tehdejší manžel Vlastimil Harapes a žádal, aby podpis jeho ženy byl anulován (což je bizarní vyprávění i vzhledem k tomu, že se baletní umělec blízce přátelil s chartistou Josefem Topolem). Tušíme, jakým tlakům Zagorová čelila veřejně, ale Trojanovo svědectví je důležité pro představu, jakému presu čelila doma – neboť o jisté sféře soukromí, jež překračovala „povinný“ desátek populární zpěvačky veřejnosti, nikdy nemluvila a obdivuhodně tuto hranu ctila celý život.

Jedním ze symbolů sametové revoluce se stal společný zpěv hymny v podání Karlů Kryla a Gotta na balkoně Melantrichu (jehož prvně jmenovaný později litoval), méně se připomíná, že totéž se stalo rovněž v dámském provedení: zpívaly spolu dvacet let odstrkovaná Marta Kubišová a Hana Zagorová, procházející si něčím podobným „teprve“ půl roku. Pozoruhodné je, že zpěvaččin podpis Několika věta odsunul do ústraní její podpis Anticharty – dokonce ani Jan Rejžek v úctě před chováním zpěvačky v devětaosmdesátém jí o dvanáct let starší hřích nepředhazuje, třebaže jiným políčky za totéž selhání udílí rád. Zagorová sama se k Antichartě vyjadřovala zřídka a lakonicky, obzvlášť když došlo na úvahu, že podpisem Několika věta se chtěla vykoupit z Anticharty: „Vůbec bych ty dvě události nedávala do souvislosti. Anticharta byla na nás trochu podvod. V tom druhém případě jsem si přečetla text petice Několik vět a cítila jsem, že to musí podepsat každý slušný člověk. Nebylo co řešit.“ (Souputnice Zagorové Marie Rottrová bývá ve věci podpisu Anticharty sdílnější, avšak věcná: „Já přeci podepsala taky Antichartu. Podepsali jsme to všichni jako ovce a strašně mě to mrzelo. Bála jsem se.“)

Bloudění bludičky Haničky

Hana Zagorová jistě stála na rozcestí mezi škvárem a virtuozitou, ale i díky tomu není problém najít mezi jejími spolupracovníky v popu nezvyklá jména jako Ota Petřina, Michal Prokop nebo Radůza. Zagorová se nebála spolupracovat s kýmkoli, kdo ji inspiroval: šanci dala mladému Václavu Koptovi i o generaci později Markovi Ztracenému. Naposledy připomeňme Jiřího Černého, jenž ve svém portrétu Bloudění bludičky Hany Zagorové před sedmačtyřiceti lety napsal: „… spolu s Voborníkovou a Rottrovou tvoří vzácné výjimky v rozdělení posluchačské přízně: přes polovinu jejích fanoušků tvoří muži. Když si uvědomíme, že mezi lidmi, kteří hlasují v různých anketách a kupují desky, převládá téměř 80 % žen, je vlastně podpora pánského publika handicapem. A přece…“ Pozdějších devět zlatých slavíků patrně nebylo dáno náhle jiným rozvržením zpěvaččiny fanouškovské základny, přesto ji k stáru těšilo, že ocenění nadále nemusí řešit, že může zpívat své milované šansony, že na její koncerty přicházejí dvacetiletí junáci a že si broukají její stařičké písně. Měla ráda život, užívala si každého dne, jako by byl poslední, zemřela – patrně, snad – smířena a šťastna. Kéž by, povahu na to měla.

Bývá zvykem obdivovat některé tvůrce, že odvážně překračují svůj žánr – nebývá zvykem za to oceňovat tuzemské „normalizační“ popové hvězdy. Přitom se o to nejedna pokouší: Václav Neckář, Marie Rottrová, dokonce i Karel Gott to zkoušel. A Hana Zagorová. Obsáhnout stovky jejích písní může být nejen proto výzvou, jak se popasovat s vlastními představami o zdejším popu minulých desetiletí a jak se se s ním zkusit poctivě vyrovnat. O tom, že je to možné, nechť svědčí následující vzpomínka od fochu. A o tom, jaký byl zpěvaččin drajv v soukromí, nechť svědčí vzpomínka další – obě vznikly na mou prosbu pro server Echo:

Jan Šotkovský, dramatik, textař, dramaturg Městského divadla Brno
Paměť může klamat, ale tohle si tipnu s jistotou: kvůli žádnému interpretovi jsem nenaházel tolik mincí do jukeboxů v nonstopech jako kvůli Haně Zagorové. Můžou za to dva faktory: prvním byl jedinečně ironický způsob, jakým použil její věhlasný emotivní šanson Maluj zase obrázky režisér Jiří Pokorný v inscenaci Top Dogs roku 2002 v brněnském HaDivadle. Když si vzpomenu na protagonisty inscenace – propuštěné topmanažery –, jak se dojímají u proslulého vzdechu, „Proč mi někdy nekoupíš třeba polárku?“, směju se i po dvaceti letech. Druhým faktorem byl kamarád a divadelní kolega Petr Tlustý, láskou k songům jako Málokdo ví nebo Je naprosto nezbytné mě nakazil v téže době právě on.

Náš vztah k Haně Zagorové byl poněkud ironický, ale ani v nejmenším výsměšný. Ano, byla to guilty pleasure, provinilá radost, a to v dobách, kdy se tomu v tuzemsku ještě tak neříkalo. Ta provinilost vycházela z toho, že většina zpěvaččina repertoáru byla, buďme upřímní, sotva průměrná a nejednou podporovala v interpretce její nejhorší sklon k rozmarnému nebo rozcitlivělému diblíkovství. Paralelní radost ovšem pramenila ze skutečnosti, že i v nevalných písních to skoro vždy byla mimořádná zpěvačka. Sice se uculuju nad nabádavým sloganem Nešlap, nelámej, ale to, jak čistě a prostince v téže písni Zagorová zazpívá Borovcovo, „Znáš mě odjakživa, znáš mě chvíli, proč by hlavní roli měl hrát čas“, mě dojímá pořád.

„Hana Zagorová je i přes nevyrovnanost svého repertoáru pořád někdejší Cyganichou, jíž stačí opřít se o nějaké slovo z textu, aby přebila i míň napadnutou hudbu,“ napsal trefně v polovině 70. let Jiří Černý. Hledat silná místa i v jejích nahrávkách nevýrazných písní, to si teď můžeme dát za domácí úkol. Máme-li si však Zagorovou připomínat na materiálu adekvátním jejímu talentu, nabízím dva tipy z opačných pólů její kariéry: jednak raný, bezelstně odvázaný beatový šanson Svatej kluk (z její ostravské éry konce 60. let s kapelou Flamingo), jednak o víc než třicet let pozdější, hymnicky smířené a nepředramatizované Za každou chvíli s tebou platím. Z osobních, nevhodně sentimentálních důvodů připomínám ještě její vlastní text zpívané Líto, je mi líto (z osmdesátkového alba Oheň v duši mé), kde se Zagorová svou vichřičnou naléhavostí potkává s expresivitou italského originálu obzvlášť šťastně a přesvědčivě. Protože „každý dům má přece východ a já vím, že ho najdu…“.

Tomáš Rosa, truhlář, podlahář, restaurátor starého nábytku
Od dětství mě mrazilo, když doktor Jandera ujížděl v houkající sanitce a Hana Zagorová ho s oběma „svými“ hochy nabádala, aby chvátal… No a pak jsem se před téměř dvaceti lety nachomýtl k realizaci dřevěné podlahy v novém zpěvaččině bytě. Měl jsem příležitost strávit s ní i jejím manželem Štefanem Margitou několik neformálních jednání a musím přiznat, že tak dokonale vyladěný a harmonický pár jsem pak už nikdy nepotkal. On jí říkal Haničko, ona jemu Štefíčku – ale tak, že jste to oběma bezvýhradně věřili.

Realizace výstavby jejich nového bytu se, jak už to bývá, táhla, tudíž jsme vždy lamentovali nad tím, co všechno ještě zbývá dokončit, než snad budu moci nastoupit na podlahu. Když jsem zase jednou společnou diskusi načal obligátním dotazem, jak to vypadá v jejich budoucím bytě, Štefan zabořen v křesle ležérně odvětil: „Pořád se to vleče, ale minulý týden nám už konečně namontovali do koupelny třísky.“ V nastalém tichu jsem se snažil rozklíčovat, co má Mistr na mysli. Ale Hanička mu okamžitě přispěchala na pomoc, chytila ho za ruku a vyhrkla: „Ale Štefíčku, kdepak třísky… trysky nám namontovali! Do koupelny nám namontovali trysky! Třísky jsou přece takové ty malilinkaté věci ve dřevě!“ Štefan ani na vteřinu neztratil glanc a hodil po ní obdivně zamilovaný a zároveň omluvný pohled.

Tolik třísek ve dřevě není, kolik srdcí ranila zpráva o jejím odchodu. A její kus v těch srdcích není malilinkatý. Zase mě mrazí a ptám se Jandery, kde se sakra flákal, že to nestihl…

28. srpna 2022